Prací proti věčnosti

Výstava Zásoby přítomnosti Martina Piačeka v galerii TIC klade otázky po smyslu a významu práce. V dnešním světě orientovaném především na výkon, jako by naši hodnotu určovali pouze zaměstnavatelé a nekonečný růst po kariérním žebříčku. Může však být práce možností, jak se přiblížit k věčnosti? 

Martin Piaček se tématem práce zabývá především skrze vlastní uměleckou činnost, ale zároveň ji reflektuje v širších historických i politických souvislostech. Práce v různých podobách není pouze námětem jednotlivých děl, ale i metodou tvorby a způsobem nakládání s časem. Sochařské médium je historicky silně spjato s mužskou silou a tvrdou manuální prací vycházející z neúnavného opracovávání kamene. Piaček tuto tradici nejen připomíná, ale zároveň skrze ni otevírá otázku mocenských mechanismů pracovního světa a nerovných výchozích podmínek různých společenských skupin definovaných genderem, rasou či sociálním původem. Jeho tvorba tak vyrůstá z kritického přehodnocování tradic, stereotypů i hodnotových systémů, které tuto představu práce dlouhodobě utvářely.

Výstava je architektonicky koncipována jako mřížka, v níž spolu koexistují sochařské objekty, polotovary, fragmenty vytržené z celku, výrobní (či spotřební) materiál i pracovní odpad. Tento instalační princip narušuje hierarchii mezi výsledkem a procesem a zároveň nám umožňuje nečíst výstavu pouze lineárně, ale nechat jednotlivé objekty vstupovat do vzájemných vztahů napříč celým galerijním prostorem. 

K vytvoření této nelineární prostorové situace byl využit dlouhý regál umístěný napříč všemi třemi výstavními místnostmi, který evokuje systém archivace či způsob dočasného uchovávání rozpracovaných děl a pracovního materiálu. Konstrukce omezuje pohyb návštěvnictva podobně, jako úzké uličky hobby marketu, kde mezi regály s materiálem k práci hledáme to správné nářadí. Role linolea vystavená jako téměř antropomorfní sochařský objekt, či brusný papír svěšený z navíjecí role jako záclona, jsou povýšeny do stavu uměleckých děl, a přesto si zachovávají ambivalenci zboží čekajícího na zakoupení. Místo cihel nabízených ve výhodném balení však v tomto případě narazíme na postavenou zeď vklíněnou do jedné z polic výstavního regálu. Piaček tu tak mimo jiné vznáší otázku po podstatě uměleckého díla, které je koneckonců stále komoditou poplatnou mocenskému systému trhu s uměním. Kdy se umělecké dílo stává uměleckým dílem, co jej definuje? Stírání hranic mezi vysokým a nízkým, mezi prací a uměním nebo obecně mezi činností fyzickou a duševní se tak jeví jako nosná myšlenka celé výstavy. Vedle fyzických objektů se ostatně objevuje i videoinstalace s názvem Hranice, jež zachycuje hraniční kámen „v pohybu“: hranice zde tudíž není prezentována jako pevná linie dělící prostor na jasně vymezená místa, ale jako fluidní, nestabilní útvar.

Do kontrastu s výrobními materiály vstupují mramorové fragmenty částí lidských těl a orgánů, kónicky tvarované mramorové kužely, a především socha monumentálního klasu, která celou výstavu uvozuje. Mramorový klas ve své rozpracovanosti implikuje michelangelovskou představu „osvobozování“ formy z kamene – opracované obilky jako by vyrůstaly ze surové, neopracované hmoty. Tento sochařský přístup je úzce spjat s mýtem umělce-génia formovaným v období renesance, který přispěl k vyčlenění umělecké tvorby z běžného světa práce a jejímu povýšení do sféry výjimečnosti. Piaček tuto tradici využívá, navazuje na ni, ale také ji problematizuje skrze výběr motivu. Vertikální, pravidelně se opakující struktura klasu může evokovat modernistické aspirace k transcendenci, připomínající například dílo Coloana infinită (Nekonečný sloup) Constantina Brâncușiho, nebo triumfální sloupy vztyčované již od antiky na připomínku vítězných bitev. Zatímco Brâncușiho sloup symbolizuje nekonečný vzestup, Piačekův klas zůstává uzemněn a pevně zakotven v materiální zkušenosti zemědělské práce a její cykličnosti.

Symbolika klasu otevírá i genderovou rovinu čtení výstavy. Monumentální sochařská tradice byla historicky spojena s reprezentací mužské síly a heroismu: falický tvar klasu tuto symboliku připomíná, avšak v kontextu celé instalace je tento sochařský heroismus rovněž silně ironizován. Piaček dlouhodobě pracuje s motivem heroických předobrazů, které formují naši národní či kulturní identitu. Tyto předobrazy deformuje, rozostřuje či anonymizuje a „vymazává“. V aktuální výstavě se proto nacházejí busty neurčených osobností zahaleny do igelitu, jako by stále čekaly v umělcově dílně na dokončení. Toto gesto nepředstavuje destrukci ani popírání jejich přítomnosti, ale upozorňuje na mnohdy nereflektované způsoby oslavování mužských hrdinů minulosti. Bohužel jsou tyto tendence v sochařské tradici natolik silné, že jsou dodnes živoucí. Například v rámci veřejného prostoru stále dochází k posilování naší kolektivní identity prostřednictvím vztyčování soch a pomníků, které fixují konkrétní osobnosti či události do stabilních, a mnohdy právě heroizovaných podob, jejichž význam a interpretace mohou posilovat zažité kulturní stereotypy a být v rozporu s historickou pravdou. Piaček poukazuje na to, že oslavování hrdinů minulosti prostřednictvím bust často tyto osobnosti konzervuje do naší zažité představy a odpojuje tak daného člověka od jeho či její reprezentace.  

