Výbuch, nebo tichý kolaps. Krize kultury v Maďarsku

Zatímco svou pozornost upíráme na válečný vývoj na Ukrajině, situace obyvatel žijících v diktátorských režimech, jako je ten maďarský nebo ruský, se stále zhoršuje. Poprosili jsme proto Gergelye Nagye, šéfredaktora výtvarného online magazínu A mű, o zprávu z dění v Maďarsku a o dopadech inflace a energetické krize na tamní kulturní scénu.

Podobizna maďarského ministra vnitra Sándora Pintéra z protestů proti vládě 30. listopadu 2022. Foto: Gabriella Csoszó (publikováno s laskavým svolením autorky)

Výbuch, nebo tichý kolaps. Krize kultury v Maďarsku

Překvapivě i levicoví komentátoři mávli rukou nad tím, když se na veřejnost dostal snímek maďarského premiéra Viktora Orbána s manželkou z jejich návštěvy Říma. Pár se zúčastnil pohřbu bývalého papeže Benedikta XVI. a poté si zašel do restaurace na opulentní oběd: humr, škeble, ryby a výborné víno. Levicoví komentátoři podotkli, že nás jejich oběd tolik zajímat nemusí, politik je konec konců také soukromá osoba a do jeho oběda nám nic není. Jenomže Orbána na ten oběd pozvali maďarští daňoví poplatníci v době, kdy chléb v Maďarsku zdražil minimálně o 80 %, mléko o 50–60 %, sýry o 80 %, kuřecí stehna zdražila během roku o víc než za posledních dvacet let dohromady. Lidé si nemohou dovolit ani ty nejzákladnější potraviny.

Mnoho lidí v Maďarsku se nyní ať už tiše, nebo nahlas ptá, co by se dělo, kdyby tady fungovala skutečná opozice. Ať se podíváme kamkoliv, nikde nic nefunguje a pro běžného protivníka by to byla jasná gólová situace. Stačilo by jen doťuknout míč do brány. Orbánovský systém ovšem není navržen tak, aby jej bylo ve volbách možné jen tak vystřídat. Opozice má jen tolik prostoru, kolik jí vláda dovolí, a nenachází hřiště, bránu ani míč.

Vezmu to stručně, protože kompletní výčet by přesáhl rámec tohoto textu. Loni se země dostala tam, kde jsme už jednou několik desetiletí byli: přišla ekonomika nedostatku.[1] Vláda zasáhla do cenového systému, zavedla cenový strop pro některé potraviny a ty zmizely z obchodů. Cena těch zbylých vyletěla vzhůru natolik, že Maďarsko dosáhlo nejvyšší inflace potravin v celé EU – už se pohybuje kolem 50 %. V jednu chvíli byl v zemi kritický nedostatek benzínu, protože i zde vláda držela ceny uměle nízko a většina dovozu se zastavila.

Kurz eura vůči forintu od léta raketově vzrostl, devizové rezervy země se zmenšily. Česká národní banka dnes má čtyřikrát více rezerv na ochranu koruny než maďarská na ochranu forintu. Obecná inflace je nejvyšší v EU, oficiálně 24,5 %, ale peníze se znehodnocují ještě ve vyšší míře: forint za pět let ztratil 50 % své hodnoty. Platy jsou nyní tak nízké (průměrná roční hrubá mzda je 12 600 eur), že hůř na tom je už jenom Bulharsko. V některých vzdělávacích institucích nemají normální vytápění. V zemi jsou zavřené univerzity, knihovny, kulturní instituce, divadla a muzea, protože obce nemají na zaplacení energií. Vláda bere městům všechny hlavní příjmy, část jich sice vrací v rámci dotací, ale většinou pomáhá jen tam, kde v čele města stojí člověk z Fideszu. Budapešť – která si i v „normální“ situaci vystačí s méně penězi než Praha, přičemž její HDP je stejný jako Milána – má v této chvíli bankovní účet v červených číslech. Toto město vláda obzvlášť trestá, protože tu v poslední době nikdy nevyhrála a Fidesz zde není v oblibě.

Kvůli ponižující situaci vyučujících už rok probíhají protesty studentů a učitelů: zatím v souvislosti se situací ve školství proběhlo celkem 2600 demonstrací, stávek a akcí občanské neposlušnosti. Zmínka o občanské neposlušnosti je důležitá, protože legálně stávkovat ve školství není podle dnešních pravidel prakticky možné. Každý, kdo se zúčastní akce občanské neposlušnosti, je vyhozen. Případy skandálně propuštěných učitelů jen přilévají olej do ohně: dospívající děti jdou dnes příkladem, během podzimu jich ve školách i na ulicích protestovaly tisíce a desetitisíce.

