Mince jako paralela uměleckého provozu

"Výsledné dílo je konstelací. Postupuju trochu jako podle svatebního přísloví, které tvrdí, že na svatbě nemá chybět něco modrého, něco starého, něco nového a něco půjčeného." říká Pavel Sterec v rozhovoru o své aktuální výstavě v Moravské galerii v Brně.

Pozvánka na tvoji výstavu Nehybná směna připomíná jednu z posledních maleb od Viktora Pivovarova, na nichž malíř pracuje s motivem výrazného kruhu s otvorem uprostřed. Teď se ale vidím, že ty jsi v Moravské galerii instaloval skutečný, dosti objemný žulový objekt. Jedná se o kopii kamenné mince, která se používala − a částečně stále používá − na ostrovu Yap v Mikronésii. Existují i ještě větší exempláře, které mají až čtyři metry v průměru − a právě tím je tato mince zvláštní. Jedná se o platidlo, které je tak těžké, že ho nikdo nedokáže strčit do kapsy a ani jej nemůže vlastnit doma. Mění se jeho vlastníci, ale umístění mince zůstává stejné. Je to něco, co na ostrově do značné míry definuje veřejný prostor. Kolem platidla krouží lidé namísto toho, aby kroužilo s nimi.

Proč sis vybral právě tento objekt? Vidím v něm spoustu paralel k uměleckému provozu a k vlastnostem uměleckého díla. Hodnota mince na ostrově nebyla odvíjena jenom od její velikosti, ale také od jejího stáří a od toho, kdo platidlo vlastnil, kolik lidí při jeho výrobě zemřelo, jak složitá ta výroba byla. Celá výstava je vlastně založena na metafoře tohoto platidla.

Takže to není reakce na komerční stránku dnešní společnosti? Výstava by neměla být nějakou explicitní politickou zprávou. Nechci ilustrovat nějaký (svůj) politický názor, ale naopak se snažím přes výstavu současnou společnost do značné míry pochopit. Ostrované na Yapu, aniž by četli evropské ikony ekonomie, přišli na to, že ta námaha, ta práce, která s mincí byla spojená, se stává skutečným předmětem směny. Jak se výrobní prostředky začaly zjednodušovat, tak role námahy klesala a důležitější začal být příběh.

Říkáš, že výstava je metaforou této mince. Jak do tohoto konceptu zapadají vystavené záznamy pokusů amatérského experimentálního archeologa Ing. Pavla Pavla? Ing. Pavel Pavel řešil přes půl zeměkoule problémy, které souvisely s prací a s fyzickou tíhou. Mě kamenná mince zajímá také jako fenomén tíhy, prostě že je to něco těžkého a musí se s tím hnout odněkud někam, aby to tam bylo a aby to tam tu tíhu reprezentovalo. No a Pavel se snažil zjistit, jakým způsobem byly transportované obdobné symboly tíhy, třeba jako sochy na Velikonočních ostrovech, nebo Stonehenge a to tak, že v domácím prostředí dělal z betonu kopie těchto soch v odpovídající váze a se svými kamarády, navzdory časové i místní vzdálenosti se snažil vygenerovat nějaké poznání. Na výstavě mi přijde důležitý vztah k něčemu vzdálenému. Je to téma, které souvisí s ostrovem na druhém konci zeměkoule. Ostrov je inspirační zdroj pro mě i pro Ing. Pavla Pavla. Je to tedy takový maskot výstavy. Jeho fotografické dokumentace a kresby jsou navíc podle mě krásné. A kdybych se snažil ještě myslet magicky, tedy tak, jak přemýšleli ostrované z Yapu, tak by shoda jmen mezi námi hrála také svou roli.

Dalším z artefaktů, které kopii mince doplňují, je rozměrná stěna z plexiskla. Vybral sis jí právě jako protiváhu těžkého kamene? Průhledný panel na výstavě funguje jednak jako estetický element, který je kontradikcí k tíze kamenné mince. Zároveň je to však bariéra, stěna, která ovlivňuje pohyb diváka výstavou. Řekněme, že může symbolizovat teorie o neviditelné ruce trhu a představovat metaforu k různým neviditelným procesům a nebo snahám je zneviditelnit. Zatímco na ostrově Yap nebylo téměř žádné zboží a tak se fetišizovalo samotné platidlo, v našem případě nezviditelňujeme finanční toky, ale fetišizujeme zboží.

Takže přece jenom nějaký náznak vztahu k současné společnosti a jejím finančním problémům by tu mohl být? Vztah tam samozřejmě je, ale snažím se mapovat situaci z různých stran a nevysvětlovat, nepoučovat a to je třeba i důvod, proč jsem oslovil ekonoma Tomáše Sedláčka, který se snaží skrz archaické modely ekonomie nějakým způsobem komentovat současnou situaci, a který už má s Moravskou galerií zkušenost jako jeden z kurátorů výstavy The Best Of.... (více zde). Rozhodně to není tak, že by Tomáš Sedláček reprezentoval můj vlastní názor. On není moje hlásná trouba. Na výstavě je audiozáznam našeho rozhovoru, který probíhal přes Skype. Sedláček byl v době rozhovoru v Paříži, spojení se neustále přerušovalo a znovu navazovalo, díky čemuž se některé části jeho výkladu opakují a různě se tam zakoktáváme. To mě baví a koresponduje to s formou výstavy, která je postavená na spolupráci na dálku. Výstava není žádnou expertní analýzou, a neměla by jí být.

