Pár poznámek k doprovodnému programu Ceny Jindřicha Chalupeckého

V úterý 10. 6. se v Brně odehraje druhý z letošních doprovodných programů k Ceně Jindřicha Chalupeckého, tentokráte v podání Martina Kohouta. Při této příležitosti se vtírá otázka, jaký má vlastně smysl dělat doprovodný program k umělecké ceně a kam se od předchozího ročníku trpícího nezájmem veřejnosti program posunul?

Před planetáriem ve Stromovce se tvoří drobné hloučky vesměs mladých lidí, kteří konverzují nad událostí, jež je sem přivedla: vystoupení Richarda Loskota, prvního z letošních finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Vypadá to, že většina lidí tu od dětských let nebyla, i díky tomu se návštěva planetária samotná stává výjimečným zážitkem. Loskot nakonec pouští - právě z oněch dětských návštěv známý - zrychlený pohled na otáčející se noční oblohu, který doplnil o vlastní komentář s filozofujícími myšlenkami na téma času promíchaný se zvuky různých míst (zpěv ptáků v parku, šumění moře, rušná ulice). Pro ty, kdo znají jeho promyšlené výstavy, mohla být takováto projekce trochu zklamáním, a to zvláště z toho důvodu, že čtený text působil spíše jako zásah v duchu "abych něco udělal", než jako promyšlený koncept. Přesto, když pak Richard mluví o tom, jak v dětství lehával pod hvězdným nebem, o tom, jak o čase ve svých dílech přemýšlí, i o tom, proč si zvolil právě planetárium, je možné mu mnohé odpustit.

Rozpačitý dojem z planetária pak přebila večerní projekce v Bio Oko, kde autor vtipně a svižně prezentoval svoji dosavadní tvorbu, život a inspiraci. Tento formát, který je v letošním roce v rámci Chalupeckého novinkou, zdá se být zatím nejrozumněji zvoleným modelem. Není podstatné rozklíčovat, zda a do jaké míry pomáhali organizátoři Ceny Jindřicha Chalupeckého Loskotovi toto vystoupení připravit, celé totiž stálo primárně na umělcově dovednosti sebeprezentace a vystupování před publikem. Ostatně nebylo to Bio Oko, kde poprvé mezi publikem zaznělo, že to vypadá, jako by porota po loňském ročníku Chalupeckého vybírala do finále umělce i podle toho, zda a jak budou schopni svoji tvorbu veřejnosti vysvětlit. Osobně mi tato teorie přijde trochu přitažená za vlasy, každopádně po zhlédnutí prezentace jsem přesvědčená o tom, že minimálně Richard Loskot by dokázal umlčet hlasy vykřikující, že motivy a poslání děl současných mladých umělců jsou neuchopitelné a nepochopitelné. Má-li být toto sdělení jediným přínosem doprovodných programů, považuji jej za dostatečný argument k tomu, aby takovéto programy vznikaly. Snaha o udržení živosti Chalupeckého v průběhu celého roku či objíždění republiky, jež má doprovodný program 5 finalistů, 5 měsíců, 5 míst ve svém názvu, se z tohoto pohledu jeví jako druhotná.

Vraťme se ale k Loskotovi. Planetárium - jakož i to, co a jakým způsobem zde bude prezentovat - si umělec vybral sám. Tím dochází k posunu od předchozích dvou ročníků, kdy finalisté cestovali po republice s moduly, složitě transportovanými a následně skládanými na zvoleném exponovaném veřejném místě. Nejcitelněji právě v loňském roce se ukázalo, že předpoklad, že lidé se začnou zajímat o výtvarné umění, pokud jim je neservírujete co nejblíže pod nos (rozuměj z galerií do veřejného prostoru), je mylný. Tím nemyslím, že by umění nemělo fungovat ve veřejném prostoru - naopak - jde však primárně o to, proč a co ve veřejném prostoru prezentujeme a zda je to děláno způsobem, který kolemjdoucí nepřivede k domněnce, že se stejně jedná o show určenou pouze participujícím, které by oni sami nerozuměli.

Loskotova akce v Planetáriu mi tak - v rámci doprovodného programu Ceny Jindřicha Chalupeckého - nejvíce připomíná interakci Pavla Sterce z dob punkovějších, kdy se doprovodný program - kvůli chybějícím financím - dělal doslova a do písmene na koleni. V roce 2011, kdy byl Sterec mezi Chalupeckého finalisty, vzal zájemce na prohlídku do Koněpruských jeskyní, na což navazovalo i jeho dílo vystavené v rámci prezentace finalistů: dva krápníky, které si zapůjčil z Národního muzea, a sady pohlednic dokumentující happeningy s vědci právě v Koněpruských jeskyních. Přiznám se, že "Stercův" ročník doprovodného programu mi byl sympatický, na druhou stranu však chápu, že ve chvíli, kdy za sebou mají organizátoři sponzora, přemýšlejí nad oficiálnějším vyzněním celé ceny a doprovodného programu i z pohledu toho, kdo aktivity zaštiťuje finančně.

K tomu se však váže poslední moje otázka a ta zní, komu je doprovodný program určen. Když se vrátíme ke zmiňovanému ročníku Pavla Sterce (kromě něj tehdy postoupili do finále Jiří Thýn, Dominik Lang, Filip Cenek a Marek Ther), doprovodných akcí se primárně účastnili kamarádi umělců z výtvarné scény. To při zahájení letošního ročníku nefungovalo. Ne že by planetárium nebo kino byly prázdné, ale nepočítám-li dva významné teoretiky v planetáriu, jednoho člena poroty a dva další finalisty, kteří nežijí mimo ČR, jako setkání lidí z výtvarné scény Loskotova akce nefungovala. Je však možné, že je to tak správně a že doprovodný program má být tou událostí, kde se nesejde partička známých, ale naopak ona zaklínaná veřejnost se zájmem o výtvarné umění. Zbývá ještě vymyslet, jak jí sdělit, že právě na tyto akce má zajít.