O hledání v městské tkáni

Esejistická kniha Nemísta měst. Opomíjená, pomíjivá a míjená místa měst od urbanistky, teoretičky a básnířky Anny Beaty Háblové se věnuje opomíjeným a zanedbávaným místům ve městě, ale také netradičním sociálním infrastrukturám, která ani do městské tkáně běžně neřadíme. Podle recenzentky Karolíny Vojáčkové nabízí publikace zamyšlení nad užíváním a významem nemíst ve městě: „Každá kapitola se snaží ukázat i určitá východiska nebo řešení, která by mohla zlepšit situaci a většinou se jedná o zlepšení sociálního nebo environmentálního charakteru. V žádném případě se ale nesnaží vymazat nemísta z mapy města. Město potřebuje pestrost a rozmanitost všech svých vrstev."

O hledání v městské tkáni

Ve městě potkáváme každý den různé typy prostorů. Náměstí, parky, soukromé prostory obehnané oplocením, nebo ty virtuální, které navštěvujeme skrze mobilní telefon. Pak je tu ještě jedna specifická kategorie – do níž patří nemísta. To jsou lokality, kde při prvním kontaktu jasně netušíme jejich význam. Vzhled těchto míst často není příliš vábný a jejich účel bývá nejasný či přehlížený. Městské sídlo je ale dynamický systém, který se neustále vyvíjí a proměňuje. Domy i místa vznikají a zanikají, a s tím charakter okolního prostředí. Celková hmota je jako stavebnice, kterou někdo neustále přeskládává. Prostorové i funkční vazby jsou ovlivňovány nejen svým fyzickým prostředím, ale i sociálními, finančními a dalšími faktory. I proto jsou některá místa v lepší kondici a jiná naopak špinavá a neoblíbená. Spousta těchto míst vzniká jako důsledky nedokonalého plánování, některá i tak, že se na ně třeba pozapomíná a nechávají se ladem, jiná jsou přímo spojená s neduhy zrcadlící nezdravý vývoj naší společnosti. Důležité je si uvědomit, že každá mince má ale dvě strany. A tak například jako jsme rádi, že město má dopravní infrastrukturu, která nám pomáhá trávit na cestě co nejméně času, je tu i odvrácená strana v podobě prázdných míst pod viadukty a mosty, nebo zbytkové prostory kolem stanic a nádraží, na které město nestihlo zareagovat, když se rychle začalo síťovat dopravou. Město potřebuje všechny své vrstvy, jak obyvatel, tak i prostředí. Důležité je však nezavírat oči, ale snažit se i v tom nejtemnějším koutu vidět jeho potenciál a porozumět mu.

Anna Beáta Háblová je urbanistka, teoretička a básnířka. Po své první knize Města zdí – život a smrt obchodních center se v publikaci Nemísta měst. Opomíjená, pomíjivá a míjená místa měst vydává z prostředí shopping mallů ven do divočiny městské krajiny, kde vyhledává a navštěvuje nejrůznější lokality. Snaží se najít jejich podstatu vzniku, charakter, ale i hodnotu, která není při běžném kontaktu vždy úplně zřejmá. Kniha Nemísta měst je druhou urbanistickou knihou autorky. Předchozí publikace Města zdí se velmi přesným urbanistickým jazykem věnovala kritice obchodních center a jejich snaze se lživě tvářit jako součást veřejného prostoru. Háblová díky své básnířské praxi nemá problém vidět potenciál ke zkoumání i na takových místech, jako jsou opomíjené kouty s lidmi bez domova na nádraží v Londýně, nebo v bídě uprchlického tábora. Oproti první čistě urbanistické knize se druhý svazek již měkčím jazykem přibližuje více atmosféře jednotlivých lokalit. Po obecném úvodu, který nás vhodně uvede do kontextu města, navazuje pět kapitol, které se věnují jednotlivým typům nemíst – ztraceným, skládkovacím, tranzitním, dočasným a virtuálním.

Každá kapitola na svém začátku obsahuje velmi poeticky podaný příběh, který se nás skrze osud obyvatele nebo uživatele konkrétního místa snaží naladit na atmosféru dané lokality. Abychom dobře pochopili všechny souvislosti, ocitáme se na skládce plastového odpadu v Číně, v Británii na opuštěných místech podél vlakových tratí nebo na benzínové pumpě někde mezi českými luhy a háji. Každý příběh je velmi silnou zpovědí o pocitech při navštívení nebo užívání takových míst. Poté, co se vždy naladíme a již jsme naprosto duchem přeneseni kamsi a sdílíme tíživou atmosféru daného nemísta, v tu chvíli nás autorka knihy provede problematikou jako zkušená urbanistka. Přitom každý názor a postřeh je plně podepřen nastudovanými texty světových teoretiků, filosofů, sociologů a dalších odborníků.

