S Genti Korinim (nejen) o současné umělecké scéně v Albánii

Budapešťská Glassyard Gallery představila novou generaci umělců věnujících se malbě, jež vychází z východoevropské tradice modernistické geometrické abstrakce. Redaktor maďarského webového magazínu artportal.hu Gergely Nagy položil několik otázek jednomu z vystavujících umělců Genti Korinimu, který vyrostl v Tiraně, hlavním městě Albánie. Stejně jako většina jeho vrstevníků netoužil Korini po ničem jiném, než opustit zemi, avšak místo na Západ odjel do rumunské Kluži, kde čtyři roky studoval malbu. Rozhovor se nevztahuje pouze k umění a Koriniho vlastní tvorbě, v níž se kromě modernismu promítá i jeho postsocialistická zkušenost, ale dostává se také k umělecké scéně v Albánii a s ní související politické atmosféře: „Vyjít ven do ulic může být důležité, ale náš odpor a boj by měl začít na osobní úrovni: musíme emancipovat naše univerzity, naše divadla, naše galerie, naše instituce, nás samotné. Já se to snažím dělat prostřednictvím svého umění.“

Genti Korini. Foto: Krisztina Erdei

Studoval jste na škole umění a designu v Kluži. V Maďarsku má "klužská škola" obrovské renomé. Jak jste se tam dostal?

Náhodou. Jakmile jsem dokončil střední školu, musel jsem se rozhodnout. Jedna věc byla jasná: pryč z Tirany, pryč ze země. Chtěl jsem pokračovat někam jinam, ale nevěděl jsem jistě kam. Jaké umělecké školy připadaly tehdy v úvahu? Moji rodiče navrhli, abych se podíval po stipendiích v Rumunsku a náhodou jsem si vybral Kluž. Vůbec jsem nebyl připravený a nic jsem o tom městě ani o té konkrétní škole nevěděl. Stejně dobře jsem mohl jet do Bukurešti, ale když jsem začal v Kluži chodit do jazykového kurzu, začalo se mi tam líbit. Byl jsem se podívat na školu, byla v parku a líbila se mi, tak jsem si řekl, že tam zůstanu. Nebyla to žádná legrace, protože se ukázalo, že ta škola je náročná. Trávili jsme v ateliérech celé dny až do pozdních hodin, ale bylo to moc hezké. Mezi námi studenty byla určitá pospolitost. Byli tam se mnou lidé jako Marius Bercea nebo Mircea Suciu, kteří byli později známí jako členové tzv. "klužské školy". Vybral jsem si ateliér malby, kde se opravdu dělala jenom malba – celou dobu jsme byli zavření v ateliéru a experimentovali jsme. Když jsem po čtyřech letech odešel zpátky do Tirany, od těch lidí a praxe jsem se trochu odpojil. Zároveň jsem se ale stal cizincem v obou zemích. V Rumunsku jsem byl cizinec, ačkoli jsem tam dobře zapadal, a v Tiraně jsem byl jeden z těch, kdo studovali v zahraničí, a tak jsem naopak nezapadal.

Čtyři roky jsou dlouhá doba…

Ano, definuje vás to. To je rozhodující doba, když je člověku kolem osmnácti. Když jsem se vrátil do Tirany, malovat vůbec nepřicházelo v úvahu. Nikdo z těch zahraničních kurátorů, kteří přijížděli do Albánie objevovat východoevropské umění, se nezajímal o malbu. Hledali něco jiného. V Tiraně jsem se setkal s velmi konzervativními, staromódními malíři, anebo mladými umělci experimentujícími s novými médii. Nic mezi tím. A tak jsem znova cítil, že tam nezapadám. Nějaký čas mi trvalo, než jsem získal sebedůvěru a mohl jsem si říct, že se v oblasti malby dá pořád dělat něco zajímavého. Po deseti letech jsem začal obnovovat své vazby na rumunskou scénu. Nepovažuji se za její součást, ale periferně jsem s ní spojený. A to i podvědomě, což se dá vypozorovat z mých maleb.

Vaše malby jsou abstraktní a je v nich znát inspirace architekturou. Jak jste se dopracoval ke svému malířskému stylu?

