Ryba vyvrhla své vnitřnosti

Výstava Moje tělo není ostrov Evy Koťátkové ve Veletržním paláci má podobu obrovského těla, částečně rybího, částečně lidského. Podle Johna Hilla instalace sice zůstává spíše v oblasti lidské než mezidruhové komunikace, daří se jí však úspěšně vytvářet prostor pro tolik potřebné sdílení a inkluzi.

Ryba vyvrhla své vnitřnosti

Ryba, ať už vytažená z jakéhokoli moře, vyvrhla své vnitřnosti a s nimi se vyvalily pozůstatky do tohoto moře vržených životů. Bedny a krabice ztracené při přepravě byly otevřeny. Jejich obyvatelé a obsah, který nikoho nenapadlo postrádat, se vyvalili do výstavního prostoru a vyprávějí nám své příběhy.

Mnohá témata a formální prvky výstavy Moje tělo není ostrov nám připomenou předchozí projekty Evy Koťátkové: obří kovové konstrukce rybí hlavy a ocasu, měkké skulptury-kostýmy, které mohou být aktivovány performery, školní lavice, které dávají návštěvníkům prostor podílet se na vývoji prvků výstavy. Mnohé z nich jsou trvalou součástí autorčiny práce od doby, co dokončila magisterské studium a vyhrála v roce 2007 Cenu Jindřicha Chalupeckého (příkladem může být projekt Výtvarná výchova v Karlin Studios, 2008). Patří sem odkazování na estetiku a architekturu školních a dalších společenských byrokracií a otázky zaměřené na to, jak tyto struktury lidi omezují a zkušenosti z nich plynoucí pozměňují naše těla.

Koťátková je jednou z mezinárodně nejúspěšnějších současných českých umělkyň. V západní Evropě je sociální estetika 20. století, s níž pracuje, často chybně označována za socialistickou. Dle mého názoru ji lze mnohem lépe chápat jako zkoumání masové kultury v její souběžné, ale oddělené existenci vůči kultuře konzumní. Její koláže shromážděné v monumentální publikaci Obrazový atlas dívky, která rozřezala knihovnu na části (2015) představují tištěný výstup masové kultury v podobě programů gramotnosti nebo veřejného zdraví – jde o pedagogickou a behaviorální psychologii, korekci zraku, držení těla nebo šišlání –, které byly nedílnou součástí průmyslové modernity v jakémkoli ekonomickém systému. Mříže a klece nakreslené na tyto obrázky odkrývají jejich disciplinární funkci, ale jsou to zároveň nástroje umožňující pečlivější pozorování, hodnocení a srovnání.

Ačkoli praxe Koťátkové zahrnuje sochu, koláž a performanci a často se hladce přesouvá z jednoho do druhého, jedná se v podstatě o sociální, ba dokonce sociologickou praxi, jejíž cíl přesahuje pouhou re-prezentaci sociálních forem a obrazů. Její přístup v rámci práce pro kolektivní projekt Institut úzkosti zkoumající současné negativní vlivy a radikální vzdělávací projekt Futuropolis, jehož výstupy jsou určeny běžným školám, je kritický, ale ne opoziční. Byrokratické procesy zaznamenávání, katalogizace a klasifikace jsou někdy nezbytnou součástí sociálního jednání a mohou být i osvobozující, pokud jsou dostupné všem.

Má první návštěva výstavy Moje tělo není ostrov je celá špatně. Je lednové úterní ráno a kromě dvou muzejních kustodů jsem v celém prostoru sám. Výstava byla poprvé představena na jaře loňského roku v muzeu CAPC v Bordeaux – v jeho prostoru skladu z 19. století připomínajícím kostel. Tady, v jediné rozlehlé Velké dvoraně pražského Veletržního paláce, modernistické ikoně z 20. let osvětlené monotónní zimní oblohou, jako by něco chybělo. Na opačných koncích dvorany se nachází obrovské kosterní struktury rybí hlavy a ocasu. Mezi nimi leží obří látková košile zatížená stohovatelnými židlemi a léky nadměrné velikosti. Shluky skulpturálních asambláží – krabice, klece, páry bot, končetiny a chapadla, které na některých místech utváří figury bez výrazu – vypadají jako zbytky mořského tvora zbaveného vnitřností a hlavy. Ke každému uskupení je připojen dokument s jeho názvem – například Ryba oslněná sluncem nebo Tělo určené k okamžité spotřebě, popisem a pokyny ohledně péče: poskytnout podporu a prostor k pláči, opatrné zacházení jako s jakýmkoliv jiným otevřeným tělem. Jediné video umístěné v rybí hlavě plné peřin a polštářů prozpěvuje a vypráví příběhy jednotlivých postav výstavy.

