Rituální (k)víření v Divadle X10

Sestupuji po schodech do podzemí funkcionalistického domu za Národní třídou a vítá mě lehká mlha, červené rozptýlené světlo a atmosférická zvuková krajina. Bývalý Dům uměleckého průmyslu, dnes scéna Divadla X10, několikrát do roka své prostory otevře pro Y events, sérii kurátorovaných večerů zaměřených nejen na současné performativní umění. Kurátorská dvojice Y events Anna Chrtková a Petr Dlouhý říkají, že vytvářejí „třetí prostor“ – místo kulturního zážitku a zároveň i uvolněného odpočinku, setkávání, plynutí. Alternativu k soukromí domova a veřejnému prostoru hospod nebo tradičních divadel, kdy se proměňuje také tradiční role diváka. Dnešní událost s názvem Until Forever feat. Temple Of přesahuje obvyklý formát jednoho večera – prostor je otevřený na celých dvacet čtyři hodin a kurátorský tandem Y events si k sobě přizval další kurátorské duo Leu Elishu a George Itzhaka, kteří stojí za hudebně-performativními večery Temple Of.

Temple Of sdružuje umělkyně, performerstvo a DJe žijící v Praze, mající kořeny v zakavkazských republikách v jihozápadní a centrální Asii, ale například i v severní Africe. Po sestupu z ruchu nákupní zóny centra Prahy a davu točícího si rotující hlavu Franze Kafky se ocitám na ochozech podzemního tržiště, kde platí jiná pravidla obchodu než ve světě Západu – v tržnici malých stánků s absencí řetězu přeprodejců, tvůrců nabízejících pestré ručně háčkované šátky, rozmanité autorské šperky, keramiku, výprodejové boxy, podpultové poklady nebo různé věci s queer motivy. Narážíme zde na speciální živé akce, tetovací seance, budoár na body work, výklad karet. Můj oblíbený stánek inspirovaný kavkazskou pohostinností provozují Samovar Brothers, u kterých si dávám napřed černý arabský čaj s kardamomem, nějaké drobnosti k snědku, baklavu a pak se v průběhu večera posilňuju silným černým ázerbájdžánským čajem.

Z Queer Bazaaru sestupuju o další patro níž do hlavní lodě tohoto dočasného chrámu, do prostoru Zásvětí. Tady vládne jiný čas než tam úplně nahoře v zemi milníků, spěchu vpřed a vzhůru, výkonu a lineárního vývoje odněkud někam. Tady dole v hlubinách města i časoprostoru se ocitáme v rituálním čase vymezeném cyklickou veličinou jedné noci a jednoho dne. Z DJského oltáře, u kterého se postupně vystřídá osm hudebníků, je na protější stěnu chrámu promítán velký kruh. DJ pouští ambientní hudbu, obsahující motivy z pro mě dálných kultur z Východu, ale není to ani přímo tradiční hudba, ani ilustrace, spíš jsou ty motivy vpletené do univerzálnějšího hudebního příběhu. Pod ochozy v tkaninami oddělených, a přece prostupných polštářkových a obláčkových prostorech posedávají skupinky lidí. Někdo si povídá, poslouchá hudbu, někdo sleduje video příběhy nebo tu jen tak je. V jemné mlze a příšeří probleskují proudy červeného světla. Scénografii večera má na starost palestinský umělec Jeries Abu Jaber.

Sálem se začíná vířivě točit tanečnice a postupně roztáčí svoji dlouhou sukni do rotujícího kola. Je fascinující to sledovat a přidávají se k ní další. V jednu chvíli mi tanečnice podá ruku a jdu si obléci jednu z nachystaných dlouhých hnědých sukní a zkouším ji i sebe roztočit. U tohoto tance súfijských dervišů zvaného Semazen je potřeba směřovat pozornost dovnitř a dostat se do určité formy transu, při kterém se spojujeme s rotací zeměkoule a vesmíru. Musím soustředit svoji pozornost ke středu. Když budu pozornost zaměřovat na vnější věci nebo na své ego, dostanu snadno závrať a budu se muset chvíli uzemnit v sedu. Do sedu se dostávám celkem často, ale zároveň jsem fascinovaná. Tuto formu meditace a spojení znám z videí, ale nenapadalo by mě, že se jí někdy budu moci účastnit. Po neurčité době víření si sedám zase na polštářky pod ochozem a tanec si užívám jako silný vizuální zážitek. V jedné chvíli se stávám součástí představení, ocitám se v mystickém transu a hlubších vrstvách času, pak jsem opět chvíli divačkou užívající si tuto klidnou taneční party. Hranice mezi sledujícími a účinkujícími se rozplývá.

