O tomhle naši nikdy nemluvili

Středometrážní film určený pro galerijní prostředí se před pár měsíci objevil ve výběru nejlepších českých dokumentů festivalu v Jihlavě, přestože dokumentem vlastně není. Pozoruhodný ale není jen tím. Frustrace z nekončícího boje s hrozbou komunismu je sice v hospodských konverzacích části zdejší intelektuální bubliny přítomná – a tu a tam ji někdo pojmenuje mediálně –, v audiovizuální tvorbě se ale téma příliš často nedostane do popředí.

Kinetopsie přitom své hlavní téma pojmenovává už v anotaci i několika úvodními momenty. Filmové postavy – dva mladí lidé, hrají je Marie Luisa Purkrábková a Samuel Toman – svůj svět reflektují jako uvězněný ve starých bojích. Postava Marie Luisy Purkrábkové, která ve filmu rešeršuje literaturu, zřejmě pro svou školní práci, z ní občas cituje. 

„Je nepochybné, že transformace společensko-ekonomických poměrů v raných 90. letech dodnes ovlivňuje socioekonomický diskurz v České republice,“ poznamenává si dívka, jejíž tvář vidíme současně ve třech oknech, do nichž je obraz rozdělen. Vidíme ji snímanou monitorem počítače, na kterém pracuje, a telefony obou postav. „Orientace na klamné cíle vypouštěné námi samotnými zastírá cíle skutečné,“ zapisuje si.

Sex, Disco, Revoluce!

Děj dává do pohybu jednoduchá náhoda. Postava Samuela Tomana nachází na ulici, v blízkosti budovy někdejšího Discolandu Sylvie, která ještě během natáčení vypadala téměř stejně jako v 90. letech, starou bankovku. A pak další. Dvojice následně nevěřícně googluje a zjišťuje, čím kdysi devadesátková diskotéka byla. Čte si také úryvky z pamětí jejího majitele Ivana Jonáka nazvaných Sex, Disco, Revoluce!

„Možná by z toho mohla být taková nečekaná brigáda. Dobře placená brigáda,“ láká se smíchem postava Samuela Tomana dívku, která připravuje školní práci, aby s ním do budovy starého Discolandu nenápadně vnikla, protože jsou v ní vidět pytle, v nichž mohou být další bankovky. Ti, kteří byli na diskotéce v 90. letech připraveni, jak Jonák v knize říká, „bojovat s komoušema“, by se možná divili, že pozornost dnešních studujících spolehlivě přitáhne bankovka ležící na chodníku hlavně proto, že by jim mohla pomoct zaplatit nájem.

Dvojice dvacátníků Discoland navštěvuje, dostává se dovnitř a nachází pár artefaktů. Tuhle specifickou parodii na found footage horory pak střídá změna perspektivy, kdy se postavy ocitají v mimořádně překvapivé situaci a svojí reakcí dávají celému filmu pointu. Na někdejší diskotéce se stávají součástí situačního skanzenu, který mimořádně vtipně vystihuje odpojení mezi těmi, kdo nezažili minulý režim a nemají příliš vzpomínek ani na devadesátky, a staršími generacemi z části v minulosti stále uvízlými.

Mezigenerační spojenectví

Svobodův film ale není cenný jen svým explicitním pojmenováním nekončící české strnulosti, orientace na minulost a ignorance současných problémů. Mimořádný je i způsobem vyprávění, který dává prostor samotným hercům reprezentujícím ty, kteří se do strnulého světa narodili. Nejde jen o to, že Purkrábková a Toman si upravovali repliky, aby zněli autenticky. Spolu se Svobodou téma Discolandu, Jonáka a českých devadesátek dlouze rozebírali: stejně jako jejich postavy o nich měli totiž minimální povědomí. Film tak vznikl po společném sdílení pocitů z informací vyznívajících sice převážně jako bizár, ale do určité míry nasvěcujících minulost.

Herci navíc film „sami“ natočili, Kinetopsie je až na svůj závěr nasnímaná jejich telefony, které současně zachycují pohyb dvojice i málokdy přerušené skrolování internetem. Tím vším akcentovaný mezigenerační dialog mezi tvůrcem, který je ročník 1974, a protagonisty narozenými koncem devadesátých let, na jehož základě film vznikl, může mít na část publika efekt, který byl alespoň v Jihlavě zjevný. „To netočil někdo mladej?“ zazněla překvapená reakce několika diváků v řadě za mnou.

Vtipně pak ve filmu možnost spojenectví dnešních čtyřicátníků, třicátníků a dvacátníků glosuje moment, kdy si postava Purkrábkové do poznámek ukládá větu: „Stejnou záměnou cílů, prostředků a používaných zbraní trpí nejen generace tehdejších revolucionářů, ale i ta následující.“ „To myslíš jako nás, jo?“ ptá se postava Tomana. Ačkoliv s jistotou můžeme sklon upínání se k minulosti přisoudit spíš generaci Tomáše Svobody, nevíme zatím, kolik dalších generací budou duchové minulosti ještě zatěžovat tak výrazně, že to bude určovat jejich volební preference. V určitém smyslu jsme v tom opravdu společně.

