O limitech těla a technologie

9. ledna proběhla na UMPRUM performativní přednáška uměleckého dua Pakui Hardware, za nímž se skrývají umělec Ugnius Gelguda a kurátorka a umělkyně Neringa Černiauskaitė. Pakui Hardware se ve svých společných instalacích zabývají vztahem mezi materialitou, technologií a ekonomií a zkoumají, jak současný technologický vývoj tvaruje fyzickou realitu včetně lidského těla. Právě o těchto tématech a o vlastní umělecké praxi si s nimi povídali Václav Jánoščík a Adam Vačkář, jehož platforma Hope Recycling Station umělce do Prahy na přednášku pozvala.

Pakui Hardware, Hesitant Hand, 2017. Pohled do skupinové výstavy Citynature: Vilnius and Beyond, National Gallery of Art, Vilnius, 2017

Adam Vačkář (AV): Kdy jste začali pracovat společně jako skupina a co bylo impulzem k založení Pakui Hardware?

Ugnius Gelguda (UG): První společnou instalaci jsme vytvořili v roce 2012, byla součástí velké výstavy v CAC ve Vilniusu. V té době jsme se rozhodli vytvořit umělecké duo a od roku 2014 pracujeme pod jménem Pakui Hardware.

Neringa Černiauskaitė (NC): Velkou změnou byl pro nás přesun do New Yorku, v naší praxi to znamenalo naprostý obrat. Ovlivnilo to náš způsob uvažování a zároveň se jednalo o jakýsi osvobozující impuls pro naši práci a nápady, změnila se naše vizualita a bylo třeba tuto změnu nějak artikulovat. Proto jsme se rozhodli, že místo našich osobních jmen – která stejně nikdo neumí vyslovit – začneme používat společný název, jakousi značku. Newyorský kurátor Alex Ross přišel se jménem Pakui Hardware, který dobře vystihuje náš de-subjektivizovaný vztah k vlastní praxi. Pomohlo nám to se lépe skrýt za háv anonymity a upřednostňovat taky naši práci před námi samými.

Václav Jánoščík (VJ): Je práce s „brandingem“, komerčními produkty nebo masově vyráběnými materiály obecně vaší uměleckou strategií?

NC: To si nemyslím, nepracujeme podobným způsobem jako třeba Débora Delmar nebo DIS, kteří se mnohem více zajímají o branding, a to i z toho důvodu, že se v komerčním průmyslu profesně pohybují. My jsme v jiné situaci, zprvu pro nás bylo mnohem důležitější mít jednoduše značku, za kterou se můžeme schovat. A pracovat s brandingem pro nás není zajímavé. My se zajímáme o to, jak funguje kapitalismus, jak putuje kapitál skrze tělo a materiály, ale neřešíme tyto otázky ve vztahu k akceleracionistické estetice či něčemu podobnému.

VJ: Můžete více popsat téma těla, které zmiňujete?

NC: Myslím, že se jedná o neustále se objevující téma v našich dílech. Prvním projektem, kde se ostatně také poprvé objevilo naše společné jméno, se nazýval The Metaphysics of the Runner a zde jsme zkoumali, jaký tlak je vyvíjen na jedince, aby byli fit a zdraví a stále se zlepšovali. Zároveň ale víme, že jsme tento boj s technologiemi již prohráli, vyvíjejí se mnohem rychleji než lidské tělo. Je také očividné, že existuje velmi jasné třídní a sociální rozdělení mezi těmi, kteří si mohou dovolit být fit a těmi, kdo jí ne-bio, neveganské levné a strojově vyráběné jídlo. Uvažujeme o tom, co znamená vytváření těla, jeho „redesign“. V nejnovějších pracích se zabýváme syntetickou biologií, která usiluje o syntetizování života a v podstatě se zde jedná o designování přírody. Začali jsme se ptát, co znamená design života a životních forem, jaká těla se takto vytváří? Přemýšlíme o lidském těle ve vztahu k robotickému tělu a naopak, řešíme to například v otázce odívání a ochrany těla. Nutí nás to neustále přemýšlet o tom, kde je hranice mezi přirozeným a umělým tělem a jak technologizovaní již jsme. Myšlenky o jakémsi návratu do přírody jsou značně naivní, protože lidé jsou technologizované bytosti od samého počátku.

