NO EXIT

Cena EXIT existuje v uměleckém prostoru již sedm let a vyhlašuje ji formou bienále Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Soutěž se zaměřuje na studenty vysokých uměleckých škol z České a Slovenské republiky a její hlavní ambicí je motivovat mladé studenty k samostatné tvůrčí prezentaci.

Jiří Žák: MATEŘSKÉ MĚSTO / 2015 / videoprojekce

V současné době probíhá výstava deseti vybraných finalistů (Pavla Dundálková, František Fekete, Romana Horáková, Michaela Hrabová, Katarína Karafová, Markéta Oplištilová, Lenka Rochovanská, Martina Smutná, Markéta Souhradová, Jiří Žák) v galerii Emila Filly v Ústí nad Labem, která vyvrcholila 29. 9. 2015, kdy bylo oznámeno jméno vítěze, jímž se stal Jiří Žák, student Akademie výtvarných umění v Praze. Předem je však třeba poznamenat, že tento text vznikal ve chvíli, kdy jméno vítěze známo nebylo, a tudíž nebyl ovlivněn porotní diskuzí, jež se vedla při vyhlašování.

Pokud bychom chtěli uvést soutěž do širšího kontextu a uvažovali, zda existují podobné projekty, v rámci kterých by studenti prezentovali jen a pouze vlastní tvorbu nepodléhající nutně statusu studentské práce, dojdeme k tomu, že nikoliv. Dá se tedy říci, že jde o ojedinělou příležitost, jak dát o sobě vědět během studijních let a zapojit se aktivně do současného uměleckého povědomí.

Hlavními komisařkami pro tento rok byly Eva Mráziková, ředitelka a kurátorka galerie Emila Filly, a Anna Vartecká, kurátorka a odborná asistentka na FUD UJEP. V devítičlenné komisi zasedli například umělci Milan Mikuláštík, Matěj Smetana a Dušan Zahoranský či Helena Musilová z Muzea Kampa (kompletní seznam členů zde), kteří vybrali čtyři finalisty z Akademie výtvarných umění v Praze, tři z Fakulty umění a designu UJEP a po jednom zástupci z Fakulty umění a designu Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni, z Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a z Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě. Co je přinejmenším zarážející, je absence Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, která má v kontextu české umělecké scény největší zastoupení na výstavách.

Samotná výstava finalistů je situována již třetím rokem do galerie Emila Filly v Ústí nad Labem. Při vstupu do hlavní části galerie spatříme masivní rampu, která zrcadlí v tomtéž měřítku dřevěný strop. Dílo Markéty Oplištilové (FUD UJEP, Ústí nad Labem, ateliér Přírodní materiály) s názvem Obloha je výsledkem precizního uměleckého řemesla, které v současném uměleckém světě poněkud absentuje. Nekompromisní přesnost a míra odvahy s  jakou autorka dokázala zrealizovat jedno z nejmonumentálnějších děl, které se v expozici nachází, však pro mne postrádá větší přesah. Nemohu se zbavit dojmu, že dílo je příliš pohlceno simplexní formálností a estetičností, jež je způsobena charakteristikou galerijního stropu. Tím víc zaráží, že jej volí studentka z Ústí nad Labem, která je s tímto prostředím galerie konfrontována daleko častěji než vzdálenější pozorovatelé.

Markéta Oplištilová: OBLOHA / 2015 / instalace / dřevo

Fascinaci místem chápu, avšak chybí mi zde určité vybočení z rámu či kritické vymezení vůči neustále citovanému galerijnímu stropu, kterým se již v minulosti zabývala celá řada umělců (např. výstava věnovaná site specific prostoru galerie Emila Filly In optima Forma z roku 2011, jmenovitě autoři Martin Dašek či Peter Fabo). Autorka pravděpodobně chtěla dosáhnout umělého převrácení galerijního prostoru a zprostředkovat divákovi nevídaný zážitek. Domnívám se však, že v tomto případě je to zkrátka málo. Stejně tak by totiž mohla posloužit např. zrcadla umístěná na zem. V čem ovšem můžeme nalézt pozitivní moment, je vymezení a určení místa dílu, které rozděluje galerii na dva pomyslné heterogenní úseky.

