Lorem ipsum dolor

V hlavě sídlištní galaxie

22. 12. 2025Anna Sedláček RoubalováRecenze

Na letošním festivalu 4 + 4 dny v pohybu, který se konal v Kulturní stanici Galaxie na pražských Hájích, byly k vidění dva výstavní projekty. Výstava Hlava v hlavě nabídla podle Anny Sedláček Roubalové podařený mezigenerační zážitek.

Vzhledem k tomu, že nemám s životem na sídlišti zkušenost, je pro mě toto urbánní prostředí exotikou, kterou procházím s kombinací ostražitosti a úžasu. Na stanici metra Háje, kam jsem zamířila navštívit festival 4 + 4 dny v pohybu, jsem vystoupila lačná po surové periferii. Monument Jižního Města, třiadvacetipatrovou ubytovnu, jejíž dvě budovy propojuje ikonický můstek a nahoře měří čas obří hodiny, vidím poprvé zblízka. Vyšlapanou bahnitou cestičkou, kterou si lidé krátí cestu k metru, opatrně našlapuji směrem, kde se podle map nachází Kulturní stanice Galaxie. Zatím mám pocit, že jsem se spletla, že jsem na špatném místě – kolem mě jsou jenom paneláky, šero a mrtvo. Docela nenápadný nápis na stěně mě ale vede směrem ke špinavým skleněným dveřím, které otevírám, a procházím podél výloh očividně dlouho zavřených obchodů. Začíná se ke mně linout soulová hudba a najednou se po levé straně otevírá obrovský prostor foyer s barem plným tisíců barevných podsvícených lahví, posezením s křesílky a klavírem. Jsem ohromená.

Výstavy probíhající v rámci třicátého ročníku festivalu jsou jiné, než jaké jsem viděla v předchozích letech. Nejedná se o dobrodružné bludiště plné menších instalací jednotlivých umělkyň, umělců nebo spolků, ale vidíme dvě koncepčně ucelené a prostorově oddělené výstavy. V menším kinosále bývalého kina probíhá výstava Davida Böhma a Ondřeje Buddeuse Planeta Hlava a ve větším kinosále skupinová výstava s názvem Sídliště.

V temném promítacím sále posedávají „diváci“ ve formě velkých dřevotřískových placatých hlav, které nám kladou otázky na tělo typu: „Co tě chrání, když je všeho moc?“, „Jaký zvuk má tvůj vnitřní smutek?“ nebo „Kde v těle sbíráš odhodlání?“. Posadím se mezi ně a podívám se směrem, kde v kině bývá plátno. Kouká na mě další obrovská hlava obklopená stovkami malých hlav, které vyplňují celou stěnu. Ústa nahrazují červené digitální nápisy informující o různých specifikách lidské hlavy, například kolik litrů slz člověk za život v průměru vypláče.

Malými schůdky vstupuji dovnitř hlavy a na stěně vidím fotografii moře s popisem: „Každý si pamatuje, když poprvé uviděl moře, ale ne každý si to vybaví. Zapomínáme proto, abychom měli radost, když si vzpomeneme.“ Tento poetický nádech se promění ve vědečtější naladění, když se dozvídáme, že ždibec mozkové kůry o velikosti jeden milimetr čtvereční dokáže pojmout tolik dat, že by se na něj daly uložit všechny filmy na světě. Nad robustní bednou, která představuje nevědomí, visí svazek stovek malých klíčů, bedna je přepásána řetězy a zamčena na visací zámek. Před výstupem z hlavy ven pomocí klouzačky můžeme do schránky hodit papírek s popisem toho, co nemůžeme dostat z hlavy. Klouzačka nás dopraví zpět mezi tázavé, nehybné diváky a opět čelíme jejich otázkám. Tentokrát se zdá přirozenější posadit se mezi ně a sledovat společně, co všechno se kolem nás a uvnitř nás děje.

Výstava je spektakulární, zároveň nás ale nabádá k tomu, abychom se zamýšleli sami nad sebou a abychom žasli nad vším, co naše hlava dokáže. Výbuch informací, který vidíme na promítací stěně sálu, je v příznačném kontrastu s němými tvářemi sedícími v publiku. Jejich otázky se v sále vrší jedna přes druhou a přitom je velmi těžké umět i třeba jenom na pár z nich odpovědět.