Pakui Hardware, Hesitant Hand, 2017. Pohled do skupinové výstavy Ungestalt, Kunsthalle Basel, Switzerland, 2017

AV: Když mluvíte o designu – co tím máte přímo na mysli? Co to znamená ve vašem případě? Můžeme například mluvit o produktovém designu nebo je to něco jiného?

NC: Ne, je to něco zcela odlišného, něco jako ontologická kategorie, protože se jedná o nové formy bytí jako takového. Pokud mluvíme o designování života nebo přírody, pak to není o designu objektu nebo uživatelském designu, ale jedná se zde o spekulativní design, jak o něm píše Benjamin Bratton. Je to design, který transformuje realitu, mění uživatele samotného, ne objekt dle přání uživatele.

VJ: Zajímalo by mě, jak se vám daří vybalancovat vztah mezi teorií a praxí, také vzhledem k vašemu vzdělání.

NC: Teorie je vždy dobrá startovací dráha a vhodný kontext, ale my se snažíme dostat ještě dál a najít vlastní pozici. Neradi bychom ilustrovali teorii, pro nás teorie tvoří kontext, argumentaci, kterou můžeme testovat také na materiálech.

VJ: Ale mimo jiné také píšete texty.

NC: Ano, píšeme, pro knihy a katalogy, ale také na objednávku na různá témata. Přispívali jsme například delším textem do knihy editované litevským filozofem Kristupasem Saboliusem, která snad bude přeložena do angličtiny. Pro ni jsme napsali text o syntetické biologii a limitech imaginace. Také se účastníme diskuzí a pořádáme performativní přednášky, kde se nezabýváme tolik naší praxí, ale spíše výzkumem a klademe spekulativní otázky, jako například zda lze naprogramovat spontaneitu nebo zda může eventualita či náhoda a tělesné limity přinést v budoucnosti něco pozitivního do vztahu mezi technologií a tělem. Snažíme se najít naše vlastní čtení. Ale nejedná se o naši dlouhodobou praxi.

Pakui Hardware, Creatures of Habit, 2017. Samostatná výstava v galerii SIC, Helsinki, 2017

VJ: Jak na daná témata přicházíte? Spolupracujete například s vědci nebo technologickými odborníky?

NC: Ani ne, jednou jsme spolupracovali se specialistou mimo umělecký svět, který nám pomáhal se sestavením robotické ruky, ale v podstatě to byla spolupráce, ke které nás přiměl kurátor Národní galerie ve Vilniusu. Pro nás to byla skvělá příležitost, mohli jsme přinést do výstavního prostoru průmyslového robota a vytvořit choreografii jeho pohybů, ale jinak se spíše snažíme vyhnout propojování vědy a umění.

UG: Spolupracujeme spíše s architekty, to je pro nás běžnější.

AV: Mezi další témata, kterými se zabýváte, je tzv. vysokofrekvenční obchodování (High Frequency Trading) nebo prométeanismus. Jak s těmito fenomény pracujete?

NC: Vysokofrekvenční obchodování jsem začala poprvé řešit během svého studia na Bard College Center for Curatorial Studies v New Yorku, kde jsme se zabývali neoliberalismem a kapitalismem. Jednalo se o malou část většího kurzu, ale pro nás bylo toto téma velmi zajímavé, protože propojuje materialitu s rychlostí algoritmů, do velké míry zde hraje roli otázka, jak materialita brání této rychlosti, což se samozřejmě snaží kapitalismus co nejvíce překonat. Například pro tento druh obchodu velmi záleží na tom, jaká je vzdálenost mezi serverem a tzv. matching engine (zprostředkovatel obchodů mezi účastníky trhu – pozn. red.), jedná se o zlomky sekund, které jsou ale zásadní.

AV: Zaměřujete se tedy více na vztah mezi materialitou a fyzičností?

NC: Ano, v tomto případě, kdy kapitalismus takto pracuje, je to pro nás zajímavé. Například jméno našeho dua k tomuto tření mezi rychlostí a materialitou odkazuje: Pakui je havajská mytologická postava běžce a Hardware je právě ta materialita, tělo. Postupně tyto myšlenky v různých projektech rozvíjíme. Od otázky vysokofrekvenčního obchodování jsme přešli k prométeanismu, protože nejprve jsme začali uvažovat o ekologii a ekologii algoritmů, a od digitální ekologie jsme přešli k syntetické biologii, kde je to zase naopak, protože zde se z neexistujícího vytváří fyzické, vytváří se, syntetizuje živé. Syntetická biologie je pro nás velmi blízko prométeanistickému projektu. Pak se to zase vyvinulo k robotice, jde o kontinuální vývoj, určitý narativ.