Pomalu se přesouvám mezi jednotlivými instalacemi: projekce hodinového filmu od uzbecké režisérky Saodat Ismailové, který se odehrává ve skalnatých a suchých krajinách, dalším silným vizuálním prvkem jsou architektonické prvky jako kopule a lomené dekorativní oblouky. Název filmu Bibi Seshanbe odkazuje na rituál ze střední Asie, při kterém ženský kruh vaří tradiční jídla, připravuje svíčky a věští z mouky. Rituál obsahuje prvky animalismu, zoroastriánství a příběhu podobného pohádce o Popelce. Režisérka o filmu řekla: „Film prolíná tři prvky: pohádku, která je zcela znovu přehraná; rituál, který lze vnímat jako etnografický dokument; a příběh současné ‚Bibi Seshanbe‘ neboli kmotřičky víly. Našla jsem ji v Bibisoře Aripové, chiruržce, která založila útočiště pro ženy, které přežily násilí a popálení a jejich rodiny je odmítly. Ženy, které chrání jiné ženy, neexistují jen v pohádkách.“

V parku v Tbilisi a na dalších místech se odehrává video sonda do života queer cruiserů ve společnosti represe, dohledu a tabu od původem azerbájdžánského umělce žijícího v Německu Agila Abdullayeva. Trojkřídlá instalace tří obrazovek mísí vyprávění příběhů z darkroomů a z dní, kdy Putin vyhlásil mobilizaci, i choreografickou performance z tanečního sálu se záběry z parků, saun, soukromých klubů, veřejných záchodků a dalších míst, kde se cruiseři setkávají. Rezonuje se mnou zranitelnost a nejistota nesvobody přítomná i v těch zdánlivě svobodných prostorech.

Imerzivní instalace Anel Kenzhebaeve tematizuje útulnost dočasných nebo vzdálených domovů, digitální ilustrace Fuada Alyamaniho, umělce z Rammaláhu žijícího v Praze, připomínají situaci palestinského lidu. Umělou inteligencí generované obrazy Davida Apikadzeho vypadají jako fotografické momentky, na nichž se dva muži s kníry líbají na veřejném prostranství gruzínského tržiště. Muži jsou Kintové, mix pouličních prodavačů a pracujících v pohostinství, kteří byli spojováni i s homosexualitou a prostitucí. V posledních letech se stali coby autentické queer postavy z Gruzie 19. století symboly Tbilisi Pride. Videoinstalace DJů Nisana a SinaXX mísí úryvky ze starých kavkazských filmů s tanečním rytmem. V jemném víření se tu mísí staré příběhy, tradiční prvky různých kultur, současné nejistoty a queer tematika.

Zostřenou intenzitu do pomalu proudícího měkkého prostoru přináší performance Uty Bekaieho a Giorgiho Rodionova. Do soustředěné potemnělé atmosféry nasvícené divadelními světly za ambientní hudby obsahující kroky nebo tep určující šamanský buben nastupují pestrobarevné, střapaté bytosti z pomezí zvířecího, lidského, přírodního i symbolického světa. Postupně zaujímají svá místa v kruhu. Odkudsi zezadu se vynořuje o berlích se plahočící postava se zlatou benátskou maskou, která jednotlivé bytosti iniciuje z jejich pololidské podoby do plně animálně-symbolické. Pak bytosti provedou divákům skrytý rituál okolo postavy s maskou a vypustí její skutečnou podobu – odpudivou zelenou stařenu, babu jagu, bytost z temnoty. Po víru tance a sršení temných sil stařeny dochází k symbolickému přijetí. Babizna jednotlivé bytosti objímá a ty ji objímají nazpět. Nakonec za tlukotu bubnu všichni zase odchází z tohoto chrámového paloučku do zásvětí.

Při sledování této performance mi bylo celkem jasné, že Bůh není starý vousatý muž. Nejspíš ale ani není tradiční žena. Může mít různé podoby, stejně jako bytosti na Zemi. Možná má zobák, možná květní stvol česneku místo hlavy, možná chodí v pestrobarevném brokátu, má parůžky, křídla, možná má oko na hrudi a z hlavy mu raší houbičky.

Kromě úvah nad jedinečným rozložením sil v každém z nás a podobami více než lidských složek se ve mně otevřely otázky nad obecnou rolí tmy a zásvětí. Nakolik je právě sestup do tmy potřeba, abychom se dokázali setkat se všemi složkami nás samých a abychom je dokázali přijmout? Co všechno není možné za jasného denního světla, ale může se odehrát jen v objetí tmy? A nakolik naše společenské uspořádání vůbec takový sestup umožňuje a podporuje?

Propojujícím tématem večera je i otázka hledání a nacházení pestrosti ve vlastních kulturách. Queer koncept a jeho pojetí je západní věc. Při opravdovém sestupu do podsvětí se ale potkáme s jedinečnými podhoubími a jejich podobami, které nejspíš do nálepek identit podle západního slovníku úplně nezapadají. Ať už mělo toto hledání podobu performativních výstupů, soundscapu, videa nebo autorské tvorby na bazaaru, jeho síla se projevila i ve vrstvení, prostupování a vzájemném proplétání všech výstupů, děl, rituálů a prožitků této rozmanité události. Na věky věků bylo pozváním do mytického času a prostoru hlubokých rituálů určených k hledání a představování jedinečných (queer) složek uvnitř sebe i uvnitř vlastních kulturních tradic.

Agil Abdullayev, amiallan, Anarkali, Anel Kenzhebaeva, appollinaria, Dato Koridze, David Apakidze, Dinora, Epoché, Ester, Fifi Pharaonic, Fuad Alyamani, Giorgi Rodionov, Jeztyrnaq, Kavkaz Widow, Loçka, madeofeyes, Mathilde (C4S1M1R), MLK:M, Nia Bankova, Nisan, Saodat Ismailova, Samovar Brothers, SemaZenen, Technadze, Queer Bazaar, Uta Bekaia / Y: Until Forever feat. Temple Of / kurátorský tým: Lea Elisha, George Itzhak (Temple Of) & Anna Chrtková, Petr Dlouhý (Y Events) / Divadlo X10 / Praha / 8.–9. 11. 2025, 18:00–18:00

Foto: Iyanah Bativala