Vyprávět příběhy v zaplavených ulicích

Festival Narracje v polském Gdaňsku se každý rok na podzim zaměřuje na projekce a performance ve veřejném prostoru. Letošní ročník, o němž píše John Hill, vykresluje pod kurátorským dohledem Kariny Kottové a Piotra Sikory nedalekou budoucnost jako nevyhnutelnou katastrofu: do roku 2080 stoupne hladina moře a město Gdaňsk zmizí pod vodou.

Cecylia Malik, z performance Sestry Řeky, 2021

Vyprávět příběhy v zaplavených ulicích

Veřejnost není něco, co existuje jen tak samo od sebe, je třeba jí nabízet prostor pro sdílení, utvářet a udržovat ji. Muzeum je historicky místem, kde veřejnost vidí zastoupenou sebe samou, svou historii a kulturu. Tímto zastoupením je samozřejmě příběh, který je vyprávěn nám a který následně můžeme vyprávět sami o sobě.

Narracje je každoroční podzimní festival v polském Gdaňsku, zaměřený na živá vystoupení a projekce, který pořádá Městský kulturní institut a jenž má letos dva pražské kurátory, Karinu Kottovou a Piotra Sikoru, kteří zde představili řadu významných českých umělců. Festival se koná mimo muzeum a z velké části zcela venku. Tento typ veřejného prostoru se od muzea výrazně liší a tamější publikum nemusí být na příběhy, které jim chceme vyprávět, připraveno, nebo na ně nemusí dobře reagovat. Festival vypráví svůj příběh pomocí samotného města a naaranžovaného pohybu v něm. Během dvou nocí proudí ulicemi gdaňského Dolního Wrzeszcze, bývalé dělnické čtvrti, tisíce lidí, někteří podle map, většina však podle sebe navzájem. Protéká zde rovněž řeka Strżya, mířící ke komínům gdaňské uhelné elektrárny, která vrací teplo z potrubí do domů ve čtvrti; a přinejmenším první noc také neustále leje jako z konve.

Kateřina Olivová, performance Jak zelené jsou mé oči, 2021

Příběh, který Narracje vypráví, je podivný a téměř radostně apokalyptický. Do roku 2080 stoupne hladina moře a město pohltí. Taková budoucnost je prezentována jako nevyhnutelná, což dost možná už teď je, ale dvě generace v budoucnosti jsou tak akorát daleko, abychom si nemuseli uvědomit, že se bude týkat i nás. Tváří v tvář tomu máme jako veřejnost několik možností. Odpor, přijetí nebo odmítnutí.

Náznaky všech těchto tří možností jsou na festivalu přítomny, ale častěji si je ponechávají jako optiku, skrze kterou na ně lze nahlížet. Dozvídáme se, že černobílý 16mm film Centra Centra Poslední vystavená mušle (2021), promítaný na jeden z posledních billboardů v Gdaňsku, je záznamem vernisáže výstavy z roku 2080. Vidíme skupinu lidí, kteří sedí na zahradě s přídělem jídla a pití a důvěrně si povídají. Jelikož je film němý, lze jen těžko říct, kdy se odehrává, přičemž se může stejně tak jednat třeba o rok 1980. Kultura a společenství budoucnosti jsou důvěrně známé i cizí, ale ukazují, že tyto věci přežijí a možná se jim bude dařit i po potopě.

Centrum Centrum, video Poslední vystavená mušle, 2021

Komunity a vztahy, které jsou odolné vůči katastrofám, se objevují napříč celým festivalem. Film River Sisters (2020) od Cecylie Malik je o skupině žen, dětí, zvířat a mužů, kteří putují po řece Visle ve snaze zastavit výstavbu přehrady a cestou tuto problematiku propagují pomocí shromáždění, soutěží v plavkách a flotil ručně postavených lodí. Ústředním tématem je opět budování komunity, tentokrát cílevědomější, ale neméně radostné. Jedná se o otevřenou komunitu, kde jsou lidé jak ve filmu, tak na festivalu vyzýváni, aby se stali Říčními sestrami nebo bratry, vytvářeli plakáty se jmény řek, pojmenovávali je a dávali jim hlas a aby se postavili proti jejich zneužívání a ničení.

Shromáždit kolem sebe komunity, ať už jako účinkující, nebo diváky, je cílem i mnoha dalších děl. Barbora Kleinhamplová sdružuje skupinu místních lidí v provizorním útočišti na školní chodbě. Zatímco se odvíjí příběh o nemovitostech a hypotečních dluzích, skutečné dění se odehrává v pozadí mezi částmi představení, kde si lidé krátí čas více či méně běžnými způsoby – povídáním, podřimováním, svačinou, čištěním pušky nebo tím, že se v posteli nechají balit do vakuových pytlů – a hranice mezi představením a skutečným životem, přítomností a budoucností mizí.