Pokud se vydáte nalevo od vchodu, minete v kóji video Mateřské město Jiřího Žáka, knihu Voy (ag) eur Michaely Hrabové, kóji Františka Feketeho s Věcmi, které ho fascinují a dílo Markéty Souhradové Říkal mi, že prší do moře a svítí do nebe. Markéta Souhradová (FUD UJEP, Ústí nad Labem, ateliér Performance) prezentuje tzv. procesuální instalaci. Jak sama v návrhu uvádí, dělí svoji instalaci na dvě části, přičemž jednotlivé objekty mají fungovat i autonomně. Velkorysé místo v galerii autorka zpracovává s elegantním a čistým gestem svého konceptuálního projevu. Dominantní části celé instalace vévodí médium fotografie. Ačkoliv jej autorka nepovažuje za finální výstup, pro diváka je nepřehlédnutelným a převládajícím zprostředkovatelem. Spatříte fotografii mořské hladiny, která je mírně povytažena z kotouče na roli papíru. Vytaženou roli papíru kotví kovová káď, kde vás uvnitř vody překvapí zrcadlo. Dále zpozorujete objekty skalisek, za nimiž se nachází jemná malba jejich stínů. A mezi tím vším se nachází stopa písku. Nenápadná příběhová linka, se kterou Souhradová nedirektivně manipuluje, navádí přítomného vnímatele, jak postupně číst celkovou instalaci. Napadá mě jen, zda toho není zbytečně moc. Z jemného citlivého projektu, do kterého se započítává i poetický název, se stává překombinovaný vizuální pelmel. Nadbytečnost malovaných stínů nebo stopy písku devalvují pojetí procesuálnosti, jež je zde vytvořena uměle. Odrazy vody a denní světlo, které dopadá do galerie, se v této instalaci sice stávají nezbytným momentem, leč zdají se být téměř nepostřehnutelné.

V kóji Františka Feketeho (UUD, Plzeň, ateliér Intermédia) s názvem Věci, které mě fascinují se na první pohled zdá, že autor s námi tak trochu laškuje skrze prázdnotu kóje. Krok vzad, otočka a při pohledu na své boty zjistíte, že se instalace odehrává přímo na zemi pod vámi. Efemérnost celé expozice navozuje poetický pocit sounáležitosti s divákem, který se stává pevným bodem celého Feketeho vesmíru a získává pocit, že se narodil jako součást větších kosmických cyklů, které jsou však spojené s úpadkem a zdánlivým koncem. Zde čas neexistuje. Rozměrné vícevrstvé kresby, jež se tu a tam odkrývají na některých místech, odkazují k oddělené entitě existujícího bezčasí, kdy všechno koexistuje společně. Jednotlivé předměty, položené na kresbách, hledají mezi sebou heterogenní vztahy. Jsou však křehčí, než se na první pohled zdá. Hrátky s těžištěm jdou až za hranici gravitace. Fekete ukazuje divákovi míru, co vše si může díky své drzosti dovolit. Ptá se tak sám sebe, co ještě uneseš a co mi vlastně dovolíš. Monochromní šedá instalace s občasnými záblesky stříbrné barvy ulpívá na předmětech, jež jsou jako třpytící se hvězdy vzpomínek poseté po obloze. Ty méně příjemné necháme vyhasnout a pocit z jasných si uchováme.

František Fekete: VĚCI, KTERÉ MĚ FASCINUJÍ / 2015 / prostorová instalace

Autorovo bezčasí je metaforou Platonova podobenství o jeskyni a světem idejí. Pozorujete-li pole, ve kterém se pohybujete jako hvězda ve vesmíru, je potřeba jít blíže k zemi, abychom tyto náležitosti spatřili. Hra s rozumem a intuicí je tu zřejmá, čemu dáte přednost, to sílí. Ve velkém prostoru bílé kóje se však tyto subtilní předměty trochu ztrácejí. Lehce tak jejich detailnost a hru, založenou na asociaci, přehlédnete. Co však jistě neminete, je autorův absolventský diplom. Nabízí se hned několik rovin interpretace, zpochybňuje tedy autor celé své dílo? Jde o rebelské gesto? Je namířeno proti soutěži? Zametl s uměním? Nebo je diplom zacílen anarchisticky proti vysokoškolským institucím? Tento postoj zlehčuje celou vážnost a narativnost Feketeho instalace a přesnější význam mi poněkud uniká.

