Spory o charakter Národní galerie Praha

V posledních dnech se pražská Národní galerie Praha (NGP) znovu dostala do novinových titulků, aniž by na tom měla zásluhu jakákoliv ze zde probíhajících výstav. Příčinou byla hlavně problematická petice kritizující poměry na poli výtvarné kultury (více v komentáři zde). Petenti ředitelce Alicji Knast vytýkají hlavně „ohánění se nejpomíjivějšími současnými ideologiemi“, čímž narážejí na její údajnou snahu dekolonizovat českou kulturu. Ztělesněním těchto snah má být projekt Evy Koťátkové pro letošní bienále v Benátkách. Co na tom, že jej vybrala mezinárodní komise, už jen to, „že se prezentuje příběh žirafy, přivezené z Keni v době, kdy zde komunisti popravovali Miladu Horákovou a další“, podle stěžovatelů naznačuje, že galerii ovládla jakási scestná radikální ideologie.

Návštěvníci NGP mohou být ovšem v klidu. Současný program galerie spíše akcentuje národní úspěchy než stíny evropského kolonialismu, jež jsou aktuálně středem diskusí. Limity programových ambicí asi nejlépe ukazuje probíhající výstava „Na led! Hokej a bruslení ve výtvarném umění“, která krotce rozvíjí českou obsesi pukem a hokejkou. NGP pod vedením Alicje Knast vskutku necharakterizují odvážné výstavní projekty, které by otvíraly a nemilosrdně zkoumaly bolavá místa naší společnosti, jako se to již delší čas daří třeba Slovenské národní galerii nebo některým mimopražským galeriím.

To nejlepší, co jsme zde mohli v posledních letech vidět, byly klasicky koncipované výstavy mapující témata bezpečně vzdálená současnému kvasu. Příkladem může být nedávno skončená přehlídka díla Petra Brandla. Vysoce navštěvovaná retrospektiva velikána domácí barokní malby přitom stavěla na mnohaletém výzkumu započatém dávno před nástupem současné generální ředitelky. Kurátorce Andree Steckerové se podařilo do Valdštejnské jízdárny shromáždit reprezentativní soubor včetně obrazů připsaných Brandlovi teprve nedávno, čemuž napomohl právě několikaletý výzkum. Také další z větších výstav, které teď probíhají v galerii, a sice Od Michelangela po Callota: Umění grafiky manýrismu staví vedle prestižní spolupráce s pařížským Louvrem především na dlouhodobém výzkumu kurátorek sbírky grafiky a kresby. A právě katalog výstavy o manýristické grafice posloužil jako jedna z rozbušek bouře, která se kolem galerie strhla a která na sociálních sítích i v novinách poněkud neprávem rezonuje podstatně méně než urážlivá petice.

Podle vnitřních zpráv z galerie se totiž o něco větší rozsah katalogu, díky čemuž došlo k mírnému navýšení nákladů, stal jednou ze záminek, na jejichž základě ředitelka odvolala dosavadního vedoucího odboru pro vědu a výzkum Martina Musílka. Vzhledem k tomu, že k rozšíření rozsahu textů dochází poměrně běžně, vyvolal krok ředitelky značný odpor. Hraje v tom roli samotné postavení vědy a výzkumu v rámci galerie.

Není se čemu divit: Věda a výzkum jsou pro NGP vskutku klíčovou záležitostí, a to nejen ve vztahu ke zmíněným velkým výstavám. Galerie tímto způsobem získává nemalé finanční prostředky a patří do malé skupiny příspěvkových organizací, které ministerstvo kultury oznámkovalo na poli hodnocení výzkumných institucí nejvyšší kategorií „A“ (dalšími jsou Národní muzeum, Národní památkový ústav a nejnověji i Uměleckoprůmyslové museum). To pro ni znamená nejen zvýšený objem peněz, které jí do rozpočtu automaticky plynou na vědu a výzkum, ale i možnost ucházet se o ty nejnáročnější a nejdotovanější grantové projekty. Nejvyšší kategorii hodnocení přitom instituce získala teprve během úřadování v současnosti odvolaného vedoucího pro vědu a vývoj.

