Minerální svědectví krize modernity

Výzkumný projekt umělkyně a architektky Eriky Loany a historika architektury Kima Förstera, jenž pro pražskou galerii VI PER připravila Tania Tovar Torres, se zaměřuje na cementářský průmysl v Mexiku. Nikoli na písek, jíl, vápenec či jiný „čistě přírodní“ materiál, který lidstvo provází již tisíce let, ale na relativně nedávno člověkem vymyšlenou a zpracovanou směs. Ta byla vynalezena až ve druhé polovině 19. století a o necelých sto let později se stala zásadní součástí stavebního průmyslu – jako pojivo i jako základní složka při výrobě betonu. Ačkoli se cement může jevit jako neviditelná součást architektury, má neodmyslitelný a významný vliv nejen na kvalitu současného života, ale i na podoby a udržitelnost toho budoucího.

Výstava přichází do VI PERu tři roky po projektu s názvem Planetary Home Improvement: From Just-in-time to Geological Time (kurátorský tým: Christine Giorgio, Amelyn Ng, Gabriel Vergara) z přelomu let 2021 a 2022, jenž se také soustředil na materiální dimenze architektury. Planetary Home Improvement se inspiroval představou hobbymarketu jako „geologické lokality na vyžádání“, která nabízí dějiny a hluboké vztahy geologických materiálů (a ne pouze jejich ekonomické či stavební vlastnosti). Běžně dostupné stavebniny se tak pomyslně proměnily zpátky na horniny, ze kterých vzešly, ovšem s důsledně košatým rodokmenem. V nabídce hobbymarketu byl pochopitelně vystaven i cement, jehož historii (a budoucnost) představil v rámci doprovodné přednášky spoluautor současné výstavy Kim Förster.

Ecologies of the Machine: Landscapes of Cement and Power pohled na cement prohlubuje a zasazuje jej do komplexních politických, společenských, environmentálních a ekonomických kontextů současného Mexika. Tím rozkrývá nejen kapitalistickou mašinérii na pozadí dvanácté největší cementové produkce na světě, ale i širokou škálu vazeb, které cement – jak metaforicky, tak doslova – propojuje a udržuje. Cement je tak díky výzkumnému projektu a výstavě přerámován ze samozřejmého a často opomíjeného stavebního prvku do jednoho z hlavních aktérů modernity. Jeho domnělá neutralita, vycházející z jeho neviditelnosti v rámci architektury, se s každým dalším vytěženým lomem, prašnou cementárnou či v podstatě s jakoukoliv budovou postavenou ve 20. století čím dál zřetelněji drolí.

Cement se skládá z pěti dílů vápence (CaCO₃) a dvou dílů hlinitokřemičitanů smíchaných se sádrou. I přes svou anorganickou podstatu ovšem zasahuje do společenského a kulturního života lidí, a to jak v místě těžby či výroby, tak v místech finálního užití. Výstavní projekt Ecologies of the Machine nás blíže seznamuje s cementem nejen jako s materiálem, ale i jako s nástrojem propagandy, družstevnickým ideálem, kapitálovým gigantem, DIY pomocníkem a toxickým spoluobčanstvem, které se ve formě emisních látek při procesu svého vzniku dostává do atmosféry a skrze plíce i do našich těl. Při celosvětové výrobě cementu je totiž vypuštěno až osm procent z globálních emisí oxidu uhličitého, což z něj činí významného planetárního činitele klimatické krize, který tak staví současnou architekturu před zásadní environmentální a etické výzvy.

Zdá se, že právě vzdušný a všeprostupující aspekt cementu pak inspiroval i prostorové uspořádání celé výstavy. Šest vizuálních esejí, které jsou ve smyčce promítány na tři prostorové instalace tvořené několika od stropu zavěšenými poloprůsvitnými látkovými obdélníky, se věnuje vždy jednomu tematickému odvětví, v němž sehrál cement v Mexiku zásadní roli: kultuře, dělnictvu, kapitálu, svépomocnému stavitelství, sociální sféře a životnímu prostředí. Stejné názvy nesou i texty ve formě popisků na stěnách galerie, které shrnují klíčové poznatky výzkumu jednotlivých oblastí a jsou zpřístupněné i ve výstavní brožuře. Právě textový průvodce je pro pochopení zásadní a bez jeho prostudování bychom se o výzkumu z výstavy moc nedozvěděli. V druhé místnosti je na obdobně vzdušném instalačním řešení vystaveno několik překrývajících se fotografií krajin – pouště, lomu a zpracovatelské linky.

Videoeseje, jež tvoří vrstvy obrazů a článků z dobového i současného tisku, jsou zejména ve španělštině, což spolu s instalačním řešením přispívá ke specifické snové náladě celé instalace, ale i k určité nesrozumitelnosti a nepřístupnosti. Nebýt doprovodných textů, nemá publikum, jež neovládá španělštinu, moc možností videoesejím porozumět. Tyto texty cement jako kulturní materiál sice výstižně shrnují a přibližují i nezasvěceným návštěvnicím a návštěvníkům galerie, ale nabízí se otázka, čím má tématu přispět zvolené umělecké zpracování. Do jaké míry vizuální materiály, které navíc významně pracují s cizojazyčným textem, prohlubují či rozšiřují divácký zážitek a podporují tak transformační potenciál uměleckého zpracování komplexního odborného výzkumu?

Výstavy založené na výzkumu jsou v současnosti stále více populární. Při jejich percepci jsou na publikum automaticky kladeny jiné nároky než při návštěvě například obrazových výstav, a právě textové informace či doprovodný výstavní program jsou obvykle důležitou součástí diváckého zážitku. Syntéza akademického a uměleckého přístupu s sebou nevyhnutelně přináší rozhodnutí, zda předávat poznatky doslovně, a nebo zda dát přednost imaginativní interpretaci, která je sice výzkumem inspirována, ovšem už „nepředává“ faktické informace, ale umělecký či afektivní prožitek. Další důležitou otázkou pro publikum research-based výstav tedy je, zdali takové projekty přijímat a hodnotit na základě jejich estetických, nebo výzkumných kvalit. Jak by pak měla vypadat kritika těchto hybridních, interdisciplinárních děl?

Výzkum, který stál za současnou výstavou Ecologies of the Machine, není v anotaci k výstavě prezentován jako umělecký. Samotné prostorové řešení výstavy a průvodní texty v brožuře jasně zdůrazňují vědecký a dokumentární charakter celého projektu. I proto se nabízí jej primárně vnímat skrz jeho informační, nikoli estetické kvality. Obrazové eseje a videoinstalace ovšem srozumitelnost postrádají – buď návštěvnictvo ukolébávají do melancholického rozjímání nad archivními a krajinnými výjevy, nebo je naopak zahlcují nekončícími proudy fotografií a novinových výstřižků, kterým bez znalosti španělštiny lze jen obtížně porozumět. To vede k otázce, proč se výzkumný tým spolu s kurátorkou rozhodl prezentovat svou práci vizuálními prostředky, které přitom nijak výrazně nevyužívají imaginativní potenciál zvolených forem a které současně nedokáží plně zprostředkovat informační charakter celého projektu a ponechávají publikum odkázané na samostudium doprovodných textů. Ty sice poutavě představují obsáhlý a velmi zajímavý výzkum, ale nenabízí jeho možné umělecké či spekulativní rámování.

Erika Loana a Kim Förster / Ecologies of the Machine: Landscapes of Cement and Power / kurátorka: Tania Tovar Torres / VI PER / Praha / 16. 5. – 12. 7. 2025

Foto: Zdeněk Porcal (Studio Flusser)