Malovat vlnou: Inez Tuschnerová v Moravské galerii

Michal Vaníček se ve svém textu věnuje retrospektivě brněnské umělkyně, textilní designérky a scénografky Inez Tuschnerové v Moravské galerii v Brně. Kromě přiblížení její tvorby, ve které se přirozeně propojovalo volné a užité umění, představuje také pro ni formující události a dobový kontext vzniku děl. Výstava je podle něj povedenou shrnující přehlídkou všech jejích navzájem se prolínajících uměleckých i řemeslných forem, na níž se i přes rozmanitost a množství děl, necítí divák zahlcený. „Tuschnerová byla skutečně schopna vlnou ‚malovat‘ a propojení malířského myšlení a textilního řemesla se line jako červená nit celou její tvorbou.“

Inez Tuschnerová. Foto: archiv Moravské galerie v Brně

Malovat vlnou. Inez Tuschnerová v Moravské galerii

Moravská galerie v Brně otevřela v přízemí Pražákova paláce velkou souhrnnou výstavu Inez Tuschnerové. Tato umělkyně, která se významným způsobem zapsala především do dějin české kostýmní a textilní tvorby, bývá mimo své rodné Brno většinou neprávem opomíjena, a proto mi ji nejprve dovolte ve stručnosti představit.

Vystudovala Vyšší školu uměleckého průmyslu v Brně (1949–1953) a poté pokračovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1953–1958), nejprve v ateliéru oděvnictví u prof. Hedviky Vlkové, později přestoupila do ateliéru dekorativní malby prof. Aloise Fišárka. Během studií také absolvovala stáž u Oskara Kokoschky na Mezinárodní umělecké akademii v Salcburku. Pobyt u tohoto velikána moderní malby ji nepochybně velice poznamenal a odkazy na něj můžeme velmi dobře sledovat ve všech polohách její tvorby. Odráží se zejména ve velkorysém expresivním gestu, které je tolik typické pro její jak malířská, tak i textilní díla. Sama na Kokoschkovo školení ráda vzpomínala a vědomě z něj po celý život čerpala. „Pana Kokoschku jsem vždycky obdivovala, protože tíhnu k expresivnímu umění, navíc to byl nesmírně vzdělaný člověk. Jedna jeho korektura byla jako šest let na UMPRUMu,“ [1] nechala se slyšet v roce 2014 v patrně posledním velkém rozhovoru, který s ní vedli Tomáš Zapletal a Andrea Březinová. Ta je také spolu s Ondřejem Chrobákem a Jiřím Zahrádkou kurátorkou současné autorčiny výstavy.

Později učila Inez Tuschnerová scénografii na brněnské JAMU a jako kostýmní výtvarnice spolupracovala s brněnským Národním divadlem. I její kostýmní tvorbu charakterizuje expresivní výraz s často velmi naléhavým a až existenciálním podtextem. Při navrhování vždy vycházela z perfektní znalosti dané divadelní hry a charakterů jednotlivých postav. Zdaleka se neomezovala pouze na kresbu a k vyjádření svých idejí často využívala velmi volného spojení kresby, malby a prostorových asambláží, které jí byly tolik vlastní z její textilní tvorby. Výsledkem byly působivé a materiálově bohaté kostýmy s charakteristickou texturou a formou. Díky svému nezaměnitelnému rukopisu patří tvorba Inez Tuschnerové k tomu nejlepšímu, co u nás na poli divadelního kostýmu ve 2. polovině 20. století vzniklo.

Pohled do instalace výstavy Inez Tuschnerová v Moravské galerii v Brně. Foto: Kamil Till

