Nenaplněné sny o vlastní revoluci

Výstava Umění aktivismu v Galerii hlavního města Prahy představuje obraz participace, angažovanosti a způsobu umělecké produkce, který vychází z toho, co umělkyně Martha Rosler popisuje jako „sen o historické agenci“. Tento obraz vznikající na základě umělecké představivosti je složený z mnoha perspektiv a pokrývá široké časové a prostorové pole: je zahalen mlhou z náměstí Tahrír, je proplétaný vyšívanými portréty politických vězňů, stlučený hřebíky s domky na stromech protestního tábora Lützerath a zahalený roztrhaným oranžovým nylonem provizorních přístřešků. A když přijdete blíž, obraz se zdá ještě více roztříštěný. Nutí nás to přemýšlet o tom, co přesně vlastně všechny vystavené práce spojuje. To, co narušuje strohou monotónnost bílých stěn instituce, totiž není pouze vrstevnatá prezentace angažovaného či aktivistického umění, jak by napovídal název výstavy.[1] Fragmentace vychází z ještě hlubšího rozporu mezi zdánlivou bezprostředností participace aktivistických umělců, umělkyň či kolektivů a reprezentačním módem galerijní prezentace. Tento rozpor má pak v tomto kontextu potenciál umrtvit jakýkoliv závan živosti přenesené do galerie. Rozsah, šíře a množství vystaveného materiálu jsou zároveň její silnou i slabou stránkou, přičemž to zmíněný rozpor spíše zakrývá, než řeší. Různorodost vystavených artefaktů a uměleckých děl odrazuje od pouhého estetického hodnocení, vyzdvihování významů ale zanechává dojem nedostatečnosti: sledujeme tak to, co se podle Dana Grahama stane, když „umělci sní o tom, že budou dělat něco, co je sociálnější, kolaborativnější a reálnější než umění, ale takové gesto se stane cílem samo o sobě“.

Ačkoli je výstava rozsáhlá, nepůsobí nijak monumentálně, což je jí vlastně ke cti. Jednotlivá umělecká díla, která se liší formátem i médiem, se mísí a splývají s výstavní architekturou a zvou diváka do pohlcující směsice videí, fotodokumentace, sochařských rekonstrukcí a řady obrazů a objektů, které se shromažďují jako zbytky minulých i současných událostí. Ve svých nejpřesvědčivějších momentech vyzdvihuje robustní portrét „artivismu“ a zachycuje jeho vznik v nesčetných historických a geografických lokalitách – tvoří tak doslova úložiště stop po výše zmíněném „snu o vlastní agenci“. Tento archivní impuls je stejně výrazný jako určitá tendence vyzdvihovat mnemotechnickou roli, kterou umění hraje při zachycování různých historických událostí. Na rozdíl od archivu se však výstava staví proti kategorizaci: A to jak ve výběru exponátů, který zahrnuje nejen „politické“, „angažované“ nebo „aktivistické“ umění, ale také záznamy performancí, tak i v samotné expozici v sálech Městské knihovny. Vzhledem ke svému historickému a politickému záběru se výstava navíc pohybuje napříč různými sociálními hnutími: jak přesně spolu ale příklady umělecké angažovanosti souvisejí? A není sama příliš zatížena (abychom parafrázovali Marxe) noční můrou historie, tedy závažím očekávání všech předchozích protestů a artivistických projevů?

Ve svých kritičtějších bodech se výstava potýká s dialektikou globálního a lokálního kontextu a zprostředkovává pocit, že je třeba řešit rozsáhlé ekologické, ekonomické a sociální krize, které se staly typickými pro globalizovanou (post)neoliberální éru, prostřednictvím lokálního boje a imanentní kritiky. Touhu po obnovené nadnárodní solidaritě vidíme ve výzvě Gustava Metzgera Remember Nature (Pamatujte na přírodu, 2015/2025), která upozorňuje na strukturální spoluvinu uměleckého světa na zrychlování klimatických změn a vymírání druhů. Vstupuje do dialogu s vysoce lokalizovanými díly Matyáše Dynky, jako je Ministerstvo přírodního žalu, Objekty v krajině (2022–2023), kde autor poukazuje na často přehlížené pohledy, ekologické oběti stažených nebo neúspěšných iniciativ na ochranu přírody v různých regionech České republiky. Tyto environmentální otázky získávají širší záběr díky zařazení rekvizit z akcí Radhy D’Souzy a Jonase Staala v rámci The Court for Intergenerational Climate Crimes (Soudní dvůr pro mezigenerační klimatické zločiny, 2021), který představuje veřejné „stíhání“ korporátních, imperiálních nebo institucionálních pachatelů ekologického násilí.