V Tiraně jsem experimentoval i s figurativní malbou. Realita Tirany a Albánie se ale od jiných míst velice liší, přechod od státního socialismu ke kapitalismu tam proběhl úplně jinak. Nikoli podle téhož paradigmatu. Město se měnilo velmi rychle, kolem vás a před vašima očima. Bylo nemožné si toho nevšímat. Pokoušel jsem se to dostat i do své práce, ale nechtěl jsem to dělat tak přímým, figurativním způsobem. Chvíli mi trvalo, než jsem dospěl k abstraktním strukturám. Říkal jsem si: budou to malby, protože chci k tradici toho média konceptuálně odkázat, ale budou nefigurativní, protože nechci vytvářet konkrétní reprezentace. Poté, co jsem se takto rozhodl, jsem se pustil do procesu výstavby konstrukcí, které odkazují k hybriditě naší společností. Jsou spojené také s modernismem, což je v naší zemi velmi důležité.

Genti Korini, Struktura č. 2, 2017. Foto: Zsófi Erdős, publikováno s laskavým svolením Glassyard Gallery

Takže albánská modernistická tradice je něco, k čemu se dokážete osobně vztáhnout?

To je na Albánii velmi zajímavé, žádná tradice tam totiž neexistuje. Psychologicky je nemožné „zabít vlastního otce", ale kde nejsou žádné tradice, musí si člověk něco vypůjčit. V Albánii tato tradice chybí a jako umělec se tam cítíte jako sirotek. Nikdy jsme neměli slavné umělce, avantgardní umělce v 70. letech nebo dokonce v období modernismu. U nás to není jako v Maďarsku, kde žili seriózní modernističtí umělci, velká jména jako Moholy-Nagy a později umělci generace neoavantgardy. Když takové osobnosti nemáte, můžete se cítit buď velmi frustrovaný, nebo se k tomu můžete postavit jako k příležitosti. Já to vidím jako příležitost a zmocňuji se vašich otců a dědečků. Cítil jsem, že můžu využít tradici modernismu, protože mluví univerzálním jazykem a vztahuje se k našim společnostem.

Narodil jste se v roce 1979, takže na minulý režim máte vlastní vzpomínky. V Albánii panovala velmi tvrdá komunistická diktatura. Jak zacházíte s tímto dědictvím? Měla politická situace dopad na váš osobní život?

Byla to nejizolovanější země východního bloku, byli jsme takovou Severní Koreou Evropy. Vy jste si žili pohodlně, u nás to bylo opravdové. Bylo to skutečně tvrdé, žádný revizionismus, žádné reformy, nic. Matně si vzpomínám na jeden průvod na hlavní třídě v Tiraně, když jsem byl malý. Byl jsem tam se svým otcem. Cítil a zažil jsem všechna ta traumata, která prožívali moji rodiče, když se systém začal rozpadat. Všechny hodnoty, hierarchie, ekonomické a sociální struktury i intelektuální postoje se rozpadly během okamžiku. Můj otec byl doktor, pamatuji si, že jsem všechna ta traumata viděl v jeho tváři. Byli jsme děti. Teď už rozumím tomu, jak těžké to pro něj muselo být, když nemohl tušit, co budoucnost přinese jemu a jeho rodině. Jak těžké muselo být vyrovnat se s tím, co se dělo. Co je to nové, co právě přichází? Chtěli svobodu, ale když nastane… A pak jsem byl svědkem přechodu k novému systému, což byl jeden z důvodů, proč většina mých vrstevníků odešla po střední škole do zahraničí. Itálie nebo Německo byly na prvním místě, já byl tím "šťastlivcem", který odešel do Rumunska. Ale bylo to jedno, důležité bylo odejít a studovat někde jinde.

Rumunsko se ale také potýkalo s postkomunistickými traumaty…

Ano, odešel jsem z jedné traumatizované země do druhé. Říkal jsem si, co tady sakra dělám? Doma mi říkali, že musím být nejnešťastnější člověk na světě, jestliže odcházím ze země z mnoha pochopitelných důvodů a stěhuji se do jiné země s těmi stejnými problémy. Byla to dost depresivní doba. Někdy neovlivníte, kam se váš život vyvine, teď už v tom ale vidím nějaký smysl. Škola, všechno, co jsem se naučil, malba, které se věnuji, to všechno jsou dostatečné důvody, proč jsem tam byl.

Dá se ve vašich malbách vysledovat stopa postsocialistické minulosti? Divák vidí abstraktní struktury na plátně, ale vaše pozadí, zkušenosti a místo, odkud pocházíte, se tam určitě taky promítají.