Při vstupu do vedlejšího sálu s výstavou Sídliště nás vítá velkoformátová fotografie známého díla Tomáše Džadoňe Památník lidové kultury Košice, na níž vidíme roubenou chalupu umístěnou na střeše paneláku na sídlišti v Košicích. Dílo vzbuzuje pocit melancholie, protože přímo ukazuje, jak se svět proměnil a jak odlišné reality vedle sebe mohou fungovat. Mřížka z mnoha fotografií je dílem Patricie Fexové a zachycuje interiéry pokojů na kolejích na Jižním Městě. Fotografie jsou umístěny tam, kde se v rámci paneláku konkrétní místnosti nacházejí, a my můžeme nakouknout do identických prostor, které se proměňují podle toho, kdo je obývá. Voyersky si tak můžeme prohlédnout osobní prostor jednotlivých lidí, kterým interiéry malých kolejních pokojů dovolují opravdu málo individualizace.

Procházíme podél stěny s ikonickými dobovými fotografiemi z čerstvě vzniklých sídlišť plných suti, bahna, hrajících si dětí a příslibu pohodlného života. Fotografie a popis performance Tomáše Rullera 8. 8. 88., během které se místo zakázané výstavy mimo jiné polil hořlavou barvou a poté se válel v jedné z obrovských bahnitých louží na opatovském sídlišti, tento idealistický obraz ironicky komentuje.

Najdeme zde také několik děl, jež vznikla přímo pro tuto výstavu. Jedním z nich je dotazník, který obyvatelům*kám sídliště klade otázky na oblíbené místo v jejich bytě nebo podivné místo na sídlišti, které znají pouze oni*y. Možná je to tím, že prostor, kde se výstava odehrává, má sám o sobě takovou spontánní sídlištní sílu, ale nemohu se zbavit dojmu, že výstava působí příliš encyklopedicky. Jako přehlídka děl se stejným tématem, z nichž si dohromady nic neodneseme.

Obrovský Bing Bang Bar, do kterého se po zhlédnutí výstav přesouvám, svítí třemi tisíci lahvemi nejrůznějších barev a každá z nich na sobě nese jednu lidskou emoci. Tato podoba jinak normálně fungujícího baru je součástí festivalu jako site-specific instalace Krištofa Kintery. Ta má být vhledem do psychiky každého z nás a zároveň emocionální mapou celé společnosti. Zdá se však, že funguje pouze v rovině spektáklu, což je pro mě lehkým zklamáním.

Výstava Planeta hlava je také spektakulární, má kromě toho ale introspektivní přesah. Přestože je určena spíše rodičům s dětmi než pouze dospělému publiku, i já sama si z ní odnáším uvědomění, že v reálném životě sice každý ve svojí hlavě žijeme a je vším, co známe, její fungování je pro nás ale z velké míry záhadou.

David Böhm & Ondřej Buddeus / Planeta hlava / Festival 4 + 4 dny v pohybu / Kulturní stanice Galaxie / 20. 9. – 21. 12. 2025 

Vasil Artamonov, Jakub Bachorík, Zbyněk Baladrán, David Böhm a Jiří Franta, Josef Bolf, Michal Brix, CONVICT (Conrad Eric Armstrong & Viktor Valášek), Jaromír Čejka, František Dostál, Tomáš Džadoň, Patricie Fexová, Sylva Francová, Lada Gažiová, Kurt Gebauer, Vladimír Charvát, Jakub Janovský, Magdalena Jetelová, Eva Jiřička a Eva Koťátková, Jan Šrámek, Viktor Kopasz, Manželé, David Možný, Květoslav Přibyl, Jiří Rathouský, Tomáš Ruller, Skupina Ládví, Street for Art, Tomáš Svoboda, Kateřina Šedá, Vladimír Študent, TIMO, Veronika Vlková, Projekt Sídliště Háje a další / Sídliště / Festival 4 + 4 dny v pohybu / Kulturní stanice Galaxie / 20. 9. – 21. 12. 2025 

Foto: Pavel Horák, Markéta Černá, Dan Kvapil

Anna Sedláček Roubalová | Narozena 1995, bakalářské studium absolvovala na Fakultě humanitních studií a magisterské studium v oboru Dějiny a teorie moderního a současného umění na UMPRUM v Praze, kde je v současnosti doktorandkou. V roce 2021 vedla spolu s Annou Crhovou galerii NIKA. Zajímá se o moderní a současné umění mimo centrum.