Kinetopsie je tedy nevěřícné ohledávání nedávné historie lidmi různých generací, které je svým nadhledem, ale především díky participaci generace dvacátníků zároveň ukázkou toho, co nám v audiovizuální reflexi minulosti chybí.

Devadesátky očima policistů

Pro mainstreamovou audiovizi je zatím typický tradiční neparticipativní přístup, kdy starší generace o historii vypráví a mladším nezbývá než jejich závěry jednoduše konzumovat. Pokrytí se navíc dostalo hlavně desetiletím komunistického režimu, zatímco období 90. let na výraznější vlnu audiovizuální reflexe pořád čeká. Vznikl sice mimořádně zajímavý dokument Martina Kohouta Česká cesta, který do hloubky rozebírá ekonomickou transformaci a roli tehdejších elit, ten je však širší veřejnosti spíš neznámý a jde do detailu.

Naopak velmi známý a populární je seriál s názvem Devadesátky. Ten je dílem scenáristy Matěje Podzimka, který jej napsal spolu s expolicistou Josefem Marešem: To díky němu jsou u nás tak populární procedurální detektivky podle skutečných událostí. Právě v Devadesátkách se objevuje i postava Ivana Jonáka, majitele Discolandu. Sklon Mareše sebe a své kolegy prostřednictvím televizního vyprávění heroizovat (šířit tzv. copagandu) nebyl Českou televizí, která vyrobila „jeho“ Devadesátky i Případy 1. oddělení, příliš vyvažovaný. Spolu s nedostatkem obsahu reflektujícím dekádu ve větší komplexnosti pak vede k tomu, že se u nás stává dominantním způsobem vzpomínání na 90. léta právě perspektivou policistů. Upozorňují na to Veronika Pehe a Petr Kupka ve svém komentáři věnovaném zmíněnému seriálu.

Nejznámějšími audiovizuálními díly reflektujícími česká 90. léta se snahou o určitou komplexitu, nebo alespoň nabízejícími nejednoznačnost jsou seriály České století a Rédl. Konkrétně epizoda Českého století s názvem Ať si jdou uchopující události roku 1992, kdy se začala připravovat ekonomická transformace prostřednictvím dialogů některých klíčových osob. Rédl, který vypráví zcela fiktivní příběh, přinesl zatím asi nejméně očekávatelný pohled na začátek 90. let. Ukazuje je jako období disrupce, ztracených návazností a chaosu, v němž se rodí nový svět přespříliš zatížený svou minulostí.

Seriál je výjimečný v kontextu uchopování české historie obecně, kde jinak vidíme hlavně silnou tendenci předkládat buď jednoduše heroizující narativy o těch, kteří se během nesvobody snažili zachovat morálně (Vlny, Hořící keř ), nebo se zcela vyhnout jejímu hodnocení – jako retro seriál Vyprávěj. Málokdy jsou tvůrci ochotni vidět historii jinak než černobíle.

Svoji úlohu ve vnímání minulosti pak sehrála tvorba Jana Hřebejka a Petra Jarchovského, kteří po úspěchu Pelíšků přišli s minimálně třemi dalšími snímky odehrávajícími se za minulého režimu, kterými se proti němu s různou mírou subtilnosti vymezovaly (Pupendo, Kawasakiho růže, Učitelka). Loňský seriál Jana Pachla Volha je pak poněkud zpožděnou reakcí na minulost relativizující tituly, jako je Vyprávěj: jeho titul je křiklavou satirou minulého režimu s hlavní postavou Standy Pekárka zosobňující typické prospěchářství, ignorantství a poživačnost.

Nevzpomínat, ale objevovat

Problém zdejší reflexe historie ale netkví jen v tom, že zatím vzniklo poměrně málo přemýšlivých děl s nejednoznačným sdělením, jako je Rédl nebo třeba film Palach Roberta Sedláčka. Nedostatkem je i to, že se u nás nepracuje s možnostmi, jak při reflexi minulosti udělat prostor i generacím, které ji nezažily. Právě to dělá Kinetopsie. Reflexe minulosti nemusí spočívat jen ve vysvětlování někdejší doby těmi, kdo ji zažili, ale třeba v jejím sdíleném mezigeneračním objevování. Kinetopsie ukazuje, že tenhle zdánlivý nesmysl může být způsobem, jak nečekaně nahlédnout především současnost, ale dozvědět se mnohé i o minulosti. 

„O tomhle naši nikdy nemluvili,“ poznamenává postava Samuela Tomana, když spolu s Purkrábkovou sledují videa Ivana Jonáka z pražského Václaváku nebo při jízdě křiklavě bílým autem. Současná česká audiovize s námi ještě nemluvila o lecčems, díky nenápadnému galerijnímu filmu Tomáše Svobody by se ale mohla pokoušet to dělat víc a trochu divočeji než dřív.

Tomáš Svoboda: Kinetopsie / režie: Tomáš Svoboda / producent: Jordi Niubó / kamera: Michal Černý / 30 min / premiéra: 28. mezinárodní filmový festival dokumentárních filmů Ji.hlava / 27. 10. 2024

Fotografie: stills z filmu Kinetopsie, Tomáš Svoboda