Kromě bohaté kostýmní tvorby je však známa zejména díky své jedinečné práci s technikou Art Protis, která vznikla v polovině 60. let v brněnském Výzkumném ústavu vlnařském. Šlo o zcela novou metodu výroby netkaných textilií/tapiserií, jež spočívá v přikládání vlněných česanců na podklad z vlněného rouna, jež jsou následně prošity silonovou nití a zafixovány v podobě jakési barevné textilní koláže, často i s reliéfní texturou. Tato technika původně vznikla s ambicí uplatnění v oděvním průmyslu, v němž se ale brzy ukázala jako ne zcela vhodná. Různým způsobem však začala být užívána na poli dekorativního textilu. Kromě Inez Tuschnerové s ní experimentovali například také Antonín Kybal, Jiří Trnka a další výtvarníci nebo designéři. Jednoduchost této techniky však také dala vzniknout řadě děl, která velmi nepříjemným způsobem balancovala na hraně kýče, případně již za tuto hranu zcela přepadla. To se však netýkalo Tuschnerové, jež naopak nepřestávala experimentovat a narušovat zažité hranice volné a užité tvorby, a to i s velmi úzkou vazbou na architekturu a interiérový design. Žádná z jejích rozsáhlých interiérových realizací se však bohužel nedochovala, a tak si je můžeme připomínat jen díky několika dochovaným skicám a nevelkému množství dobových fotografií, s čímž se museli vypořádat také kurátoři výstavy.

Výstava v Pražákově paláci je na rozdíl od těch předchozích, jež se zaměřovaly jen na dílčí oblasti její tvorby (například v Moravském zemském muzeu v roce 2012 nebo v Muzeu města Brna v roce 2015), už z principu jiná. Jde o první rozsáhlou retrospektivu této autorky, která se snaží o souhrnný pohled na celou její tvorbu, tedy nejen na kresby a malby, ale také na její práce s textilem a samozřejmě i na návrhy pro divadlo a film. Před kurátory tedy už na začátku stál velmi nelehký úkol, a to zejména vyrovnat se s potenciálním množstvím materiálu, který by mohl konečné vyznění výstavy podpořit, ale i pohřbít. „Funus“ se ale naštěstí v tomto případě nekonal.

Vstupní prostor patří kromě rozměrného tabla shrnujícího životní milníky Inez Tuschnerové zejména videu. Videu sice neúplnému (jde o fragment původního televizního dokumentu ze 70. let) a neozvučenému, avšak i tak stále velmi výmluvnému. Autorka je na něm zachycena jak spontánně, avšak suverénně a s jistotou, klade štětec s barvou na papír a jak stejným způsobem a se stejnou dávkou jistoty klade i vlněné příze na podkladové rouno, a vytváří tak abstraktní, expresivní a dynamické kompozice svých malířských i textilních děl. Tuschnerová byla skutečně schopna vlnou „malovat“ a propojení malířského myšlení a textilního řemesla se line jako červená nit celou její tvorbou. Komplexnost jejího uvažování, které boří hranice mezi volným a užitým uměním, tak rozhodně není náhodná a video přibližující proces její tvorby nám pomáhá už na začátku výstavy pochopit to, co bude následovat.

Pohled do instalace výstavy Inez Tuschnerová v Moravské galerii v Brně. Foto: Kamil Till

Kurátoři se, společně s autorkou architektonického řešení designérkou Jitkou Škopovou, zhostili svého úkolu velmi dobře. Instalace je i přes hutnost výstavy velmi vzdušná a odlehčená a přirozeným způsobem nás podněcuje k vstupování mezi díla a k jejich nahlížení z různých perspektiv. Povedlo se zde také připomenout zmiňovanou nedochovanou interiérovou tvorbu, konkrétně pojednání prostor vinárny Slovan v Košicích. Šarlatový pokoj pokrytý skicami výrazně abstrahovaných figurálních kompozic odkazujících na folklorní tanec, přibližují alespoň přeneseně pocit, jaký jistě zažívali návštěvníci tohoto podniku, jež Inez Tuschnerová pokryla svými Art Protisy doslova od hlavy až k patě. Další místnosti názorně ilustrují propojení malířské a řemeslné tvorby, když vzájemně konfrontují její abstraktní kompozice zpracované různými technikami. Jistým otazníkem však zůstává velké zvlněné zrcadlo, které dominuje středu sálu věnovanému gestickým monochromním asamblážím z 80. a 90. let, v němž se odráží a deformuje projekce promítaná na podlahu místnosti. Spíše než k nějaké relativizaci vnímání promítaných obrazů však toto místo přiměje návštěvníky ke vzpomínkám na návštěvu zrcadlového bludiště, kde si ani dospělý divák neodpustí pořídit komické selfie.

