Rafani a diskuse o současném umění

Rafani, Galerie Václava Špály, 18. 9. -  2. 11. 2008

Výstava umělecké skupiny Rafani v Galerii Václava Špály je pro diváka ztěží zapomenutelným zážitkem. Až se však bude za několik let na tuto výstavu vzpomínat, více než o jednotlivých prezentovaných dílech se pravděpodobně bude mluvit celkovém konceptu výstavy, na které nenaleznete ani jediný popisek, ani letáček s přehledem dosavadního díla Rafanů. Výstava dokonce nemá ani žádný název.

Stejně tak veškeré textové informace o Rafanech prezentované na jejich webových stránkách www.rafani.cz, byly členy skupiny začerněny. Tento přístup souvisí s rozhodnutím Rafanů nepoužívat žádné texty, a návštěvníci výstavních prostor se s ním již setkali například na výstavě Bezradný otec a století ženy (Moravská galerie v Brně, 13. 3.–1. 6. 2008 ), jejíž autor Marek Meduna je právě jedním ze členů umělecké skupiny Rafani.

Celý koncept výstavy sice nepřináší zcela nové otázky do diskuze o tom, jak současné umění vystavovat, rozhodně však posouvá diskusi o krok dopředu. Nelze říci, že pořádat výstavy bez názvů a bez popisků ukazuje jediný správný směr, kterým by se galerie současného umění měly ubírat. Avšak výstava dokazuje, že takováto cesta je možná a to v případě, že prezentace je postavena tak, že žádné popisky nepotřebuje. Přestože Rafani používají moderní přístupy (video, instalace), je jejich výstava jasná a přehledná, což bohužel o mnohých výstavách moderního umění říci nelze.

Členové umělecké skupiny Rafani však možná ve snaze vyhýbat se textovému doprovodu výstavy uvízli v pasti, kterou si sami nastražili (či která jim byla nastražena Galerií Václava Špály). K výstavě totiž vyšla tisková zpráva, která je volně přístupná i návštěvníkům galerie. Tato zpráva obsahuje rozhovor Rafanů s ředitelkou Galerie Václava Špály Lenkou Lindaurovou, ve kterém se Rafani vyjadřují ke svému přístupu k prezentaci děl: „Nepoužívání textů spousta lidí nehodlá přijmout jako fakt. Neustále jsem korumpováni z různých stran, přitom používat nebo nepoužívat text, zvolit si jakákoli prostředek, je základní svoboda umělce.“ Rafani své rozhodnutí nejen obhajují, ale i vysvětlují, jako důvod pro zvolenou koncepci výstavy udávají „zesílení účinku samotného umění“.

Přepsaný rozhovor publikovaný jako tisková zpráva se však stává textem. A tím se dostáváme ke zmíněné pasti – Rafani nevysvětlují své umění, ale vysvětlují, proč se rozhodli jej nevysvětlit. Možná to dokazuje, že v současnosti potřebuje divák alespoň nějakou berličku, která jim pomáhá se ve výstavě zorientovat. Otázka, zda je to dobře či špatně, patří do aktuálních debat o prezentaci současného umění. Dobře však rozhodně je, že vznikají projekty, které takovéto debaty podporují.