Nadbytečnost věcí, po kterých toužíme

Za letního podvečera, kdy slunce praží ještě v pozdních hodinách tak, že bychom všichni roztáli jako nanuk na dřívku, se pomalu líným krokem blížím na vernisáž slovensko–španělského dua umělců, Martinky Bobrikové a Oscara de Carmen, kteří absolvovali půlroční rezidenci v pražské MeetFactory. Procházím zahradou Břevnovského kláštera a mířím do nově zrekonstruované oranžerie, kde se nyní nachází galerie Entrance.

Výstava Superfluous identity III je třetím pokračováním projektu, ve kterém se autoři zabývají otázkami, jak a jakým způsobem na člověka nevědomě působí mechanismus kapitalismu a jak na nás jeho mocenská chapadla parazitují v rámci plynutí času. Obdobnou problematiku umělci rozvíjeli ve dvou předešlých výstavách, a to v Brně v Galerii Klubovna a dále v pražské Galerii KIN jídelna.

Obavy, že jste předešlé výstavy neviděli a tudíž Vám nebude umožněno se zorientovat v kontextu výstavy nynější, nejsou na místě.

Výstavy nejsou pokračováním téhož příběhu, pouze rozvíjí a z různých úhlů pohledu zkoumají stejnou problematiku. Divákovi je umožněno nahlédnout nevyčerpatelnost hledisek na sledovanou problematiku očima zajímavé umělecké dvojice a pozorovat umělecký růst slovensko-španělského ansámblu. A tato vize je mým pohonem v nepřiměřeném vedru.

Jednou z hlavních metafor, jež se v díle umělecké dvojice objevuje, je hodnota věcí, které vezme čas. V českém prostředí, kdy od našich babiček a dědů neustále slyšíme ódy na „staré lepší časy“, má pro nás tento motiv silný emotivní náboj. Člověk má neuvěřitelný dar přemítat v časech: minulost, přítomnost i budoucnost. To, co bylo, člověk hodnotí, co bude, často zaručeně ví. Ale kde nám zůstává čas pro přítomnost? Bobrikova a de Carmen přesně pojmenovávají pomíjivost lidských prekonceptů, které nás odcizují od nás samotných.

Na výstavě autoři udělali krok do neznáma, v jejich zvukové instalaci dávají poprvé přednost objektům.

Objekt tvořený dvěma cylindry vydává až na 18 zvuků, které byly získány z polofunkční továrny KOH-I-NOOR v Praze. Umělecké duo poukazuje na chiméru postupně zanikajících průmyslových fabrik. Z objektu, který je tvořen střepy zrcadla, cítíme odkaz na Alenku v kraji divů a za zrcadlem. Odraz, do kterého pohlížíme, nás upozorňuje na věci, které přehlížíme nebo je nedokážeme vidět. Je to, co vidíme v odrazu zrcadla, skutečné? Nebo se nám zde ukazuje to, co se vnitřně bojíme vidět? Odraz zrcadla nám nedává pouze schopnost vnímat objekt samotný, ale odráží celkové rozložení instalace, skrze sebe odkazuje i na jiné objekty. Divákovi je umožněno vnímat křehkou metaforu lidského jedince, který skutečnou pravdu života chápe pouze skrze sebe samého.

Rozmístění objektů nemá jedno pravidlo. Autoři poukazují na širokou škálu možností, objekty mezi  sebou navozují nezvyklé vztahy. Překvapení se dělo již během vernisáže. Divák obvykle shlédne výstavu a následně se věnuje konverzaci s přáteli, se kterými se na vernisáži setkal. Bobriková s de Carmenem tento princip jednoho obhlédnutí výstavy narušili. Při korzování danou výstavou muselo být znejišťující, že rozmístěné objekty bylo možné spatřit pokaždé v jiném vztahu. V prvé řadě byla znejistěna percepce, kdy si mozek skrze oči zapamatoval instalaci a zafixoval ji do paměti. Při korzování výstavou tedy nejednou vyvstala otázka, co je skutečné? Pohyb objektů je přidanou hodnotou, hrou, která může diváka, který již instalaci viděl, příjemně překvapit. Tyto principy ale nejsou v instalaci tím primárním.

Celou galerií se line disonance zvuků. Křehkost a mírná nejistota podtrhuje osobitou uměleckou práci se zvukem. Dominantní křivka na zemi, která se objevuje na trase objektů, odkazuje k disharmonii srdečního tepu, který může kdykoliv ustat. Zvuky továrního průmyslu jsou odkazem na éru ekonomického růstu, který v současné době ztrácí svou sílu. Autoři kritizují vyprázdněnost odkazu kapitalismu a akcentují jeho rozpad v rámci globálního myšlení.

Smysl životních pravd, který jsme schopni přijímat, často souvisí s krokem do neznáma. Vybrat si z nabídkymožností je na nás samotných. Je to jako dětské hra, beruško, kam poletíš? Do peklíčka nebo do nebíčka? Jediné, o co se můžeme v nás samotných opřít, je fakt, že své rozhodnutí můžeme kdykoli změnit.

______________________________________________________________

Martinka Bobrikova a Oscar de Carmen: Superfluous identity III / kurátorka: Zuzana Jakalová / Entrance Gallery / Praha / 17. 7. – 9. 8. 2015

______________________________________________________________

foto: Martin Bražina, archiv Entrance Gallery