UG: Skoro jako kurátorský projekt.

Pakui Hardware, Lost Heritage, 2015. Samostatná výstava, kim? Contemporary Art Center, Riga, 2015

VJ: Pokud to dobře chápu, pohybujete se vždy mezi nějakými dvěma kategoriemi: mezi tělem a technologií, přirozeností a nepřirozeností, materiálem a kapitálem...

NC: Ano, testujeme tyto hranice, například dělení mezi přírodním a umělým je velmi zajímavé, protože když designujete životní formy, tak se jedná o umělý proces, ale zároveň vytváříte fyzické a biologické formy. Nutí vás to přehodnotit, co je přírodní a jak byste reagovali, pokud byste se například stravovali jídlem vypěstovaným v laboratoři. Chutnalo by to jinak? Každodenně tohle děláme, jíme syntetické jídlo a modifikované potraviny, ale nepřemýšlíme nad tím.

VJ: V jakém vztahu k této každodenní praxi je vaše umělecká práce? Slouží zde umění jako reflexe blízké budoucnosti, kterou ve skutečnosti chceme my, a ne budoucnosti, kterou vytváří kapitál? Mělo by umění sloužit jako alternativa – navzdory svému techno-kapitalistickému vývoji?

NC: Já myslím, že všichni dobře víme, že jsme součástí tohoto vývoje, ale umění o tom může vzbudit určité povědomí, nabídnout spekulativní vizi reality nebo budoucnosti, anebo i minulosti. Nemyslím si, že můžeme mluvit o alternativách, ale spíše o odlišných možných budoucnostech. Může být velmi inspirující věnovat pozornost feministickému nebo africkému sci-fi a podívat se na tyto zcela odlišné druhy vizí. Taková pozice byla vždy minoritní. Například Rosi Braidotti nebo Donna Haraway vždy prohlašovaly, že jsme nikdy nebyli zcela lidské bytosti. Pokoušíme se proto spekulovat o jiných vztazích s technologiemi, když mluvíme o limitech těla, které nás nutí být závislí na technologiích a naopak.

Například v naší přednášce na UMPRUM jsem mluvila o myšlence symbiotické autonomie. Zajímavým příkladem je příběh Manuely Veloso, profesorky na Carnegie Mellon University, která mluvila o robotech pohybujících se v rámci kampusu školy. Tito roboti jsou limitováni svými těly, protože nemají ruce a nemohou si třeba otevřít dveře, proto musí vždy požádat o pomoc lidi. Nebo když se ztratí, tak požádají někoho o pomoc, a pak se lidé cítí být zodpovědní za tyto roboty a roboti jsou zodpovědní za ně, je to vzájemná závislost, kterou způsobuje limitovanost těl. Je třeba chápat tuto limitovanost jako pozitivní fakt, vypovídá to o určitém sociálním přístupu spíše než o nějakém liberálně-autonomním subjektu.

AV: V rámci vaší přednášky jste také zmínili zajímavý obrat, kdy algoritmy mohou hrát roli lidské identity a zachází se s nimi poté jako s lidskými bytostmi.

NC: Jedná se o budoucnost umělé inteligence, kdy bude jednat více autonomně, nejde jen o algoritmy, ale o neuronové sítě atd. V Evropském parlamentu byl vznesen návrh založený na výzkumu o robotice, který navrhoval přiznat osobnost umělé inteligenci. V Saudské Arábii již zavedli občanství pro Sophii (robot vypadající jako žena – pozn. red.). Je zajímavé sledovat, jak se v různých zemích rozvíjí technologie různým způsobem, na Středním Východě již mají robokopy rozpoznávající tváře, kontrolující zařízení a v některých článcích se můžete dočíst, že tito roboti zde mají více práv než ženy. V Japonsku se zase věnuje rozvoji humanoidních robotů více pozornosti než čemukoliv jinému. Je to kvůli tomu, že preferují nepřijímat pracovní migranty a potřebují roboty, aby se starali o staré lidi. Nikdy se nejedná o jakýsi autonomní vývoj technologie, vždy zde hraje roli několik faktorů najednou.