Martin Musílek, historik zaměřený na středověk. Foto: Kulturstiftung des Bundes, Státní archeologické muzeum Chemnitz.

Prostředky z výzkumných několikaletých grantů jsou pro NGP zásadní hned na několika úrovních. V dlouhodobě podfinancované instituci zatížené velkými provozními náklady umožňují třeba odborným pracovníkům a pracovnicím cestovat do zahraničí na konference, do lépe vybavených knihoven, stejně jako vydávat odborné publikace, které – jak je tomu obvyklé i u srovnatelných světových institucí – mají doplňovat nabídku populárních průvodců. Ještě důležitější ale je, že z prostředků na vědu a výzkum se financuje také nákup nových přístrojů do chemicko-technologické laboratoře, kterou NGP provozuje (analyzuje se zde třeba pravost výtvarných děl nebo se tu připravují podklady pro jejich restaurování). Stejně tak se tímto způsobem dotuje rozvoj IT zázemí galerie (digitální úložiště, hardware i software vnitřních systémů).

Odvolání Musílka, jehož dlouholeté vědecké zkušenosti dosvědčuje i docentský titul v oboru historie, proto nevypadá jako dvakrát promyšlený krok. To platí o to více, že na jeho místo byl narychlo dosazen vedoucí edičního oddělení, který se vědecké činnosti nebo výzkumu sám nikdy nevěnoval a v galerii působí jen několik týdnů. Odvolání, které ředitelka jen velmi mlhavě zdůvodnila údajnými finančními pochybeními (nejkonkrétněji formulované právě nadměrnou délkou zmíněného katalogu), pak bezprostředně ohrožuje i aktuálně podané a hodnocené granty včetně velkého projektu, který galerie připravila spolu s dalšími institucemi – Ústavem dějin umění Akademie věd ČR, Univerzitou Karlovou a Vysokou školou uměleckoprůmyslovou. Právě v tomto grantu totiž hraje Musílek klíčovou roli jako hlavní garant.

Jeho odvolání podle všeho představovalo pomyslnou poslední kapku, se kterou přetekla trpělivost řady historiků a historiček umění jak v galerii, tak i mimo ni. Ohradilo se proti němu nejen jeho vlastní oddělení (trochu paradoxně včetně jeho nově dosazeného nástupce), ale i velká část jeho dalších kolegů v galerii, od nejmladších dokumentátorů a dokumentátorek, kurátorů a kurátorek až po čtyři ředitelky sbírek (stranou naopak zůstal ředitel páté sbírky Michal Novotný). Stejně tak Musílkovo setrvání podpořila i odborová organizace.

Neočekávaná personální změna znepokojila i historiky a historičky umění z univerzit a Akademie věd, kteří se s galerií dlouhodobě snaží spolupracovat. Poté, co jednání mezi nimi a generální ředitelkou nevedlo k ničemu, následoval dosud bezprecedentní akt: akademičtí a univerzitní pracovníci odstoupili z vědecké rady, ediční rady, redakčních rad obou odborných časopisů vydávaných galerií i akviziční komise. Vedle pražských pracovišť, bezprostředně zaangažovaných na zmíněním projektu s galerií, rezignovali i odborníci z brněnské Masarykovy univerzity, olomoucké Palackého univerzity, Ostravské univerzity či Technické univerzity v Liberci. V současné chvíli se tak od vedení galerie, která se v názvu honosí titulem „národní“, odvrátila prakticky celá domácí uměleckohistorická obec. Rezignace profesora Ivana Geráta, slovenského zástupce redakční rady Bulletinu NGP, navíc naznačuje, že velké pochopení pro vývoj v galerii nemusí mít ani v zahraniční.

Salmovský palác, jehož provoz je částečně omezen nedostatkem personálu. Foto: Tomáš Slavík, Národní galerie Praha

Pro galerii znamená tato situace poměrně velký problém. Bez odborníků v akviziční komisi nemůže nejen nakupovat, ale ani přijímat dary nebo pozůstalosti. Důstojně najmenovat nové členy a členky rad a komisí nebude přitom vůbec jednoduché. Ti, kteří odstoupili, totiž nesporně patří k respektovaným špičkám celého oboru, a na jejich nezastupitelnost už stačila ředitelku upozornit i Uměleckohistorická společnost (UHS) dopisem, který má redakce k dispozici.