Když už jsme u té spolupráce na dálku, přemýšlel jsi o možnosti zapojit do projektu domorodce, kteří kamenné mince používají? O spojení s ostrovem se pokouším. Na výstavě jsou prezentovány letáky s mojí fotkou u kopie mince a obrázky ostrovanů, kteří stojí před originálem. Tyto letáky chci distribuovat na ostrově Yap, takže by se mohlo stát, že mince, která je tady prezentovaná jako socha, se během výstavy transformuje do mince reálné.

Aktuálně si tě lidé pamatují z výstavy finalistů Chalupeckého, kde jsi také vystavil objekt, který měl původně jinou funkci na jiném místě. Je to linie, kterou sleduješ ve své tvorbě, na kterou se snažíš navazovat? Snažím se v rámci jednoho díla pracovat s nejrůznějšími artefakty, které mají různý původ a utvářet mezi nimi mnou definované vztahy − někdy pracuji třeba se zapůjčenou dokumentací, kopiemi, zapůjčenými originálními předměty, vlastními a cizími díly − obdobně, jako kurátor když připravuje výstavu. Je pro mě důležitá také efemérní složka, performance, konstruovaná situace, setkání. Výsledné dílo je konstelací. Postupuju trochu jako podle svatebního přísloví, které říká, že na svatbě nemá chybět něco modrého, něco starého, něco nového a něco půjčeného. Není to ale jediný způsob tvorby, který vyhledávám.

Tvoje projekty jsou často založeny na potřebě je nějakým způsobem prezentovat v galerii. Navíc − podle mého soudu − nevytváříš díla, po kterých by masově bažili sběratelé umění. S tím asi souvisí to, že ses začal zasazovat o změnu přístupu galerií k umělcům, jejíž podstatou je, aby galerie umělcům za přípravu instalací platily. Začíná se něco v tomto ohledu něco měnit? Já bych napřed ujasnil, jak s tím souvisí moje práce. Chápu to tak, že galerie není místo, které jenom dělá reklamu nějakým artefaktům, jenž se potom prodají. Snažím se výstavy dělat tak, aby byly dílem samy o sobě a nějakým způsobem komunikovaly obsah s divákem. Takže to beru spíš jako službu než jako reklamu hmotným artefaktům.

A co tvoje snaha o změnu přístupu galerií k umělcům? To že jsem s touto problematikou spojovaný vyšlo z jednoho konkrétního článku, který jsme psali s Terezou Stejskalovou a s Jiřím Ptáčkem do A2 (zde) a tuto otázku jsem řešil okrajově i v rozhovoru s Leošem Válkou (zde). Myslím si, že je důležité komunikovat s lidmi, kteří pracují v institucích − ale i s veřejností − o tom, jak vnímají výstavní činnost. A byl bych rád, kdyby se na ní nepohlíželo vždycky jako na prezentaci artefaktů, které se po výstavě rozprodávají, jak jsem to zmiňoval před chvílí .Výstava se odehrává v nějaký konkrétní čas. Je to velmi podobné, jako když hudebník na koncertu hraje pro publikum, hraje po omezenou dobu, hraje pro ten okamžik a nikdo se nepodivuje, že za to dostane honorář, protože jeho práce právě spočívá v nějakém efemérním spojení s publikem. Někdy je z toho záznam, a třeba se i prodá, to ale na té situaci nic nemění. Neskuhrám nutně o honorář tam, kde nejsou peníze a kde všichni pracují z nadšení, to by bylo hloupé. Vadí mi ale, že i v institucích, které na svůj provoz dostávají státní prostředky, nebo sponzoring od korporací, automaticky počítají s tím, že autor a často i kurátor za svojí práci nemají být z principu odměněni, protože je to přeci reklama jejich „produktům“. U některého umění to tak může fungovat, ale byla by škoda umění pouze na něco takového redukovat.

A daří se ti při tomto způsobu práce se nějak uměním uživit? Já se naštěstí z této otázky můžu trochu vymluvit, protože teprve diplomuji na Akademii výtvarných umění a pořád jsem tím pádem v jakémsi skleníku, studentský život přeci stereotypně bývá bohémský, neživím rodinu. Zatím nějakým způsobem přežívám a budu se tak snažit přežívat co nejdéle, uvidíme, jestli je to udržitelný model. V současné době je to podmíněno také tím, že jsem dost závislý na rezidencích a produkce mých děl na grantovém systému, což je velice vratká budoucnost.

______________________________________________________________

Pavel Sterec: Nehybná směna / kurátor: Petr Ingerle / MG: Atrium Pražákova paláce / Brno / 3. 2. - 27. 5. 2012

______________________________________________________________

O historii kamenných mincí na ostrově Yab více Petr Ingerle v tiskové zprávě (zde) foto: archiv MG