Průzkum hranic viděného a slyšeného

Umělkyně a kurátorka Šárka Zahálková píše o kolektivní monografii Zvuky kódy obrazy, jež mapuje pomezí mezi obrazem a zvukem a zejména oblasti, kde se setkávají výtvarné umění a hudba. 

Průzkum hranic viděného a slyšeného

Beru do rukou knihu, z jejíž obálky jako by se linul tichý tón hlasivek. Písmenné znaky názvu publikace se na papíře prolínají s černobílou fotografií tváře Vladimíra Havlíka, která je záznamem jedné z jeho performativních aktivit (Partitury pro obličej) z roku 1980. Letmé tušení zvuku vycházejícího z umělcových úst vytváří poetický prolog sborníku Zvuky kódy obrazy, který v závěru roku 2021 vydalo nakladatelství ArtMap.

Knihu editorsky připravila teoretička umění a kurátorka Galerie hlavního města Prahy Jitka Hlaváčková společně s Milošem Vojtěchovským, teoretikem umění, pedagogem, umělcem a iniciátorem mnoha umělecky a mezioborově založených projektů. Jak již název napovídá, jedná se o publikaci úzce propojenou se stejnojmenným výstavním projektem (viz recenze od Radoslavy Schmelzové na Artalku), jenž byl v roce 2019 prezentován v prostorách Domu U Kamenného zvonu. Tiskovinu však nevnímejme pouze jako dodatečný katalog, nýbrž jako rozšíření této expozice. Sami editoři ve svém úvodním slovu zmiňují, že obsahově kniha čerpá nejen ze zmiňované výstavy, ale i z mezioborového sympozia věnovaného hudbě, zvuku a výtvarnému umění 20. století, který se uskutečnil na podzim 2014 v Národní galerii v Praze.

Ještě před rozevřením knihy vytahuji z jejích útrob volně vloženou rozkládací přílohu, překvapení v podobě textového plakátu velikosti A2. Na sto pěti řádcích se zde rozpíná časová linka událostí, v nichž se propojuje zvuk s obrazem. Moje oči bloudí po papíře vysoké gramáže. Při rozkládání a manipulaci mi zní hluboce až temně. Mezi roky 1858 a 2013, které chronologii ohraničují, nacházím stručné popisy událostí a jména více či méně známých osobností euroamerického uměleckého a vědeckého světa.

Příloha v podobě plakátu do jisté míry určuje, v jakém rámci se texty v knize budou pohybovat, jakož i linearitu jejich vyprávění. Sborník vedle medailonků přibližně padesáti autorů a autorek působících ve 20. století v československém kontextu totiž obsahuje hutné příspěvky třinácti autorů a autorek. Generační východiska teoretiků, teoretiček i praktiků v oblasti vizuálního umění, hudby i jiných věd, jejich přístupy a metody práce jsou zde rozdílné, společným pro ně je však průzkum teritorií, kde akustika vytváří rozšířené možnosti vidění (v pravém i přeneseném slova smyslu), případně je v úzkém dialogu s vizualitou věcí a jejich stavů.

Úvodní text Anny Kvíčalové, religionistky a historičky vědy, zabývající se dějinami zvuku a sluchu, podává náhled na dějiny modernity skrze zvuk a jeho epistemologii. V historickém narativu jde v argumentaci zcela logicky nejhlouběji, připomíná, že evropská tradice zkoumání zvuku sahá až do starověku. Hovoří také o tom, že zkoumání zvuku nikdy nebylo výhradní doménou přírodních věd a že ve své mezioborovosti předcházelo moderní rozvržení lidských činností do oblastí humanitních a přírodních věd, umění, náboženství a filozofie.

Další autoři a autorky pak své texty věnují dějinám zvuku ve vizuálním umění (Jitka Hlaváčková) nebo v případě textu teoretičky umění Heleny Musilové hnutí Fluxus ve vztahu k československé scéně 60. let 20. století či konkrétním fenoménům, jako je materializace hudby (muzikolog Martin Flašar), synestezii čili spojenému vnímání zvuku a vizuálního umění (hudebník a skladatel Michal Nejtek), partiturám (hudební vědec Viktor Pantůček, audiovizuální umělec a skladatel Milan Guštar), konceptualizaci zvuku (estetik umění Jozef Cseres) nebo tématu akustické ekologie (audiovizuální umělec a pedagog Michal Kindernay). Cenným doplňkem těchto teoretických studií jsou pak texty, jež dávají nahlédnout vzniku a uměleckému kvasu dvou, pro československé zvukové umění 90. let 20. století velmi důležitých ohnisek. Miloš Vojtěchovský rekapituluje aktivity nadace Hermit a Centra pro metamedia v klášteře v Plasích; kurátoři Martin Klimeš a Jakub Frank opavského spolku Bludný kámen. První část knihy, na níž navazuje zmiňovaná katalogová část, uzavírá rozhovor teoretika umění Dušana Baroka s Milanem Adamčiakem, výraznou osobností československé experimentální hudby a zvukového umění.

