Nový stavební zákon je památkový masakr

Připravovaná novela stavebního zákona, která tento týden prochází ve sněmovně již svým druhým čtením, má potenciál výrazně proměnit ochranu kulturního dědictví v naší zemi. Bude-li schválena v současné podobě – a nic zatím nenasvědčuje, že by se tomu podařilo zabránit –, přinese vedle dalších problematických aspektů také dosud bezprecedentní omezení památkové péče. V jistém smyslu se vracíme až někam do ponurých dob normalizace, kdy zájmy o ochranu památek, životního prostředí i kvality života obyvatel prohrávaly s ideologií produktivismu nekompromisně požadující posílení průmyslové produkce za každou cenu. Symptomem tehdejší situace bylo „vyuhlení“ středověkého Mostu a dalších severočeských památek včetně kulturní krajiny, která je od nepaměti obklopovala. Obdobou uhelných slojí jsou dnes lukrativní stavební parcely, které umožňují komodifikaci prostoru jeho proměnou na investiční byty, kanceláře i komerční prostory. Produktivismus nahradil investiční kalkul velkých developerů, kterému nahrává rychlý růst cen nemovitostí a deformovaný trh. Památky profit nutně omezují, takže musí ustoupit. Dříve se bouralo, abychom rozvíjeli průmysl, dnes budeme bourat, aby z toho měla úzká vrstva podnikatelů zisk.

Jde tedy o hodně. Přesto (anebo snad právě proto?) schvalování důležitého zákona probíhá skrytě a bez většího zájmu široké veřejnosti. Roli v tom hraje i forma podání. Na rozdíl od předchozích pokusů – a ponechme teď stranou, v čem byly či nebyly problémové – totiž nyní nejde o dlouho připravovaný návrh vládní, ale o návrh poslanecký předložený ovšem politiky všech tří stran současné vládní koalice (mj. Andrejem Babišem, Tomiem Okamurou či Petrem Macinkou). V daném kontextu neobvyklý způsob předložení novely (zmínění poslanci ovládají parlament i vládu, zdánlivě nemají důvod, aby zákon překládali „jen“ jako poslanecký) má zjevně jediný účel – maximálně legislativní proces urychlit. Kdyby totiž novela vznikla jako vládní na půdě Ministerstva pro místní rozvoj, musela by projít obsáhlým připomínkovým řízením, v němž by se k ní vyjadřovala i ostatní ministerstva (z hlediska památkového zájmu např. Ministerstvo kultury), samosprávy, odborná veřejnost (např. Národní památkový ústav) a další sociální partneři a profesní komory. U poslaneckého návrhu není nic takového nutné.  Jeho autoři jsou, jak se ukazuje, navíc spíše soukromé advokátní kanceláře navázané na Hospodářskou komoru, která jej veřejně všemi způsoby podporuje.

Charakter novely přitom nenechá na první pohled nikoho na pochybách, že jejím cílem není jen zrychlení a zefektivnění stavebního zřízení, jak proklamují navrhovatelé, ale že vznikla přímo na míru těm, kdo z likvidace dosavadních regulací mohou nejvíce profitovat – velkých developerů. To, že právě jejich zájmům vychází zákon vstříc na úkor všech ostatních zájmů – lhostejno, zda jsou ekologické, památkové nebo sociální –, ukazuje i fakt, že v novele najdeme speciální klauzule vztahující se ke stavbám s podlahovou plochou 10 000 m², jejichž výstavbu výrazně urychluje.

Pohled na celou památkovou rezervaci Český Krumlov. Foto: Wikimedia Commons

Soustřeďme zde pozornost pouze na to, co zákon znamená pro ochranu památek a kulturního dědictví. Patrně největší zásah se týká institutu památkových rezervací a ochranných zón. O co jde? V řadě případů má památková péče zájem chránit cenné areály či části měst jako celek, aniž by každá jednotlivá z budov musela patřit pod některou kategorii kulturní památky (popř. národní kulturní památky), tedy byla chráněna i jako solitér. Díky tomu se památková ochrana vztahuje třeba na Pařížskou ulici v pražské památkové rezervaci sestávající z cenných historizujících a secesních budov, byť kulturními památkami jsou pouze čtyři z nich. Zbylé domy chrání před nekontrolovanými stavebními úpravami právě umístění v památkové rezervaci. K jejich přestavbám se tak v současnosti závaznými stanovisky vyslovují památkáři z Národního památkového ústavu. To, jak ukazuje stávající praxe, má výrazný vliv i pro výkonnou složku památkové péče, tedy jednotlivé městské či krajské památkové úřady.

