Nejasné místo umění ve veřejném prostoru

Karolína Vojáčková přináší komentář k současné diskuzi o pozici umění ve veřejném prostoru u nás. Ta je podle ní nejasná především kvůli tomu, že neexistuje ucelená koncepce a chybí zde komunikace a propojení oborů architektury, urbanismu a současného umění.

Martin Zet, Tvárnice. Termín konání expozice uměleckého díla: 17. 12. 2020 – 14. 12. 2022. Foto Martin Micka, Galerie hlavního města Prahy

Nejasné místo umění ve veřejném prostoru

Pod slovním spojením „veřejný prostor“ si všichni si představí nějakou část města či menší obce, která je veřejně přístupná a díky níž si vizualizujeme fyzickou podobu lidského společenství. Mělo by to být místo veřejné dohody o tom, jaké prostředí a jaké hodnoty chceme společně sdílet. Sdílení společného venkovního prostoru se pak stalo obzvláště důležité v době pandemie, kdy si většina z nás uvědomila, že vycházka po parku nebo jiném otevřeném prostoru je základní lidskou potřebou. Ve veřejném prostoru se jasně zobrazují politické preference i mocenské vztahy. Setkává se zde celá řada zájmových skupin, které se podílí na jeho podobě, a každá má také své cíle. Čím lépe umí činitel specifikovat své záměry a požadavky, tím lépe se mu usiluje o jejich naplnění. Výtvarný sektor má čím dál vetší snahu být seriózním hráčem na tomto poli, ale má opravdu nějakou koncepci, o kterou se může opřít?

České výtvarné umění stále hledá svojí pozici ve veřejném prostoru, která zatím není nijak jasně a jednotně určená ani podporovaná. Na umělce a umělkyně, kteří se vydávají do exteriéru, číhá nejedna nástraha. Jedním z důvodů je nedostatečné propojení a společná diskuze aktérů a tvůrců podoby veřejného prostoru, tedy především architektů a urbanistů a na druhé straně umělců, kurátorů a dalších členů uměleckého provozu. Základ tohoto problému se dá hledat již v útrobách vysokého uměleckého vzdělávání, kde na straně architektů nezbývá mnoho prostoru pro zorientování v současném umění, natož k jeho dostatečnému porozumění a integraci do urbanistických konceptů. Na školách jako je Akademie výtvarných umění (AVU) či Vysoká škola umělecko-průmyslová (UMPRUM) v Praze jsou si tyto obory pochopitelně blíže, ale například v hlavní líhni architektů a urbanistů, na Fakultě architektury ČVUT, nikdo žádné snahy o propojování oborů neiniciuje. Výsledkem toho je, že na umělecké artefakty či jiné zásahy do prostoru je stále nahlíženo jako na doplňky, případně vizuální magnety při tvorbě atraktivních městských prostranství. Situace, v níž by se umělci a umělkyně podíleli na případné počáteční koncepci dané lokality, je zatím v testovacím módu. Tento mód se snaží již nějakou dobu rozběhnout multidisciplinární platforma Neolokator, založená Janem Trejbalem. Její snahy jsou zatím patrné v projektech Cirkulum 2020 a Triangulum 2021 pořádaných ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy (GHMP), jejichž součástí bylo také vydání knihy Pohyb tvůrce. Ta představuje specifika v uměleckých přístupech a chápání městského prostoru.

Navrhování architekta je především služba, která plní určité zadání a návrh musí absorbovat nespočet omezení a pravidel jak legislativního, tak technického rámce. Právě tato zkušenost a dovednost, ve které jsou architekti a jim spříznění aktéři trénováni již v době studia, by se umělcům mohla hodit jako pomocná ruka, co se týče boje s byrokracií úřadů. Umělci by pak za to mohli nabídnout citlivé čtení lokality, které by obohatilo vnímání zbylých aktérů. Management a struktura práce ve vztahu k veřejném prostoru a s tím spojená úřední byrokracie se však ve výuce na uměleckých vysokých školách zatím systematicky neobjevuje a tyto aktivity často suplují různé občanské organizace. Příkladem může být organizace Pěstuj prostor v Plzni, která vydala přehledný manuál, jak umisťovat umění do veřejného prostoru i jak o něj následně pečovat.