Pročítám statě jednu po druhé. Při otáčení listů podvědomě porovnávám jejich akustiku. Odlišná gestika obracení vytváří odlišné zvukové plochy. Zaposlouchávám se do své četby.

Logika řazení jednotlivých textů je zřejmá a přehledná, jejich hmota působí kompaktně. Napříč studiemi jako by vznikala epicentra, kolem nichž se dílčí témata a fenomény shlukují. Dochází k částečnému, avšak pravděpodobně vědomému překryvu. Repetice jmen jako Goethe, Purkyně, Duchamp, Cage a dalších podtrhává jejich významnost v procesu překračování hranic viděného a slyšeného. Příspěvek Michala Kindernaye ke zvukové ekologii, jakož i retrospekce uměleckých aktivit v Plasích a Opavě pak téma zvukového umění vtahují více do současnosti. Zprávy autorů Vojtěchovského, Klimeše a Franka jsou osobními výpověďmi o géniu míst. Ač jsou si obě iniciativy geograficky na hony vzdálené, společná je pro ně specifická citlivost vůči potřebám konkrétních prostorů v konkrétních souvislostech. Text Michala Kindernaye pak vystupuje z antropocentrického vnímání a mimo jiné upozorňuje na hrozby zvukového znečištění moří a oceánů. Je vysoce aktuálním environmentálním apelem, který překračuje svět umění.

S uzavřením knihy se má zvuková percepce přesměrovává od detailu k velkému celku. Uši se navrací k poslechu ruchu okolního města. Záznam v paměti však rezonuje.

Publikace Zvuky kódy obrazy je přehledným exkursem světa uměleckého prolínání viděného a slyšeného, respektive teritorií, kde zrak nestačí. Je zřejmé, že obsahově kniha vychází z mnohaletého praktického a teoretického bádání i uměleckého aktivismu kolektivu autorů a autorek. Tím dává jemně zaznít i některým nezmiňovaným aktivitám, např. dříve existujícího komunikačního prostoru Školská 28, nadace Agosto Foundation či aktuálně platformy CENSE – Central European Network for Sonic Ecologies[1]. Nutno dodat, že kniha je kompletně dvoujazyčná (česko-anglická). Společně s monografií Zvuk a prostředí: Současné přístupy ke zvukové ekologii[2] (2020) tak doplňuje dosud útlou knihovničku literatury věnující se zvuku a zvukovým studiím a je tak příspěvkem (doufejme, že nikoliv posledním) do veřejného diskurzu i mimo československý okruh.

Odklon od vizuality a příklon ke sluchu a ostatním smyslům může napomáhat v hledání nových perspektiv uchopení soudobého umění, ale i prostředí, v němž pobýváme. Čtení o zvuku proto v tomto smyslu nenabízí pouze výklady dílčích fenoménů a souvislostí, nýbrž rovněž generuje otázky, jimiž stojí za to se zaobírat.

Poznámka pod čarou:

Dopisuji poslední slova článku a v rámci prokrastinačního oddechu otevírám facebookovou stránku zvukového experimentátora Petra Válka, jehož medailonek je mimo jiné v diskutované publikaci rovněž obsažen. Jeho nejčerstvějším audiovizuálním příspěvkem je recenze Zvuků kódů obrazů; domnívám se, že na ploše 4 minut a 13 vteřin zde shrnuje vše podstatné. Doporučuji ke zhlédnutí!

[1] Tu ve svém příspěvku k akustické ekologii Michal Kindernay zmiňuje.

[2] KRTIČKA, Jan a Pavel MRKUS, ed., Sound and Environment: Contemporary Approaches to Sonic Ecology in Art = Zvuk a prostředí: Současné přístupy ke zvukové ekologii v umění. Ústí nad Labem: Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí na Labem, 2020.

Jitka Hlaváčková, Miloš Vojtěchovský (eds.), Zvuky kódy obrazy. Praha: ArtMap, 2021, 288 stran.

Foto: Nakladatelství ArtMap