Zelená pro „fasádismus“

Podobně je tomu i v památkových ochranných zónách, které existují jak ve městech, tak i na venkově (např. v obci Zlatá Koruna zóna chrání cenný urbánní celek utvořený hospodářským zázemím zdejšího středověkého kláštera) anebo u národních kulturních památek (tj. památek zásadního významu, jako je třeba Karlštejn nebo bazilika na Svatém kopečku v Mikulově). Také zde platí, že si v jejich blízkosti osmipatrový hotel jen tak nepostavíte, nepodaří-li se vám ovšem druhou (tzv. výkonnou) složku památkové péče, vykonávanou na obcích a krajích, přesvědčit, aby se postavila proti stanoviskům svých odborných kolegů.

Návrh novely ovšem tento druh ochrany v podstatě ruší. Veškeré rozhodování má probíhat už jen na půdě stavebních úřadů – nově vyčleněných z obcí a krajů a přímo podřízených státu –, které už nebudou muset památkáře o jakékoli stanovisko žádat. Samy ovšem odbornou složkou disponovat nebudou, takže to, zda povolit velkolepý hotelový komplex např. ve Zlaté Koruně, na Karlštejně nebo v Pařížské ulici, kde předtím bude jedna z „nechráněných“ budov vybourána, bude rozhodovat úřednictvo od stolu na základě vlastního uvážení.

Zámek Karlštejn v současné podobě. Foto: Wikimedia Commons

Vodítko, jak má stavební úřady postupovat, je navíc vtěleno přímo do zákona. Ten v jednom místě tvrdí, že v rozporu se zájmy památkové péče není, že obnova vytváří „vědomý, autorsky promyšlený a architektonicky kvalitní kontrast doby s respektem k ochraně památkově chráněných hodnot“. To možná nezní na první dobrou tak špatně, neuvědomí-li si člověk, že podobnými klišé o kvalitní moderní architektuře představující zajímavý kontrast k hodnotám památek se to v řadě nešťastných kauz z poslední doby jen hemží (viz např. nahrazení Kozákova domu na Václavském náměstí nákupním centrem Primark nebo nepříliš zdařilou renovaci a dostavbu Barrandovských teras). Nyní tento přístup dostal jasné posvěcení, za nějž lze ukrýt v podstatě vše. Ostatně posuzování, zda je zásah do budovy v rezervaci nebo zóně přípustný, se nově bude dít jen v případě, že zasáhne do vnějšího vzhledu stavby, případně ji bude bourat. To nahrává tzv. fasádismu, tedy praxi, kdy z historicky cenného objektu zůstane jen venkovní skořápka historických fasád, zatímco jádro, mnohdy nesoucí další důležité prvky hodné ochrany (např. sochy, nástěnné malby, důležité historické prvky), stavebník nemilosrdně vybourá a nahradí betonovým skeletem.

Revize historie, nebo útok na paměť?

Aby toho nebylo málo, nový zákon explicitně stanovuje, že má být přehodnoceno i vyhlášení dosavadních ochranných pásem – všechny ty, které byly schváleny v dlouhém období 48 let od roku 1958, kdy tento institut vznikl, mají být během dvou let buď zrušeny, anebo znovu vyhlášeny. Vzhledem k už dlouhodobě podfinancované a zanedbané památkové péči (nejsou peníze ani lidi) to fakticky povede k zániku většiny ochranných pásem. Podobný tlak vyvíjí novela na památkovou péči ve více ohledech – např. zkracuje lhůty, během kterých se i nadále bude muset Národní památkový ústav vyjádřit, aby jeho výstup vzaly rozhodovací orgány v potaz i tam, kde se s nimi ještě počítá, a nepracovaly s tzv. fikcí souhlasu. Lhůta 10 pracovních dní se snad někdy stihnout dá, ale musí být všichni zrovna na pracovišti, a ne třeba na dovolené či nemocenské…

Výše uvedené změny se vztahují i k těm nejcennějším lokalitám, které se České republice podařilo prosadit na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a jejichž stávající režim ochrany garantují právě ochranné zóny. Otázka nestojí tak, zda ničím nekontrolovaná výstavba naruší jejich integritu; dokonce to není ani otázka jestli, ale spíš kdy. Stavět bez regulací v turisticky lákavých lokalitách, jako jsou Praha, Český Krumlov nebo Kutná Hora, a tak se podílet na zisku z davů přicházejících turistů, je lákadlo, kterému se odolává jen stěží. Ostatně i tzv. stavby pro „hromadné bydlení“, které lze snáze povolovat, musí mít bydlení jen jako „převažující“ funkci, a jejich konverze např. na krátkodobé pronájmy typu Airbnb zákon vůbec neřeší.