Suverénní pocit a jistotu naopak mám z projekce Jiřího Žáka. Jeho práce se oproti jiným vymyká svojí profesionalitou. Jiří Žák, zdá se, už dávno není studentem a velmi dobře si osvojil současné umělecké strategie: práce se zajímavým tématem historického kontextu, které propojuje se současným subjektivním pohledem, konfrontace textu a obrazu ve výstupu videa. Aktuální téma využití muzeálních expozic, na které soustavně reaguje i ateliér Dominika Langa a Edit Jeřábkové se svými studenty (UMPRUM, ateliér Sochařství), jejich nová reinterpretace, pokládá divákovi otázky, za jakých předpokladů se expozice staví. Autorova nenápadná kritika muzejního výběru, nejen Muzea Jihovýchodní Moravy ve Zlíně, ukazuje na rámec pouze jednoho možného výkladu, na který by si měl dát divák pozor. Kdo jej vybírá? Ačkoliv kritika instalace muzejních sbírek není v kontextu současného umění ve světě zas tak nová (např. Fred Wilson, Alfredo Jaar, Michael Asher), v kontextu české scény je tento trend stále aktuální. Žák s ním pracuje vlastním způsobem. Bohatá vizuální esej, kterou předkládá divákovi, je sice zase jenom jeho interpretace, poukazuje však na historické události a souvislosti, které obyčejnému návštěvníkovi v lesku autoritativního muzea unikají.

Pavla Dundálková: NĚCO SE STALO / 2015 / intermediální instalace

V pravé části se dále nachází audiovizuální projekt Prostě vlastně jako víš jak od Romany Horákové (FaVU, Brno, ateliér Enviroment). Za rohem se představí instalace Pavly Dundálkové (AVU, Praha, ateliér Sochařství I.) s názvem Něco se stalo. Na zdi visí malby Still Alive od Lenky Rochovanské (AVU, Praha, ateliér Malířství I.). Mezi posledními se prezentují díla A navlečieš si, zauzlíš, odstřihneš slovenské autorky Kataríny Karafové (VSVU, Bratislava, ateliér IN) a projekt s názvem Silnější pes mrdá Martiny Smutné (AVU, Praha, ateliér Malířství II.)

Z pěti autorů z pravé strany bych vyzdvihla Romanu Horákovou. Podotýkám, že celková vážnost výstavy je touto její kójí narušena a působí velmi odlehčeně. Dokonce tak, že se musím občas v tichosti galerie zasmát i nahlas. Ostatní autory ponechávám již ve stínu, protože se až příliš opakují podobné umělecké principy (ať v tématu paměti nebo „koťátkovské instalace“, která se však nijak neposouvá).

Kresba Horákové je sice podobná pracím Matěje Smetany, avšak projektu to vůbec neubírá. Pedagogický vhled, se kterým autorka k divákovi přistupuje, ho nutí zůstat do konce. Volí taktiku à la televizní seriály, které jsou pro běžného návštěvníka známé – tudíž snadno pochopitelné. Ačkoliv autorka řeší poněkud filozofické téma přítomnosti a myšlenek, zdá se, že udává zároveň i malý návod, jak se v ní nejlépe udržet. Napadá mě, zda se autorka podbízí edukativní hrou, nebo dává přednost uměleckému vyjádření. Její bipolárnost je na hraně, přesto působí celá audiovizuální projekce uvolněně a "na nic si nehrající".

Mnohé umělecké projekty jsou až příliš podobného rázu. Je tedy otázkou, zda se jím daní studenti zabývají v dlouhodobější časové sféře a tím se ukazují výhledově nové strategie v umění, nebo se ztrácí charakteristika a stírají rozdíly mezi jednotlivými školami. Lze však vypozorovat, že někteří autoři jsou tím uvnitř sebe deformováni. Jednoduchost, hravost a čistota působí v galerijním prostoru až silně nevyváženě. Nejméně atmosféru soutěže vidíme z videoprojekcí, které jsou jednoduše nainstalovaný a tím získávají profesionální nadhled.

Přála bych všem vybraným finalistům neuspět. Samozřejmě je důležité se konfrontovat, ale způsob soupeření nevytváří přirozené podmínky. Umělecký projev je mnohdy podbízivý kvůli soutěži. Umění by se nemělo přizpůsobovat sportu. Zde s jistotou nelze mít jasného vítěze.

____________________________________________________________

Cena Exit 2015 / Galerie Emila Filly / Ústí nad Labem / 9. 9. – 14. 10. 2015

____________________________________________________________

foto: Jiří Dvořák, archiv Ceny EXIT