Lukáš Jasanský, Martin Polák, ze série Vtipy, 1992. Instalace v metru na stanici Karlovo náměstí v rámci projektu Umění za čarou, do 28. 2. 2021. Foto: Galerie hlavního města Prahy

Tato situace i komunikační propast se jasně ukázaly na nedávné konferenci s názvem Gesta emancipace věnující se otázkám umění ve veřejném prostoru, která proběhla na AVU v Praze. Mezi řečníky se tam bohužel neobjevil žádný student z oboru architektury, urbanismu, nebo například i sociologie. Tyto obory by přímo v reálném čase mohly vnést do diskuse osvětlení určitých procesů a chápání, a tím i rychlejší vyjasnění hracího pole a mantinelů každé skupiny a nalezení společných styčných bodů. Filip Hauser z brněnské Fakulty výtvarného umění VUT ve svém příspěvku prezentoval koncepci politiky architektury a stavební kultury České republiky a komunikaci s Českou komorou architektů (ČKA). Výtvarné umění se v takto zásadních dokumentech prakticky neobjevuje. Takže není s podivem, že na konferenci se neobjevil žádný zástupce ČKA nebo Ministerstva pro místní rozvoj, který by ve správnou chvíli uvedl situaci na pravou míru a mohl by reagovat na případné otázky. Tuto roztříštěnost dále ilustruje absence Marie Foltýnové jakožto ostřílené propagátorky umění ve veřejném prostoru z Galerie hlavního města Prahy nebo kohokoliv z Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) nebo nějaké další kanceláře městského architekta. Uzavírání se do malých neinkluzivních a netransparentních bublin řešení bohužel nepřináší.

Samotná konference cílila především na studenty doktorandských oborů vysokých výtvarných škol a nereflektovala tedy většinovou produkci nižších ročníků, ani jejich zájmy. Tato exkluzivita nejspíše pramenila z touhy organizátorů, a především historičky umění Jitky Hlaváčkové, o rozjezd odnože teorie umění, která by se tomuto zaměření v českém kontextu věnovala. Kolik času ale na budování teorie zbývá, když netušíme, co vše se bude díky změnám klimatu odehrávat ve veřejném prostoru za dalších 10 nebo 15 let?

I přes projekty jako jsou ty z režie Umění pro město organizované Galerií hlavního města Prahy, jejímž cílem je „systematická podpora současného umění ve veřejném prostoru“, Praze chybí jasná koncepce, ve které by umění získalo suverénní pozici. O tom svědčí například projekt Umění za čarou, který vznikl ve spolupráci GHMP s Dopravním podnikem, kdy instalované fotografie v prostorách stanic metra vyplnily prázdná místa po reklamních plakátech. Zdá se, jako by umění spočívalo na místech, která na něj zbyla. Ve srovnání s tím snad není ani třeba zmiňovat umělecké zásahy v podzemních stanicích metra v Berlíně, Mnichově, Stockholmu nebo například kanadském Montrealu. V projektech Cirkulum 2020 a Triangulum 2021 byly vybrané  lokality na periferiích Prahy, tedy absolutně izolované. Upřímně by mě více potěšila koncepce, ve které by GHMP navázala kontakt se všemi městskými částmi, a vytvořila se životaschopná síť aktivátorů po celém městě. Umění by se mohlo dostat ze své exkluzivní, ale zároveň vyloučené pozice, a stát se více přístupným.

Jeden z kulatých stolů na Think tank: Umění pro veřejný prostor Pardubic, 2021. Foto: Galerie města Pardubic, Centrum pro otevřenou kulturu

Vedle pražského kolosu se svou vlajkovou lodí GHMP, se i menší scény snaží nastavit vhodně svou kulturní politiku veřejného prostoru. Kladné body v celé diskuzi se jistě dají připsat Galerii města Pardubic, která v září tohoto roku svolala Think-tank s celou řadu odborníků a aktérů kolem městského prostředí a umění, a v rámci kulatých stolů se s nimi snažila najít základní nosné body, o které se pak plánuje opřít v definování dalších cílů. Za zmínku stojí například specifikace nejen kurátora věřeného prostoru, ale také pozice koordinátora, což naznačuje snahu definovat jasný systém, který by neštěpil diskuzi ani následnou činnost. Dalším zásadním bodem je snaha popsat možnosti udržitelnosti děl samotných, ale třeba i jejich provozu nebo likvidace. Architektonická obec se již snaží hledat nástroje, jak udržitelnost požadovat a hodnotit ve veřejných zakázkách a soutěžích. Tyto snahy se však opírají o přesné a velmi propracované zadání, v němž je důležité i to, jak bude udržitelnost hodnocena a jaký vztah bude mít k ostatním parametrům. Podobný princip by se velmi snadno mohl přenést i do uměleckých soutěží.

Název konference Gesta emancipace správně poukázal na to, že umělci se prozatím drží určitých gest, náznaků, dokumentace, nebo analýz se specifickým ohledáváním reality. Participativní projekty a sociální interakce by měly mít ambice měnit politiku na konkrétním území a tím i jeho fyzickou podobu. Čeští umělci a umělkyně mají řady zkušeností se sociálními interakcemi a komunitní činností, ale je třeba usilovat o celé spektrum kulturních aktivit, které budou zahrnovat i trvalé fyzické změny. Nemusí jít pouze o umisťování pasivních artefaktů, ale také o dlouhodobé projekty pracující s vegetací, vodním režimem a ostatními živočišnými druhy, jaké známe z Holandska, Rakouska či Norska, protože český veřejný prostor potřebuje stále mnoho ozdravné péče.