Zdroje těchto příběhů nejsou zřejmé, ale troufám si hádat, že jde o podobnou metodu, jakou autorka použila v roce 2021 pro výstavu Rozhovory s monstrem v pražské MeetFactory věnovanou odporu proti výstavbě chráněného bydlení pro osoby s hendikepem v několika českých městech. Příběhy založené na primárních i sekundárních výzkumných materiálech jsou přepsány a převyprávěny s cílem jasněji vystavět jednotlivé pozice a umožnit zkoumání strachů a předsudků bez reaktivní démonizace jednotlivců. Jedno dílo najdeme na obou výstavách – temně černou čtrnáctinohou chobotnici, kterou Koťátková popsala jako kolektivní tělo negativních emocí, které se živí příběhy strachu, vyloučení a zneuznání.

Při vstupu dostanu mapu, kde je jasně označeno, jakých částí výstavy se mohu a nemohu dotýkat. Na zadní stěně galerie jsou návštěvníci vyzváni k tomu, aby vyprávěli své vlastní příběhy. Je zde papír, propisky a obrázky vystřižené z učebnic lékařství a zoologie. Píšu o výletu lodí po řece Hudson: plachetnice postavená folkovým zpěvákem Petem Seegerem, posádka složená z queer děcek a stárnoucích hipíků, chytili jsme nejošklivější rybu, jakou jsem v životě viděl, kvůli perzistentním PCB chemikáliím se ryby nedají jíst. Stejně jako tomu je u této řeky, není jasné, jestli se porušená těla roztroušená po výstavě mohou někdy zcela zotavit. Omezování naší aktivity na výstavě zdánlivě odporuje její rétorice – cedule „nedotýkat se“ nás nuceně oddělují od těch, jejichž příběhy jsme si přišli vyslechnout, ale také nám pomáhají nezapomenout, že se pořád nacházíme na půdě instituce. Koťátková, která se studiu institucí věnuje celou svou kariéru, si toho je samozřejmě plně vědoma. Je to výstava a praxe, o které se vyjednává s jejím hostitelem. Právě takovéto třenice ve výsledku obrušují hrany.

Má druhá, tentokrát sobotní návštěva přinesla vedle zástupu návštěvníků i performery a performerky. Každá postava je pravidelně aktivována, aby mohl být vyprávěn její příběh. Výsledek je mnohem více znepokojivý, než jsem čekal. Fyzičnost klece je mnohem evidentnější, když se v ní krčí člověk. A také naléhavěji vyvstane otázka, čí jsou to vlastně příběhy. Opět jsou to směsice, dané pozice, ale tentokrát se jedná spíše o příběhy těch vyloučených než těch, kdo vylučují. Popisované okolnosti jsou konkrétní a detailní, uvěřitelné, ale mnohem širšího rozsahu než u předchozí práce. Ústřední otázka zní stejně: kdo je uznán, normalizován, o čí potřeby je bez okolků postaráno.

Tato vyloučení vznikají kvůli hendikepu a genderu, nejistým pracovním místům, bezdomovectví, migraci, ale také kvůli příslušnosti k jiným druhům, kterým odpíráme přináležitost k lidstvu. Hranice inkluze se posouvají, ale ústřední metoda vyprávění je specificky a možná výhradně lidská. Při přítomnosti performerů se úkolu vyprávět příběhy ujímají odborníci. Nepohodlí spojené s obýváním kostýmů a pocitů těchto postav si místo nás na sebe bere někdo jiný, zážitek máme zprostředkovaný až z druhé či třetí ruky. Návštěvník se stává pasivním svědkem. Zároveň se také ukazuje, že specifika těchto postav jsou sice v protikladu k neosobní normalizaci sociálních institucí, ale nepůsobí na ně jako protilátka. Individuální, historické téma postsocialismu i post-sociální demokracie je také past. Intersubjektivita je pak tím místem, kde můžeme ve světě jednat, a to účinně i emočně, abychom se stali sami sebou společně s ostatními lidmi, i s těmi, kteří za subjekty obvykle nejsou považováni. Toto ale umožňují sociální instituce a umění je název, který tomuto procesu dáváme. Těla jsou ostrovy, když prostory mezi nimi vnímáme jako nepřátelské a nepřekonatelné území spíše než jako prostory, v nichž se na sebe napojujeme.

Překlad z angličtiny: Anna Žilková

Eva Koťátková / Moje tělo není ostrov / kurátorský tým: Rado Ištok, Sandra Patron / Národní galerie Praha – Veletržní palác / Praha / 7. 12. 2022 – 4. 6. 2023

Foto: Národní galerie Praha