Ekonomický konflikt, zejména ten, který se projevuje v otázkách přístupu k veřejnému prostoru, bydlení a rozvoji měst, je dobře zastoupen v různých aktivistických projektech a kolektivních dílech českých umělců, jako jsou Mobilní architektonická kancelář – Mak! (Kateřina Vídenová a Adam Wlazel), Vladimír Turner, Pavel Karous, ale i Maxmilián Aaron Mootz. Tyto projekty přinášejí nejen prvek narušení nebo protestu (jako v případě graffiti War! od Vladimira 518 a Epose 257), ale vyjadřují také aktivní a déletrvající zapojení do vytváření nových forem. Ty narušují stávající exkluzivní nebo nepřátelské infrastruktury a poukazují na gentrifikační roli galerie (a světa umění), jak ukazuje rekonstrukce Hospody U Hada, vytvořené Mak! v roce 2017. Planetární souvislosti tohoto „práva na město“[2] jsou sledovány na projektech mezinárodních umělců, propojujících lokální strategie jako zabírání místa (například v dílech kolektivu Transparadiso, která souvisejí se zvuky anebo bojem proti spekulativnímu rozvoji Malty), či naopak jeho hledání a vytváření (jako v dílech Chto Delat, která přeformulovávají měnící se prostor vzájemné pomoci a komunitního vzdělávání).[3] Práce Olivera Hardta, jež byla součástí výstavy Architektura protestu (Protest/Architektur, 2021–2023 v ZKU Berlin a MAK Wien), úspěšně osvětluje proces konstruktivního využívání nástrojů prostorové produkce vzniklé z materiálů dostupných v situaci konfrontace mezi protestujícími a represivními silami.

Citlivost k architektuře se promítá do prostor Městské knihovny a podtrhuje kreativní využití nalezených běžných předmětů: odpad z lodní dopravy nebo stavebnictví přetvořený na přístřeší, ploty určené k ohrazení, které se staly mobilními výstavními panely. Ačkoli je taková strategie logickým vyústěním předchozího přístupu, riskuje také latentní estetizaci DIY, naivních nebo art brut podob aktivismu. Podobná objektivizace estetiky, která často vzniká z nutnosti a nedostatku zdrojů, zde hraje do karet spíše dominantnímu narativu, který se vždy snaží takové narušující projevy umělecké produkce trivializovat, odcizit a demobilizovat.

Ačkoli je výstava vyvážená ve svém přístupu k různým minulým i současným sociálním krizím nebo hnutím, směřuje její různorodost hlavně k přesycení návštěvnictva. Boje za práva LGBTQ+, žen a uprchlíků, antifašistické hnutí a všemožné současné krize – od pokračující genocidy v Palestině (zastoupené dokumentací iniciativy Petera Watkinse Postcards for Palestine) po politické procesy v Bělorusku (zviditelněné v pokračujícím projektu Rufiny Bazlové #FramedinBelarus) – jsou všechny zdařile prezentovány. Po návštěvě výstavy, která i bez důkladného přístupu zabere několik hodin, však nelze diváctvu vyčítat, že odchází s pocitem dezorientace nebo zahlcení, jež vede k netečnosti. Jistě může přinést také inspiraci, ale protože není zcela jasné, čeho přesně se výstava snaží dosáhnout na emocionální úrovni, zůstává otázkou, k čemu má motivovat…

Umění aktivismu sice představuje skrytou historii českého aktivistického umění a uvádí ji do širšího kontextu, ale tento chvályhodný počin je zároveň utopen v obrovském množství uměleckých a historických odkazů. Výstava nám umožňuje zamyslet se nad klimatickými protesty a provokativním performativním uměním předchozích dvou desetiletí, avšak tím, že jsou tato díla postavena vedle obrazů aktuální genocidy nebo fašistického pouličního násilí, získávají nový, závažný kontext. V tomto smyslu výstava postrádá klíčové kritické a historické nástroje pro pochopení a převzetí odpovědnosti za excesy a selhání „historické role“ umění, a to i v nedávné minulosti. Chybějící kritický vhled dodává jen částečně doprovodná publikace, a zejména esej Andrey Průchové Hrůzové, jež přináší cennou analýzu reflexe migrace v českém diskurzu. Naopak rukou psaný kurátorský text na stěně galerie moc nepomáhá v orientaci a pouze nás varuje před velkou stopáží promítaných videí.

Záleží tak pouze na diváctvu, jak si poskládá jednotlivé kousky dohromady, což nemusí být nutně špatně. Síla výstavy spočívá v pokusu vyvolat u návštěvnictva pocit vlastní aktivity, a to jak v pochopení vztahů mezi historií, obrazy a vystavenými objekty, tak v reflexi vlastního místa v tomto boji. Její slabostí je však riziko z množství i šíře materiálu plynoucího zploštění, kdy se mnohost geografických a historických souvislostí komprimuje do jediného ideálního, ale zcela abstraktního obrazu: aktivista/aktivistka někde proti něčemu protestuje.