Po pandemii: Kulturní pracovníci

K úvahám o tom, jak bude svět, umění a kulturní provoz vypadat v době, kdy pandemie covid-19 odezní, jsme vyzvali též umělce, kurátora, architekta výstav a člena Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi Display Zbyňka Baladrána. Ve své úvaze se zamýšlí nad nezbytnou cestou z krize ven, kterou by mělo být zásadní přehodnocení celého systému, jehož je umění součástí.

Zaniklý prostor svépomocné umělecké galerie Salvator Rosa postavený nelegálně pod mostem na tajném místě. Foto: Juan Pablo Macías, 2019

Po pandemii: Kulturní pracovníci

Každým dnem, kdy pokračuje současné nezvládání situace s rozšířením viru SARS-CoV-2, je jasnější, že důsledky pro život v postpandemické společnosti budou drastické a srovnatelné s událostmi a rozvraty spojenými s válečnými konflikty minulého století, kdy docházelo k následnému překódování společenských struktur.

Jen opravdu velmi cynickou společnost by nezměnilo tolik tisíc mrtvých, tolik dlouhodobě zdravotně postižených a tolik lidí uvržených do chudoby. Je proto skutečně obtížné si v takové situaci představit, jak bude vypadat kultura a zejména umění.

Dopad na ty, kdo se podílejí na přípravě výstav, je nebývalý. Termíny zahájení výstav se posouvají buď o týdny nebo do vzdálené budoucnosti. Realizují se v zavřených galeriích bez diváků či se přesouvají do online prostoru, vystavené vteřinovým pozornostem roztěkaných myslí. Velké množství výstav je dokonce zrušeno bez náhrady. Hrozba nuceného vrácení dotací nebo nemožnost prodloužení komplikovaně získaných mezinárodních zápůjček je hlavním motivem realizace výstav pro ty, kdo je otevírají za zavřenými dveřmi. Celkově omezená situace v ekonomice nutí firmy podílející se na tvorbě výstavních podob se ještě úžeji semknout kolem veřejných zakázek. Ve jménu vlastního přežití hrát o ně i za cenu nerealistických dumpingových cen. Většina umělců a pracujících podílejících se na výstavách, kteří nejsou něčí zaměstnanci, je zvyklá na nepravidelný příjem již z dřívějška. V rámci praktikovaného švarcsystému, nelegálního, ale všeobecně akceptovaného typu pracovního úvazku, se nové situaci s nepravidelnými a snižujícími se příjmy snadno přizpůsobí, nic jiného jim stejně nezbývá.

Mezi vizuálními umělci a kulturními producenty se rozmáhá určitý typ sebekolonizačních manter o opětovném utahování opasků. Vždyť je přeci každému jasné, že se po pandemii musí krátit rozpočty na kulturu! Jednotliví aktéři to vědí nejlépe, dávno již smířeně odkládají případné zisky a promítají sociální či jiný kapitál někam daleko do budoucnosti. Toto je kolektivně sdílená představa o umělecké praxi. Z tohoto úhlu pohledu se výstavy samozřejmě budou otevírat i v nových podmínkách. Vždy tu bude někdo, kdo je za laciný peníz nebo za nějaký budoucí příslib vytvoří. Celé odvětví je tradičně postaveno na vypjatém individualismu a improvizaci, která se někdy eufemizuje pojmem kreativita.

Očekávaný nedostatek peněz ale není novým typem krácených rozpočtů, je to stále ten stejný porevoluční, dobře známý a opakovaně utahovaný opasek. Jen se do něj vyvrtá další dírka.

Někdo možná namítne, že veřejné peníze nejsou jediné a není možné se spoléhat pouze na ně. Soukromé peníze nejsou východiskem z problémů. Těch několik movitých entit, které vidí ve výtvarném umění nějaký svůj zájem, raději zakládá vlastní instituce. Chtějí mít kontrolu nad svými sbírkami a programem a nechtějí se smířit s podružnou rolí ve veřejných institucích. Umění je pro ně investicí a investice v takovém soukromém režimu mají svá pravidla o návratnosti, očekávání specifických výnosů a prestiže.

Ani případný volný prodej umění a spoléhání se na něj nemůže být součást systémového řešení. Trh s uměním většinou slouží ke spekulaci s hodnotou, a nikoliv ke spravedlivému přerozdělování výnosů. Jediné, co zatím přinesla pandemie, je ještě větší ochota spekulovat a kromě tradičních komodit, jako jsou umělecké artefakty, se přidaly spekulace s čímkoliv, co můžou zastupovat digitální krypto-tokeny. Jen to potvrzuje, že války, epidemie a společenské rozvraty jsou příležitostí pro spekulanty k nebývalým ziskům. Ale to není a nemůže být základem společenského bohatství v dlouhodobém horizontu.

Ve svém posledním eseji David Graeber zopakoval svou tezi, že peníze jsou vlastně dluhy a ty jsou postaveny na vzájemných slibech. Je nutné takové kontrakty znovu prověřit, tak jak se to dělo opakovaně v celých lidských dějinách. Zjistit, jestli tyto sliby ještě slouží všem, a ne jen některým lidem. Pokud bychom jako společnost odmítli idolatrii soukromého profitu, tedy uctívaného základu našeho pojetí světa, který zde tak urputně budujeme posledních pár desítek let, museli bychom si vytvořit nové typy slibů, novou smlouvu, která už nebude založená na principu dluhu. Například vzájemný slib, že kultura je základem života, stejně jako je jím zdravotní zabezpečení, vzdělání a sociální ochrana pro všechny. Současná tragédie ukazuje, jak jsou tyto segmenty společnosti nepostradatelné a jejich dobré fungování nutné pro její přežití. A především, že teprve na nich se dá stavět zdravá ekonomika, ne naopak. Taková nová společenská smlouva by změnila celé podloží nejen v oblasti kultury, ale vedlo by to i k velkým strukturálním změnám, ze kterých by měli užitek všichni. Důraz na změnu financování by vedl k úplně jinému pojetí lidské důstojnosti a z toho vyplývajících kulturních projevů.

Jestli takovou strategickou vizi nebudeme schopni realizovat, není důvod očekávat nějaké velké kvalitativní změny. Pandemie přenesla pozornost na problémy, které jsme dlouhodobě nechtěli vidět a jako problémy vůbec chápat. Tlak na celou společnost je teď enormní, řešení nutná, status quo neudržitelný.

Umělecká produkce i aktivity týkající se umění v případě škrtů budou stejné jako dosud, protože se na jejich podmínkách nic zvláštního oproti dnešku nemění. Tam, kde se umění nebere vážně, bude vždy přebytečné.