Pulsující zahrada v procesu

Velkoformátové obrazy zemité barevnosti a objekty připomínající zahradnické nářadí opřené v rohu místnosti přenáší do secesní Šímovy síně Muzea umění a designu (MUD) v Benešově příběh zemědělského roku, téma cykličnosti a proměnlivosti, pohled do krajiny z perspektivy řezu blátivou půdou a tou nejobyčejnější zeleninou. Výrazný prvek v obrazech Terezy Tomanové představuje barvivo získávané z červeného zelí.

Čerstvá absolventka AVU začala zkoumat vlastnosti přírodních barev před dvěma lety na zahraniční stáži a na tomto průzkumu postavila svoji diplomovou práci, ze které pochází i obrazy vystavené v MUD. Já sama jsem za svých studií na Akademii také řešila doslovnou toxicitu výtvarných prostředků a postupně jsem si po studiu hledala alternativy v přístupech i materiálech. Těší mě, že se práce s přírodními a netoxickými materiály dostává do uměleckého vzdělávacího prostředí, byť tam nejsou mainstreamovou součástí. Na školách by do budoucna mohla být možnost se o těchto materiálech víc dozvědět, třeba v rámci specializovaných pracovišť nebo přímo ateliérů. Vnímám to jako součást obratu k ohleduplnějšímu užívání uměleckého materiálu i větší environmentální uvědomělosti.

Letní barevnost diplomové práce s názvem Zahrada vedle zemitosti charakterizovala sytost a šťavnatost. Série obrazů Od plodu ke šťávě se v průběhu měsíců začala barevně proměňovat. Díky tomu se z bujné, rozkvetlé zahrady stala zahrada zimní. Stále se v ní dějí procesy, ale barevnost se posunula do hnědo-řepno-fialovo-béžovo-tyrkysové. Jdeme blátivou krajinou a ona nám ukazuje svoji plastičnost. Tvarosloví připomíná vrstvy zelí, vrstvy půdy, odřezky.

Procesuálnost a proměnlivost jsou součástí tvůrčího procesu Terezy Tomanové pravděpodobně i proto, že před malbou studovala zahradní a krajinářskou architekturu, v níž je potřeba brát na zřetel přírodní roční vývoj. V sérii obrazů postavené na barvivu z červeného zelí využívá vlastností anthokyanů (v řečtině ἀνθός znamená květ a κυανός ocelově modrý), což jsou ve vodě rozpustné pigmenty. Anthokyany dávají výraznou barvu například černému rybízu, pomněnkám, mákům, řepě, červené cibuli, ptačímu zobu, borůvkám nebo právě červenému zelí. Barva anthokyanů se mění v závislosti na pH. V kyselém prostředí se mění do červena, v neutrálním do fialova a v zásaditém prostředí do modra. Tereza Tomanová tyto pigmenty cíleně ovlivňuje střetem s anorganickými prvky například užitím oxidů kovů a mědi. I přesto, že autorka účinky látek dobře zná, do určité míry je proces proměny vždy překvapením. Vidět ty stejné obrazy po pár měsících zavání dobrodružstvím. Každá barva má jiné vlastnosti. Co se s čím setká a jak se tyto prvky navzájem ovlivní? Co v „zahradě malby“ malířka ovlivňuje a co nechává bez zásahu? Magie samovolné proměny se tu odráží i ve vizualitě obrazů, na nichž se potkávají stékající i rozpíjené plochy, některé prvky expandují, jiné jsou zatlačeny. Zahrada pulsuje.

Obrazy doplňuje v rohu síně opřená sada nářadí. Dřevěné násady doplňují skleněné nástavce různých tvarů, které odkazují nejčastěji na hrábě. Jsou to designové nástroje na práci na zahradě nebo nástroje na kreslení? Nebo by snad mohly mít nějakou tajemnou rituální funkci? Při prezentaci diplomové práce na AVU figurovaly jako součást performance, kde zahradník-performer pomocí hrotů nástrojů vytvářel kresebné obrazce v půdě přenesené do prostoru galerie. Připomíná mi to pomíjivost zenových zahrádek, kde si kreslíme do písku propracované mandaly, abychom je vzápětí smazali a cvičili se tak v přijetí pomíjivosti našeho snažení. Jsou zde také odkazy na cykličnost zahradnického roku, přenesenou do městského kulturního kontextu. Na současné výstavě v Benešově tyto hrábě stojí v rohu místnosti, bez aktivace jejich výtvarně-rituální funkce. Můžeme je vnímat jako design související se zahradou, ale nevím, jestli diváka napadne, že jsou to i nástroje na kreslení. Stejně tak skleněné seno zůstává v ilustrativní rovině jako nápodoba zimní přírody – stébla pokrytá jinovatkou, zvonivě třpytivá a křehká. Možná, že hromada křehkého sena také odkazuje na různé přístupy lidí k zahradám: název výstavy Místo se(t)kání může evokovat zahradu jako místo k sekání, ale i zahradu jako místo tvořivosti a tichého sledování jejích procesů.

Další obrazy z tohoto řepného cyklu Terezy Tomanové si můžete prohlédnout i v paralelně probíhající výstavě Země – Kořen v KC Vozovna na pražském Žižkově. Výstavu v kulturním centru doplnil workshop kvašení červeného zelí, jehož záměrem bylo přenést do sklenic to, „co se odehrává v malbě s barvivy“. V MUD v průběhu února proběhne workshop seznámení s přírodními inkousty získanými z krajiny. Další aktivita by se mohla týkat kresby a performance se speciálními zahradnicko-uměleckými nástroji, které by se tím mohly přesunout ze sféry doplňkového designu do sféry oživených magických předmětů.

Výstava Zahrada: místo se(t)kání je první akcí z letošního výstavního programu MUD, jehož celoročním tématem je „bezprostřední okolí a jak se o něj starat“. Součástí instituce je i vzdělávací oddělení otevřené veřejnosti nejen z Benešova a okolí, které k výstavě chystá výtvarnou dílnu s nahlédnutím do světa přírodních inkoustů a jejich chování a reakcí, právě s barvivy získanými z okolní zimní krajiny. Výstava přenášející procesuálnost zahrady do secesní síně a zkoumající malířský potenciál červeného zelí a dalších přírodních barviv má potenciál k propojení lokálního zájmu o nejbližší okolí a kvalitního současného umění.

Tereza Tomanová / Zahrada: místo se(t)kání / kurátorka: Karolína Varvařovská / Muzeum umění a designu Benešov / 17. 1. – 2. 3. 2025

Foto: Radek Dětinský