V místnosti „za zrcadlem“ se však návštěvník opět vrací do reality, v níž je konfrontován s bohatou ukázkou kostýmních návrhů, lehce levitujících ve skleněných panelech. Na výstavě bohužel není fyzicky a ani na fotografiích k vidění žádná realizace. To je škoda, neboť právě onen dialog návrhů a hotového kostýmu by mohl odkrýt důležitý rozměr autorčiny tvorby, který jinak zůstává spíše skryt. Divák by leckdy mohl být překvapen, jak výsledné kostýmy nakonec vypadaly a jak se podařilo její často abstraktní kolážovité plochy převést do zcela konkrétních a dobře padnoucích oděvů. Alespoň katalog k výstavě nám nabízí toto srovnání v několika dílčích ukázkách prostřednictvím dobových fotografií. Velmi výmluvné jsou například kostýmy pro hru Petera Weisse Pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata z roku 1966, u nichž Tuschnerová pracovala důmyslně s texturou oděvů i s jejich vzájemnou kompozicí přímo na jevišti.[2]

Další místnosti výstavy jsou věnovány ryze textilní tvorbě, v níž Tuschnerová používala zmíněnou techniku Art Protis, později pak ještě zajímavější Artaig.[3]

Vytvářela ale také textilní objekty oscilující na pomezí tapiserie, obrazu a sochy. V závěru se tak vyjímá její monumentální textilní plastika s názvem Střelnice, která byla prezentována na Mezinárodním bienále tapiserie v Lausanne v roce 1971. Znepokojující třímetrové dílo bylo vystavováno za doprovodu hudby Pavla Blatného kombinující soustavu ruchů a výstřelů s klasickým muzikálním podkladem. Toto hudební dílo se do dnešních dní bohužel nedochovalo. Zcela novou hudební kompozici přímo pro výstavu v Moravské galerii však zkomponoval hudebník Jaroslav Šťastný alias Peter Graham. Díky tomu zde vzniká zajímavý a aktuální dialog uměleckého díla na pomezí několika médií a soudobé konceptuální hudby, jež se vzájemně působivě dotváří.

Pohled do instalace výstavy Inez Tuschnerová v Moravské galerii v Brně. Foto: Kamil Till

Stejně tak, jako se kurátoři pokusili souhrnně vyprávět příběh této pozoruhodné umělkyně, mohu i já závěrem souhrnně konstatovat, že ačkoli je na výstavě velké množství podnětů, divák by neměl odcházet přesycen, ale jen příjemně nasycen. Díky povedené výstavní architektuře a otevřenému dialogu, na jedné straně malířských a na straně druhé technických či řemeslných forem, návštěvník nakonec zjistí, že tyto formy ve skutečnosti tvoří dvě strany jedné mince. Mince, která na sobě nese vyražený portrét Inez Tuschnerové. A já si tuto pomyslnou minci odnesl s sebou v kapse domů.

[1] Rozhovor Andrey Březinové a Tomáše Zapletala s Inez Tuschnerovou v srpnu 2014 v Brně, Bulletin Moravské galerie v Brně, č. 70, 2014, s. 171, in: Andrea Březinová, Jiří Zahrádka (eds.), Inez Tuschnerová, Moravská galerie v Brně 2018, s. 7.

[2] Andrea Březinová, Jiří Zahrádka (eds.), Inez Tuschnerová, Moravská galerie v Brně 2018, s. 122–123.

[3] Artaig, též arteg, byla nová vpichovaná technologie, při které na rozdíl od Art Protisu nezůstával po projehlení rušivý silonový steh a navíc umožňovala vznik děl v zásadě neomezených rozměrů, čehož Tuschnerová beze zbytku využívala.

Inez Tuschnerová / kurátoři: Andrea Březinová, Ondřej Chrobák, Jiří Zahrádka / Moravská galerie / Brno / 14. 9. – 27. 1. 2019

Foto: archiv Moravské galerie v Brně