Když přijedete do Tirany, první věc, které si všimnete, jsou barvy. Hodně barev. Barevné, geometrické tvary. To byla strategie naší vlády a našich lidí, jak se tak říkajíc zbavit komunistického dědictví a přetvořit urbánní krajinu. Něco nabarvit je ten nejjednodušší a nejlevnější způsob, jak změnit, co vidíme kolem sebe. Bylo to něco jako intervence. Nejprve to všude udělali a stala se z toho jakási droga. Teď z toho máme kocovinu a město se snaží věci změnit strukturálně, nejen na povrchu. Moje malby, moje kompozice vypadají pevně, ale když se podíváte zblízka, nemůžete si být jistý, jestli ty struktury rostou nebo se rozpadají. Jsou to falešné pevné skulptury na plátně. A používám barvy, které se vztahují k této části světa.

Genti Korini, Struktura č. 4, 2017. Foto: Zsófi Erdős, publikováno s laskavým svolením Glassyard Gallery

Na výstavě v Glassyard Gallery jste prezentován spolu s dalšími abstraktními malíři z tohoto regionu. Vypadá to, jako by šlo o novou generaci nebo novou vlnu abstrakcionismu. Myslíte si, že je to tak? Máte se všemi těmi umělci něco společného?

Znal jsem práce ostatních docela dobře. Jeden z nich je z Kluže, jeden z Prahy, a společně jsme už vystavovali na jedné kolektivní výstavě v Berlíně, takže to není poprvé, co se setkáváme a prezentujeme naše práce vedle sebe. Možná je to důvod, proč kurátor Áron Fenyvesi umístil naše malby do stejné místnosti. Pocházíme z jiného prostředí, ale naše estetika a výsledné obrazy mají společný základ. Byl jsem příjemně překvapen. Je zajímavé sledovat, jak lidé z různých zemí mluví stejným jazykem abstrakce. Zároveň jsou tam ale rozdíly. Když se člověk podívá pozorně a všimne si všech těch jemných tahů, uvidí podobnosti i odlišnosti. Vladimír Houdek rovněž pracuje s geometrickými strukturami, jeho malby jsou ale často černobílé, grafické a vrstevnaté. Je zábava sledovat kolegy, jak se vypořádávají s těmi stejnými otázkami a problémy.

Mluvil jste o tom, že situace malby je proměnlivá: někdy je módní a někdy je vnímána jako zastaralé médium. Proč to tak podle vás je? Jak vnímáte pozici malby v současnosti?

Nevím. Díky bohu je teď pro malbu obecně příhodná doba. Nejsem si jistý, jak dlouho to potrvá. Podle diskurzu současného umění malba v různých dobách opakuje svůj slovník a to pravděpodobně svět umění nepotřebuje. Je to jako věta nebo odstavec, který se v příběhu občas objeví podle toho, jak se děj vyvíjí. Sám nejsem zas takový fanoušek malby. Mám rád umění obecně, ať už je konceptuální nebo třeba performativní. Rád se na něj dívám. Vešel jsem do umění skrze malbu a je to to, co umím nejlépe, líbí se mi ale, když se moje práce objeví mezi díly z jiných oblastí. Nechci být malířem pro malíře. Malbu miluji, ale je problematické, když je redukována pouze na svůj jazyk.

V Maďarsku toho bohužel o albánské scéně současného umění moc nevíme. Známe některá mezinárodně uznávaná jména, jako je Adrian Paci, Sislej Xhafa nebo Anri Sala, a ti, kdo do Tirany jezdí, vypráví o tamním umění vzrušující věci, ale pořád máme nedostatek informací. Jak byste popsal albánskou uměleckou scénu?

Řekl bych, že je to scéna, která postrádá takřka všechny prvky pořádné scény, jako jsou velké instituce, galerie, sběratelé, umělecké magazíny, tedy až na umělce a pár výstavních prostorů. Ale možná je to pro jednotlivce ta nejlepší situace, protože s jistotou víte, že nemůžete zůstat lokálním umělcem, že se musíte dostat ven a pohybovat se v mezinárodním poli, protože nic jako lokální umělecká scéna neexistuje. To je důvod, proč máme pár etablovaných a pár nadějných mladých umělců. Cítíte tlak, že musíte prorazit venku. Místní scéna nenabízí žádnou podporu, takže si nemůžete dovolit být pohodlný nebo líný. Musíte pohnout zadkem. Takže když se lidé ptají, jak to, že z Albánie vyšli tak slavní umělci, jako je Adrian Paci nebo Anri Sala, toto je možná ta odpověď.

