Festival pod vlivem tropického ovoce

Festival transmediale se od svého vzniku na konci osmdesátých let profiluje jako platforma, která propojuje mediální umění, technologickou teorii a politickou reflexi infrastruktur. Letošní ročník na tuto tradici navazoval v neonových barvách exotického ovoce a pod názvem By the Mango Belt & Tamarind Road – Compassing, Metaphoring, Protocoling. Již z těchto vnějších znaků lze vyčíst ambici přesunout západní pozornost k jinému geografickému i epistemologickému horizontu. Název odkazuje k čínskému projektu Nové hedvábné stezky (Belt and Road Initiative), který je taktéž rámován jako alternativa k západním infrastrukturám, ačkoli ve výsledku udržuje struktury koloniální závislosti.

V diskurzu digitální kultury totiž často přetrvává představa univerzality infrastruktur: sítí, protokolů a platforem, které údajně fungují bez ohledu na lokální kontext. Tento spor s předpokladem festival nicméně bezděčně replikuje, když k lokálnímu, německému kontextu aktivně mlčí.

Nahlížen izolovaně ovšem nese letošní festival mnoho znaků dobré postkoloniální iniciativy. Rozhodnutí kurátorstva Neemy Githere a Juana Pabla Garcíi Sossy opustit dominantní referenční rámce evropské a severoamerické technologické imaginace snad ani nemůže být aktuálnější. Žijeme v době, v níž se prudkým rozvojem nástrojů umělé inteligence stále víc obnažuje mrzká role a vykořisťování afrických dělníků v procesu trénování AI a moderování internetového obsahu. A to v takové míře, že je někdy zkratka AI provokativně interpretována jako „africká inteligence“.

Již dosavadní zkušenosti a témata kurátorstva Sossy a Githere napovídají hodnotová východiska letošního ročníku. Zatímco Sossa se zaměřuje na technodiverzitu a permacomputing, Githere razí pojem afropresentismu v reakci na afrofuturismus, který známe zejména z literatury (např. Octavia E. Butler) a který se dnes podle Githere popkulturně rozmělnil a ztratil svoji radikalitu. Afropresentismus Neema Githere charakterizuje jako „časovou rebélii; koláž neviditelných umění, konkrétně zvuku, paměti a touhy, která nepramení v těle (comes from beyond flesh)“.

IsolaTong: LAWALAWA. Foto: Mirka Pflueger

Mnoho děl vystavených v berlínském CANKu a Kulturquartieru lze číst jako snahu znovuobjevit hudební identitu kultur tropického pásma skrze digitální produkční nástroje. Svoji obraznou i doslovnou roli hraje stará, poruchová technika či ztracená data, prostřednictvím kterých nejedna instalace zkoumá folklorní, dekorativní motivy vázané na zvukové hudební záznamy.

Ve videích z Afriky nebo třeba Papuy Nové Guiney sledujeme domorodce, jak žvýkají betel, posedávají na zemi, v trávě a s laptopem a mobily pohozenými na zemi. Do masitých beatů pokyvují hlavou s tradičním zdobením Papuánci. V performativní přednášce Hiby Ali sledujeme fotogrammetrické střepy, jak pulzují do modulovaných rytmů indopacifické tribální hudby. Ve výstupu Shahhera Tarara se dozvídáme o dospívání s raným internetem a gay pornem v Lahore. V angolském filmu Mária Bastose nachází výraz tzv. africké prožívání času (zmíněno víckrát jako „colored people time“), když kolem záhadného chování klimatizace rozehrává přitažlivě mnohoznačnou metaforu na rozmezí lidského a nelidského.

Film Seeking Mavis Beacon pak předkládá generační výpověď o roli popkultury a internetu nejen v černošských komunitách.

Pod hlavičkou CTM (club transmediale), paralelního festivalu hudby a vizuální kultury, také proběhla výstava Echoes of Tumult v daadgalerii a Kunstraumu Kreuzberg. Ve srovnání s transmediale tyto výstavy na menším prostoru nabídly leckdy i lepší a podnětnější díla. Například instalace Arsenic Ballerinas, v níž Ioana Vreme Moser rozvíjí mineralogické a militaristické rozměry kosmetiky. I v Česku známá Zhanna Kadyrova zde ohledává okolnosti zničení ukrajinské přehrady Kachovka formou uměleckého výzkumu, který svazuje silný obraz loďky vyzvednuté nad porost na místě, kde bývala voda, do výšky někdejší hladiny.

Jako individuální návštěvník nemohu program reflektovat jinak než selektivně. Jiný výběr by možná vedl i k trochu jinému dojmu z festivalu. Domnívám se ovšem, že dostatečného náhledu člověk dosáhne, už když nějaký čas stráví snahou vyznat se v doprovodných a navigačních materiálech. To, s čím se návštěvnictvo musí konfrontovat, je specifický kurátorský jazyk popisů, rozhraní a navigace programem, prostorem a idejemi. Ostatně snaha otevírat prostor pro „alternativní způsoby orientace v technologickém světě“ je výsostně aktuální a žádaná. V transmediale 26 ale naráží na svoje limity.