Ztracená místa nás přivádějí do temných zákoutí, do bolavých částí městské tkáně, na kterých se podepsala špatná urbanistická koncepce nebo složitá sociální a finanční situace v lokalitě. Kniha nám ukazuje na příkladu Detroitu nebo Ostravy, jak křehké je lidské společenství, a jak veškeré jeho neduhy se plně promítnou do obytného prostředí. Skládkovací místa zrcadlí jeden z nejtěžších problému dneška, a to je zamoření planety odpadem. Příběh Changa z Číny, který se živí tříděním odpadu na skládce, nás velmi tvrdě uvádí do závažnosti celé situace. Vedle ničení životního prostředí zde autorka jasně popisuje, jak trpí i životy lidí v blízkosti skládek. Vedle tragických příběhů z rozvojového světa, zde ale potkáme i pozitivní příklady rekultivací, kdy se z nemíst stanou plnohodnotná místa. Tranzitní místa jsou spojená s pohybem, díky tomu jejich forma vychází čistě z užitnosti. Nemají ambici, aby v nich člověk déle spočinul a vytvořil si k nim vazbu. Místa, jež postrádají identitu, jsou jen karikaturou města, body a liniemi, které nás jen distribuují dál do dálek. Dočasná místa nám osvětlují několik krátkodobých struktur, které spolu zdánlivě moc nesouvisí. Co má tedy společného Oktoberfest, festival Burning man a tábor pro uprchlíky? Krátkodobost, na kterou jsou tyto struktury stavěny. Velké množství lidí v těchto lokalitách musí být dobře zorganizováno, a plán takového tábora nebo festivalu vyžaduje jasnou čitelnost a užitnost. Virtuální místa se na počátku kapitoly jeví jako futuristický výkřik, ale hned jak se propojíme s někým přes internetové rozhraní, je nám jasné, že i ve virtualitě svým způsobem pobýváme. Virtuální prostor je již dávno svázaný s tím reálným fyzickým. Jejich hranice se postupně rozmazávají a my musíme reálně přijmout fakt, že naše fyzické tělo již má přirozeně i svého avatara. Stále obýváme především reálný prostor, ale média a sociální sítě nás olizují na každém rohu, přes kontakty s přáteli, marketingové kampaně nebo prvky architektury.

Poetický jazyk Anny Beáty Háblové je jako sametová rukavice, která v nás aktivuje skutečnou představivost a citlivost. Vede nás do míst, kam bychom se sami spíše nevydali. Vzápětí však sledujeme jasně vztyčený prst, který varuje před tíživostí tématu. Kniha je plná těžkých a závažných témat, která reflektují osobní příběhy plné zklamání, rozčarování nebo snahy najít sám sebe, ukotvenost a smysl našeho bytí. Každá kapitola se snaží ukázat i určitá východiska nebo řešení, která by mohla zlepšit situaci a většinou se jedná o zlepšení sociálního nebo environmentálního charakteru. V žádném případě se ale nesnaží vymazat nemísta z mapy města. Město potřebuje pestrost a rozmanitost všech svých vrstev. Je ale třeba všechny správně chápat a uchopit. Autorka se drží obecného a globálního kontextu, který je velmi současný. Ale chybí zde například téma historických lokalit, které měly svou jasnou identitu, ale vývojem okolního městského prostředí o ní přišly. Místo závěru nás Háblová provádí osobními příběhy z doby, kdy byla dítě a stážistka v zahraničním architektonickém studiu. Zážitky z autorčina dětství a prostředí Hradčan, ve kterém vyrůstala, jasně nastartovaly její zájem o město a všechna místa i nemísta v něm. Tím jasně ukazuje provázanost prostředí a jeho obyvatel, i to jak si základ z dětství s sebou neseme celý život. Kniha je především urbanistickým počinem na pomezí poezie a teorie architektury. I když se v mnoha bodech dotýká nejtěžších problémů dneška, jako je migrantská krize, zamoření planety odpady stále se drží tradičního města tak, jak ho známe, a jeho budoucnosti. Trochu láká se víc ptát na otázky udržitelnosti lidského společenství v současné krizi. Kniha se však z větší části drží spíše analýzy a definování pojmů a problémů. Ale to je možná i podstata nemíst samotných, svobodně a bez návodu najít své východisko a řešení pro další svůj osud.

Anna Beata Háblová, Nemísta měst. Opomíjená, pomíjivá a míjená místa měst, Praha: Host, 2019, 168 stran.

Foto: nakladatelství Host