Práce je ve výstavě tematizovaná i prostřednictvím filmu. Tradiční médium sochy vstupuje do dialogu s budovatelskými obrazy propagandistického experimentálního filmu The Eleventh Year (1928) režiséra Dzigy Vertova. Vertovova kamera sleduje reálnou práci dělnic a dělníků při kolektivní výstavbě společné zářné budoucnosti na ukrajinském Donbasu v porevolučním Sovětském svazu. Film je oslavou práce a techniky; takřka v přímém přenosu zde můžeme pozorovat foucaultovskou formaci poslušných, disciplinovaných těl prostřednictvím synchronizované práce kolektivního organismu nově budované společnosti. 

Kurátorský text Mariky Kupkové ostatně k úvahám Michela Foucaulta odkazuje. Jejich perspektivu lze číst jako jeden z možných klíčů interpretace celé výstavy: moderní subjekt není pouze tím, kdo je prací řízen či vykořisťován, ale tím, kdo skrze ni utváří vlastní hodnotu. Pracovat tedy neznamená pouze generovat peníze v rámci daného ekonomického systému, a tím si zajistit důstojný život. Skrze práci je formována naše identita a způsoby našeho vztahování se ke světu. Ve foucaultovském pojetí dochází skrze práci k disciplinaci jedince, kterého je možné formovat nejen proto, že on sám chce cizelovat vlastní tvorbu či výkon, ale také protože jej společenský aparát potřebuje udržet v pevně daných mezích.  V Piačekově umělecké interpretaci je navíc práce podmíněna velmi nesamozřejmými privilegii, jak co se týče sociálních jistot, které nám práce může (i nemusí) poskytovat, tak rovněž z hlediska míry seberealizace a naplnění v rámci pracovního procesu. Tyto (ne)jasné kategorie práce Martin Piaček záměrně narušuje, nabourává a nechává vzájemně prostupovat.

Rozlišení mezi různými formami práce prezentovanými na této výstavě lze také nahlížet skrze teoretický rámec Hannah Arendt, která ve své analýze lidské činnosti rozlišuje práci (labour) jako cyklickou, biologicky podmíněnou činnost nezanechávající trvalý výsledek, a zhotovování (work), čímž míní vytváření relativně trvalých artefaktů přesahujících čas a často i život tvůrce či tvůrkyně. Piačekova výstava tuto distinkci destabilizuje. Sochařské dílo, tradičně chápané jako trvalý artefakt, je zde prezentováno ve stavu rozpracovanosti jako „pouhý” záznam současného stavu. To, co by mělo být v tradičním pojetí trvalé hodnoty, zůstává v permanentní rozpracovanosti – a naopak. Rozpracovanost udržuje dílo v pohybu, a tím i v přítomném okamžiku. Dokončené dílo je naproti tomu stabilizováno a téměř posmrtně uchováno věčnosti. Tradiční sochařské gesto „tesání do kamene“ tak nepředstavuje cestu k výsledné formě, ale jedná se o zachycení procesu; snahu o vyjmutí díla z proudu času jeho dočasným znehybněním v rámci galerijního prostoru.

Vrátíme-li se k úvodní otázce výstavy, tedy zda může být práce cestou k věčnosti, Piaček rozhodně nenabízí jednoznačnou odpověď. Kámen jako médium tradičně symbolizuje trvání, zároveň je  podroben v umělcově podání neustálému opracovávání, fragmentaci a reinterpretaci. Věčnost se zde tedy nejeví jako stabilní horizont, ale jako proces neustálého přepisování skutečnosti. Práce tak nezaručuje transcendenci, ale může vyvolávat dočasné záchvěvy smyslu, které se občas mimoděk vyjeví, jindy zůstanou bez povšimnutí. Piačekova výstava tedy tematizuje práci nikoli jako uzavřenou kategorii, ale jako pole napětí mezi procesem a výsledkem, tradicí a jejím podvratným nabouráváním. Trvalost zde není dána pouze samotným materiálem, ale hlavně schopností díla reflektovat vlastní podmínky vzniku a přehodnocovat sebe sama. Tato neukončenost uměleckého díla i neustálá sebereflexe otevírá ve své cykličnosti a neuzavřenosti prostor pro věčnost.

Martin Piaček / Zásoby přítomnosti / kurátorka: Marika Kupková / umělecká spolupráce: Zbyněk Baladrán / Galerie U Dobrého pastýře / TIC / Brno / 10. 12. 2025 – 28. 2. 2026

Foto: Eva Rybářová