Program se kurátorský tým totiž rozhodl strukturovat kolem tzv. momentů přílivu a odlivu (low tide and high tide moments). Zatímco v rámci přílivu se konaly různé performance, přednášky, konverzace a koncerty, pod odlivem se skrývaly intimnější, dlouhodobě probíhající akce jako opakovaná promítání, zvukové události, workshopy a ritualistické intervence. Toto rozlišení ale navigaci v programu nijak nepomáhá a zůstává nejasné, k čemu má sloužit.

Kidus Hailesilassie: 6500 Alphabets Make a Installation. Foto: Mirka Pflueger

Další festivalové pojmosloví se inspiruje „kulturními technikami“, jedním z ústředních pojmů současné německé mediální filosofie. Compassing (kompasování) označuje moment orientace: hledání nových souřadnic v prostoru, který se zdá být již zcela zmapovaný. V kontextu festivalu tato orientace znamená především zpochybnění dominantních technologických narativů a pokus o jejich přesměrování. Metaphoring (metaforování) pak zdůrazňuje roli obrazů a příběhů, které umožňují technologické koncepty překládat mezi různými kulturními kontexty. Technologie zde není pouze technickým aparátem, ale také jazykem – souborem metafor, jež určují, jak si digitální infrastruktury představujeme. Třetí termín, protocoling (protokolování), odkazuje k okamžiku institucionalizace. Protokoly v technologickém smyslu definují způsob komunikace mezi systémy; v širším smyslu však označují také mechanismy, jimiž se určité praktiky stabilizují a stávají se normou. Kurátorský rámec festivalu tak nepředstavuje tematickou výzvu k „dekolonizaci technologií“ v doslovném smyslu, ale spíše návrh metodologie: jak přemýšlet o infrastruktuře jinak než prostřednictvím jejích vlastních či vnucených kategorií.

Další způsob organizace programu spočíval v tzv. Research Netting Groups – pracovních skupinách, které vznikaly během měsíců před festivalem v různých regionech a zabývaly se tématy digitální suverenity, komunitních sítí nebo environmentálních infrastruktur.

Snaha vytvářet nové pojmy a nová rozlišení je zcela jistě vítána, ale vždy riskuje překročení limity divácké ochoty se do nového diskurzu nořit a zorientovat se v něm. Zvlášť když má sám sloužit jako prostředek navigace, začíná takový jazyk velmi brzy být „too cool to be useful“, např. když i místo k odpočinku stranou instalací je označeno vznosným „Awareness Point“.

Výzva přistoupit na nový jazyk po diváctvu zpravidla vyžaduje „skok víry“ – přistoupit na inovace dřív, než jejich užitečnost a smysl ověří čas. Takový skok víry ale není možný bez důvěry v toho, kdo skok požaduje, anebo alespoň potlačení nedůvěry. Dostatek důvěry či nedostatek nedůvěry pramení ale pouze z dojmů, v lepším případě poučených. Z dojmů, že něco nesedí, něco je v rozporu, něco nestačí anebo něco chybí – že něco nedrží pohromadě, jako když mluvíme o morální integritě.

Jak říkám v úvodu, brát transmediale izolovaně od ostatní kultury a společnosti, v níž se odehrává, bylo by lze mluvit o příkladném dekolonializačním projektu. Vztáhneme-li jej ale k jeho kontextu, nelze přehlédnout trhliny, kterými do festivalu kontext proniká jako okatá absence.

Guely Morat Loredo: Rare Earths. Foto: Mirka Pflueger

V eseji, která vyšla na Artalku před několika lety, její autorka Françoise Vergès mluví o mazání dějin formou mj. cenzury nebo nepřiznání finanční podpory. Mluví o „pacifikaci umění, jež některým dílům odejme jakýkoli radikální obsah“. A sledujete-li – byť jen zpovzdálí – alergickou reakci německé kulturní elity na otázky kolem Palestiny, která rozbíjí dříve tak obdivovanou schopnost německé kultury paměti (Erinnerungskultur) vyrovnat se s vlastní těžkou minulostí, chápete asi, proč z eseje Vergès vybírám právě tyto formy kolonializace. Německá nezávislá kultura žije ve strachu, že přijde o finanční podporu, pokud nesrazí paty a nebude se držet Staatsräson, anebo že bude vyloženě cenzurována. V době konání letošního transmediale se v médiích probíraly spíš těžko pochopitelné výroky Wima Wenderse, předsedy poroty Berlinale, o tom, že politika nemá vstupovat do umění. V případě transmediale bylo lze číst vkrádající se omezování a sebecenzuru již před dvěma lety v rozhodnutí zrušit bez přesvědčivého vysvětlení pozici festivalového uměleckého vedení. Podobně bez vysvětlení zůstává letošní rozhodnutí zrušit program v HKW, kde se v minulosti odehrávala především diskurzivnější část programu, tzn. přednášky a debaty, a zároveň letos obrousit diskurzivní hrany pomocí spojovníku mezi slovy lecture a performance. Lednový Berlín tak kontrastoval s hřejivostí kultur rovníkového pásma doslovně i obrazně. Mrazivá nejistota ve svobodné kultuře k bezpečné, distancované dekolonizaci, „aby se neřeklo“.

transmediale 26 / Berlín / Německo / 28. 1. – 1. 2. 2026