Barbora Kleinhamplová, Hloubková adaptace, 2021

Práce mimo galerii nese kromě podzimního počasí i další rizika. Díla se musí stát součástí města, aniž by zmizela, mohou být konfrontační, ale musí citlivě vnímat, že se mohou stát objektem případného útoku. Zároveň jsou osvobozena od důrazu na kritičnost, který se očekává od umění v muzeu. Narracje je festivalem současného umění, ale jde o umění v jeho nejinvazivnější a nejexpanzivnější podobě a většina uměleckých děl by téměř mohla být něčím jiným: tancem, kabaretem, protestem, softwarem, videoklipem. To, že vše plyne jaksi samozřejmě, nebo se dokonce nemusí ospravedlňovat, svědčí o důvěře k těmto dílům. Video ženy v masce ryby křičící na moře se může zdát jednoduché, ale v deštivé noci poetika a bezprostřednost díla Kateřiny Olivové Kapr a moře (2020) působí jako zářivé světlo. Stejně tak když umístí mořskou pannu do venkovní vířivky, aby pantomimicky zpívala Disneyho písničky za účasti muže napůl převlečeného za medvěda, se zdá hloupé klást si otázky, co to znamená, a je lepší podívat se na to, co to dělá. Kolem se shromáždí zvědavé rodiny, dílo se stává sdíleným zážitkem, který si lze užít, aniž by bylo nutné mu rozumět.

Jedním z nejpřímějších vyprávění festivalového příběhu je film studia Potencja Sonda (2020). Rozsáhlý mockument (z angl. mockumentary) se zaměřuje na popírání klimatických změn. Občané Gdaňsku, někteří skuteční, jiní méně, jsou dotazováni na blížící se potopu. Způsobem, který působí trochu jako manipulace, jsou dotazovány mladé matky, zda je nezajímá budoucnost jejich dětí, na což odpovídají, že nemají čas, zatímco staří lidé většinou krčí rameny s konstatováním, že s tím stejně nic nenadělají. Když potopa přijde, neboť ji možná uspíší vědec, lídr kultu, který změny klimatu popírá, doprovází ji invaze mimozemšťanů a zombie apokalypsa. Film je vtipný, ale mrazí z něj. Lidé stojí na zabláceném parkovišti, aby se dodívali až do konce, kdy čarodějnice odsoluje mořskou vodu a obchoduje s válečníky na koních. Tato scéna evokuje vize po jaderné apokalypse ve 20. století, přičemž na světě po jaderné válce, rychlé katastrofické události, může být něco důvěrně známějšího a útěšnějšího než na pomalu probíhající, nekonečné katastrofě klimatického kolapsu. Možná bylo snazší jaderné válce zabránit, protože nenabízela tolik dlouhodobých výhod, ale z velké části jí zabránil globální kulturní odpor.

Potencja, Sonda, 2020

V tomto smyslu festival ani ve svých nejzábavnějších chvílích nikdy nepůsobí lehkovážně. Právě na úrovni města a sousedství, na tom, jak se v nich a mezi nimi pohybujeme, jak stavíme a vytápíme své domy, se musí odehrát některé z nejnaléhavějších opatření v oblasti klimatu. Je to rovněž místo, kde by mohla nejlépe fungovat demokratická politika. Demokracie však potřebuje veřejnost, která se cítí spojena s místem a se svými voliči, potřebuje sdílené obrazy, zkušenosti a příběhy, které může vyprávět o své budoucnosti. Festival Narracje umožňuje, představit si budoucí záplavy v přítomnosti města a činí tak jejich popírání téměř nemožné. Zbývá přijetí změny a obrana vůči jejím nejhorším dopadům, ale naštěstí se ukazuje, že když do toho půjdeme společně, může se jednat o cosi radostného, a to i v prudkém dešti.

Překlad z angličtiny: Petr Kovařík

Kolektyw Wokół Kwadratu, Kateřina Konvalinová, Jan Matýsek, Potencja, Egill Sæbjörnsson, Julita Wójcik, Lucia Sceranková, Centrum Centrum, Barbora Kleinhamplová, Cecylia Malik, Mark Fridvalszki, Michalina Bigaj a Magdalena Lazar, Tatuator Maciej, Kateřina Olivová, Linda Wrong / 12. ročník festivalu Narracje: Gdańsk 2080. Kongres Futurologiczny / kurátoři: Karina Kottová a Piotr Sikora / Gdaňsk / Polsko / 22.–23. 10. 2021

Foto: Rafał Mroziński