Je albánská komunita kolem vizuálního umění propojena s komunitami kolem literatury nebo divadla? Spolupracují spolu?

Existují tam vazby na osobní úrovni. Možná se mýlím, ale komunita kolem vizuálního umění je emancipovanější, uvažuje kritičtěji a je méně hierarchická. Známe je, ale oni nás moc ne, čteme knihy, chodíme na představení a na filmy, ale nemyslím si, že oni chodí na naše vernisáže. V albánské literatuře nebo divadelní produkci toho ale nevidím moc zajímavého. Výtvarné umění je v Albánii podnětnější.

Genti Korini, Struktura č. 2, 2017. Vladimír Houdek, Bez názvu I–II, 2018. Foto: Zsófi Erdős, publikováno s laskavým svolením Glassyard Gallery

Platí to pro Tiranu nebo by bylo možné v této souvislosti jmenovat i další města?

Když mluvím o albánském umění, mám na mysli také Kosovo. Takže jde především o dvě města: Tiranu a Pristinu. Ale je to pořád velmi malé. Podpora ze strany institucí není valná. Akademie výtvarných umění je stále velmi konzervativní a problematická. Scéna by mohla být větší, kdyby byla Akademie lepší, liberálnější a otevřenější, kdyby zvala přednášející a snažila se oslovit víc lidí. Ale znova: když nemáte podporu ze strany systému, musíte se ve své práci spoléhat jen sami na sebe, což vás nutí tvrdě pracovat a posouvat se dál.

V Maďarsku nastal pravý opak: měli jsme systém, měli jsme institucionální zázemí, ale ten systém funguje čím dál tím méně. Musíme nacházet nové cesty, jak pracovat a přetvářet sami sebe. Naši budoucnost tedy vidíme zhruba tak, jaká je nyní situace v Albánii.

My fungujeme navzdory situaci a těmto okolnostem. Možná je to psychický syndrom. Myslím, že když jsou lidé cílevědomí, mohou pracovat v rámci malé komunity a věci se postupně budou stávat možnými. To je případ Albánie. Je to můj domov, i když vím, že má práce nebude mít velkou odezvu. Musím Albánii brát takovou, jaká je, a snažit se působit i v jiných kontextech. Je to lepší než čekat, až se moje země stane skutečnou součástí světa umění.

Myslíte si, že v Albánii zůstanete?

Nevím. Jsem jednou nohou tady a jednou nohou tam, už od mých univerzitních let. Zázemí mám v Tiraně, mám tam přátele a můžu tam pracovat, ale jezdím všude, kam musím. Vláda bude vždycky špatná a je to na nás, jak se situací naložíme. Politickou hru prohráváme, protože je to jejich hra. Společnost se musí rozvíjet nezávisle na vládě a politických stranách. Neměli bychom mít univerzitu, která je zkorumpovanější než vláda. Lidé jsou ale unavení úsilím být lepšími a aktivnějšími občany. Je jim to jedno a otázka je, jak je z tohoto stavu mysli dostat. Panuje tam jakési zklamání a hněv, protože myšlenka Evropy se nakonec neukázala být takovou, jak jsme si ji představovali. Bumerang se teď vrací a hodně lidí uvažuje čím dál tím víc nacionalisticky. Není to ale chyba Evropy, je to naše představa, která byla chybná: Evropa není plná komodit. Západní společnost je založená spíš na etice práce a produktivitě. Vyjít ven do ulic může být důležité, ale náš odpor a boj by měl začít na osobní úrovni: musíme emancipovat naše univerzity, naše divadla, naše galerie, naše instituce, nás samotné. Já se to snažím dělat prostřednictvím svého umění.

Genti Korini (*1979) je albánský umělec žijící v Tiraně. Absolvoval studium malby na Akademii umění a designu v Kluži v Rumunsku a poté grafický design a malbu na Vysoké škole umění v Tiraně. Ve své tvorbě se zabývá rekontextualizací východoevropské modernistické abstrakce, přičemž čerpá především z architektury hlavního města Albánie a jejích proměn, jež odráží také politický vývoj této země. Své práce představil na samostatných i skupinových výstavách na domácí půdě i v zahraničí, naposledy pak na výstavě Articulations v budapešťské Glassyard Gallery.