Bude-li ministerstvo chtít, tak sice v galerii mohou dál věci existovat při starém, ale pokud Knast nedokáže rozhodnutí historiků umění nějak zvrátit, pro samotnou instituci to nevěstí nic dobrého: její reputace půjde dolů a fungování zůstane do jisté míry paralyzováno. Jistota, že přední domácí historici a historičky umění s NGP rádi spolupracují, která platila od jejího založení, dále už prostě neplatí.

Rezignační dopis přitom naznačuje, že tento bezprecedentní akt představuje jen kulminaci navrstvených problémů v galerii. Univerzitní pracovníci zasedající bezplatně v komisích a radách si totiž stěžují na dlouhodobě špatnou komunikaci ze strany ředitelky. Mimo jiné narážejí i na to, že na svou žádost o umožnění volného vstupu svých studujících do stálých expozic NGP, který jim byl běžně poskytován v minulosti, se nedočkali žádné odpovědi.

Schopnost bezodkladně řešit problematické záležitosti asi nebude patřit mezi silné stránky stávající ředitelky. Symptomatický je i stav sdíleného českého a slovenského pavilonu na bienále, jehož střechu v roce 2019 poničil pád stromu. Ani po pěti letech se galerii, která jej spravuje, nepodařilo pavilon definitivně opravit, takže aktuálně probíhající výstava Evy Koťátkové musela být zajištěna provizorní střechou za poměrně velkých finančních nákladů.

Jinou oblastí, kde současná ředitelka podle všeho selhává, je zajištění personální stability galerie – stačí se podívat na množství inzerovaných pozic, které galerie opakovaně nabízí na svých stránkách nebo propaguje v newsletterech určených odborné obci. Markantní je postupný odliv pracovníků z nejrůznějších pozic, přičemž ti, kdo je nahrazují, často vydrží jen krátce (k tomuto jevu jistě přispívají i nízké platy). Na problémy s obsazováním pracovních míst poukazuje i dopis odborové organizace NGP, kterým se odboráři připojili k výše zmíněnému písemnému protestu odborných pracovníků proti odvolání Musílka. Potvrzují v něm déle tušený fakt, že nedostatečný počet pokladních vede k trapným uzavírkám ve Šternberském a Salmovském paláci. Potenciál dvou paláců na Hradčanech se tak sotva daří naplňovat, což platí i o paláci Kinských, který po letech (a bohužel spíše nakrátko a diskutabilním způsobem) oživila až zmíněná expozice „Na led!“.

Stav galerie jistě není optimální a po třech a půl letech úřadování se přitom generální ředitelka už nemůže vymlouvat ani na špatnou situaci zděděnou po předchůdcích (na problematické aspekty ředitelování jejího předchůdce Jiřího Fajta třeba nedávno upozornila prověrka Nejvyššího kontrolní úřadu, viz zde a zde). S nedávnou rezignací externích odborníků ztratila jen další potenciální partnery. Nic dobrého nevěstí ani podobně bezprecedentní protest odborných zaměstnanců či odboru vědy a výzkumu, nepodaří-li se jej skončit smírem.

Knast se proto jeví jako manažersky slabá osobnost, která NGP sotva pozvedne k novým výšinám. Vsazeno je ovšem na obou stranách hodně – historici a historičky umění i další odborníci a odbornice riskují, že odchodem ztratí hlas při diskusi o budoucnosti a směřování nejdůležitější sbírkové instituce svého oboru. Zaměstnanci, kteří vystoupili na obranu odvolaného vedoucího pro vědu a výzkum, se zase mohou obávat nejrůznějších ústrků (na diskriminaci na pracovišti si stěžovali už zaměstnanci Slezského muzea v Katovicích, a to ještě před odvoláním Knast, v němž nejspíš hrály roli i důvody politické). Hrozí, že jejich pracoviště bude čím dál více připomínat spíše mrtvou schránku než moderní výstavní instituci evropského střihu. A konečně generální ředitelce půjde o to, zda se jí podaří přesvědčit ministerstvo kultury, že si má udržet svou funkci, i když naděje spojované s jejím nástupem již dávno vyprchaly.