Záběr z dokumentu Lovci mamutů na Bukově v Ústí nad Labem – nález skládky kostí z období raného paleolitu. V roce 2024 zde byl učiněn nález evropské hodnoty, stáří kostí se odhaduje na 20 000 let. Video uživatele Historie v terénu, YouTube

Archeologie pod limity

Výrazné změny mají dopadnout také na záchranné archeologické výzkumy, a to stanovením maximální doby jejich průběhu na šest měsíců. V řadě případů sice tato lhůta stačit bude, ale sotva tomu tak bude u těch nejvýznamnějších nálezů. Příklady z poslední doby o tom vypovídají dostatečně. Záchranný výzkum při stavbě justičního paláce v Ústí-Bukově, který náhodou narazil na celosvětově unikátní 20 000 let staré tábořiště lovců a sběračů postavené z mamutích kostí, musel být oproti původním plánům prodloužen, takže nakonec probíhal více než půl roku (od listopadu 2024 do konce června 2025). V Ústí šlo o nález jedné, byť výjimečně zajímavé kulturní vrstvy, jinde, typicky v centrech našich historických měst, kde se takových vrstev nachází celá řada, je situace ještě komplikovanější. Například záchranný průzkum probíhající v areálu nákupního centra Palladium na místě bývalých vojenských kasáren Jiřího z Poděbrad v pražském historickém jádru si vyžádal takřka tři roky. Terén byl přitom při stavbě zcela zničen, takže jeho pominutí by znamenalo ztrátu všech důležitých historických informací o tomto cenném území i nálezů, které se odtud podařilo zachránit (byla mezi nimi i cenná umělecká díla – např. pečetní prsten židovského kupce s antickou gemou nebo stovky úlomků reliéfních kachlů unikátně mapujících provoz raně novověké hrnčířské dílny Adama Špačka). Nový stavební zákon navíc půlroční lhůtu fakticky dále omezuje, a to ustanovením, že v případech, kdy záchranný archeologický výzkum má povinnost platit stavebník (tak je tomu u podnikatelských osob, které stavbu realizují za účelem zisku), bude nucen to strpět pouze po dobu tří měsíců. Kdo by měl zaplatit zbylé tři možné měsíce prací, zákon nevysvětluje. Ustanovení regulující archeologický výzkum nás tak znovu myšlenkově zavádí do doby normalizace, kdy záchranný výzkum středověkého Mostu a jeho kulturního zázemí probíhal v horečně zkrácených lhůtách, které přes úsilí archeologů vyústily ve ztrátu i těch památek minulosti, které by mohly být za jiných okolností zachráněny.

Ve výčtech problematických ustanovení nového zákona by šlo pokračovat, ale nechci dále natahovat trpělivost čtenáře – často jde o detaily, ovšem jak to tak bývá, ďábel se ukrývá právě v nich. Kdyby probíhalo standardní připomínkování zákona, snad by bylo možné řadu z jeho problematických ustanovení zmírnit a před schválením upravit, ale za současných okolností je tento proces zcela netransparentní. Důležití aktéři včetně památkářů nebo odborníků z výzkumných pracovišť a univerzit v něm nemají oficiální slovo a podle všeobecné šuškandy se jim nedaří nutné úpravy prosadit ani neoficiálně třeba diskusí s klíčovými vládními politiky. Nezbývá proto než doporučit petice, které se snaží domoci úprav, případně zvážit podporu záslužné činnosti, například sdružení Arnika:

Rád bych na závěr nabídl i nějaký optimistický výhled, ale bohužel z profesního hlediska vidím jen problémy: Připravovaná novela stavebního zákona má potenciál výrazně poškodit památkovou ochranu v České republice a zničit řadu podstatných hodnot, které zde díky píli a úsilí našich předků vznikly.