Pakui Hardware, přednáška v Kunstverein Freiburg, Germany, 2017

VJ: Jak může umění zasáhnout do tohoto procesu, kdy technologie reprodukuje rasové a genderové stereotypy? Máte ambice pracovat také s těmito otázkami, generovat určité znalosti a produkovat koncepty, které by nás vzdělávaly v tom, jak používat technologii jinak, jiným způsobem?

NC: Jednou z cest je určitě queer technologie. Přála bych si, abychom mohli tvořit takové koncepty, ale to je samostatná disciplína. Takto pracuje třeba Hito Steyerl, která dekonstruuje některá fakta a propojuje vlastní termíny s podmínkami současného světa, jak ve vztahu k obrazu, tak především ke kapitalismu umění. Vyžaduje to však poměrně dost času věnovaného psaní a teorii, ale jsou umělci, kteří takto pracují.

AV: Je škoda, když se takto dělí média výstavy a knihy: umělci dělají výstavy, filozofové píšou knihy. Myslím, že by mělo jít o víc.

NC: Naprosto, proto lidé pořádají sympozia, přednášky, píšou knihy... Daniel Keller například přednáší, protože už nevěří v médium výstavy jako takové. Podle něj je hloupé malovat konkrétní výjevy, je lepší o tom mluvit. Umění zde ale hraje důležitou roli, protože zasahuje na odlišné úrovni, oslovuje lidi na úrovni vizuality, skrz materialitu. Někdy přijdou návštěvníci na naši výstavu a nemají nejmenší ponětí o kontextu celé instalace, ale podaří se nám v nich probudit zvědavost a dílo je zasáhne na velmi emoční úrovni. Pak jsou otevřeni ptát se i dál a pátrají po problémech, které výstava otevírá. Jen za pomoci estetiky lze také říci mnoho věcí...

AV: Když se člověk podívá na vaši práci, uvědomuje si, že nejde jen o jakési estetické nastavení, že pouze nereprodukujete nebo neinspirujete, ale že obsahuje něco konzistentního, co vzbouzí zvědavost.

NC: Snažíme se vzbudit v divákovi pocit vetřelectví a že se zde jedná o jakýsi ekosystém. Říkáme proto, že tvoříme spíše situace než instalace, do kterých se vejde. Materiály i objekty jsou spolu v instalaci provázány, často to může vzbuzovat až frustrující pocit, že je velmi těžké danou věc jakkoliv uchopit.

AV: Je pro vás pozice diváka důležitá? Jakou roli sehrává? Pracujete záměrně s určitou strategií svádění, podobnou té, kterou využívá produktový design?

NC: Usilujeme o vytváření takových výstav, které jsou „post-antropocentrické“ a kde není divák privilegován, není pro něj tedy lehké do děl proniknout. Snahou je vytvořit právě takové prostředí podobné algoritmům, o kterých jsme již mluvili a které vytváří vlastní ekosystém pohybující se takovou rychlostí, již nemůže člověk uchopit. Lidské oko tak spatří jenom šmouhu na obrazovce, neporozumí tomu, protože je to plně abstraktní.

---

Pakui Hardware je jméno dua umělců Neringa Černiauskaitė a Ugnius Gelguda, založeného v roce 2014. Práce Pakui Hardware uchopuje vztah mezi materialitou, technologií a ekonomií. Ve svých dílech zkoumají, jak technologie tvaruje současnou ekonomii a samotnou fyzickou realitu včetně lidského těla. Výše zmíněné otázky jsou v práci dua PH analyzovány skrze příklady, jako je vysokofrekvenční obchodování, prométeanismus, syntetická biologie a nová materialita.

 

Umělce reprezentuje galerie Exile v Berlíně. Jejich poslední výstavy proběhly ve velkých galeriích a muzeích napříč celým světem (New York, Paříž, Riga, Frankfurt, Moskva...) Umělci obdrželi grant IASPIS ve Švédsku v r. 2014 a byli rezidenti v Rupert, ve Vilniusu. Neringa Černiauskaitė je nejen umělkyně ale i kurátorka a spisovatelka. Přispívá texty do katalogů a časopisů (Artforum, Flash Art, Parkett, MAP, Mousse magazine). Je editorkou webového časopisu www.artnews.lt.

---

Foto: archiv Pakui Hardware