Aby toho všeho nebylo dost, v lednu vybuchla další bomba: Evropská unie vyloučila 21 maďarských univerzit z programů Erasmus a Horizont. Vyloučila univerzity, jejichž fungování vláda v posledních dvou letech změnila, tj. převedla je do nadační struktury (kvazi-privatizace) a do nadací dosadila členy vlády. Teď tak můžeme na vlastní kůži pocítit, jak funguje sankční politika: EU trestá i ty studenty a učitele, kteří jsou proti fideszovskému systému.

Takto to tedy vypadá na začátku roku 2023. To, že kulturní a umělecké subjekty jsou na mnoha místech uzavřené a že se do kulturních institucí nedostanou lidé, z jejichž peněz tyto instituce fungují, se uprostřed všeobecné krize zdá jako nejmenší problém. To však neplatí pro kulturní pracovníky. Se zmrazením institucionálního systému souvisí i zastavení kulturní produkce. To, že na maďarské kulturní scéně ještě stále něco vzniká, je malý zázrak. Pro vládu je to na druhou stranu dokonalá situace: není třeba nic zakazovat, protože se ani nic moc neděje. A to, co je důležité pro moc – protokolární funkce kultury –, funguje nerušeně: dál se točí drahé filmy překrucující historii, reprezentativní státní instituce mají topení i osvětlení, továrna na propagandu zvaná veřejnoprávní média jede jako na drátkách a na veřejných prostranstvích se vztyčují drahé a vyprázdněné sochy. V roce 2022 vznikl jejich nejdokonalejší příklad: pozlacený Zázračný jelen, kterého si objednala Národní banka (ano, ta, co už nemá žádné rezervy) a který skáče přímo do prázdna.

Socha Zázračného jelena na 6,5 m vysokém bronzovém podstavci ve tvaru skály stála stojí před tzv. Poštovním palácem (dnes sídlo Muzea dějin financí a bankovnictví Maďarské národní banky). Foto: csepeliek.blog.hu

Vláda loni poměrně přesně ukázala, co si myslí o kritické inteligenci. V srpnu nečekaně zrušila formu zdanění, kterou v Maďarsku využívá kolem 400 000 lidí, včetně umělců a umělkyň na volné noze, překladatelů, učitelů, novinářek, redaktorů, pracovnic v nakladatelstvích, filmařů, hereček a obecně pracujících v kreativním průmyslu. Šlo o jednoduchou, flexibilní a levnou formu, nazývala se KATA. V určitých sektorech (včetně kulturní sféry) mělo smysl pracovat téměř jen proto, že tu KATA umožňovala vydělat si nějaké peníze. Pracovníci v těchto sektorech by i díky smyslu pro solidaritu a odpovědnost jistě vydrželi i její zvýšení. Vláda se ale rozhodla jinak, protože přesně věděla, že jí to umožní zničit konkrétní skupiny. Režim konkrétně ví, kdo v této formě zaměstnání a danění operoval, a ví také, pro koho je nová situace nezvládnutelná. Zanikají kritické tvůrčí dílny, redakce a nakladatelství, protože je nelze udržet. Nezbývá než pracovat načerno, nebo opustit svou kariéru, případně zemi. Nebo pracovat pro stranu: tam je peněz dost a na místech sloužících ideové a kulturní podpoře systému žádné problémy nejsou.

Toto byl tedy cíl. Došlo k tomu, co jsme společně s Artalkem v letech 2016 a 2018 předpovídali: vláda odřízla alternativy a způsoby, jak se prosadit nezávisle na vládní straně. Na politické scéně je již hotovo a alternativní cesty nyní neexistují ani v kulturní sféře: všechno přichází od strany, každá cesta vede přes stranu, strana povoluje a strana zakazuje. Ne tak jako před rokem 1989, ale chytřeji: zůstává iluze a zůstávají ostrovy, kde předstíráme, že naše práce má smysl, předstíráme, že máme vliv.

Vypadá to, že tento režim nepočítal s absolutně žádným vývojem. V posledních deseti letech byla k udržení moci potřeba i iluze prosperity a bezpečí. Samozřejmě, že žádná prosperita ani bezpečí neexistovaly, ale díky množství unijních peněz se lehce uvěřilo, že něco takového existuje, protože se situace alespoň nezhoršila. A to se teď rozplynulo. Ve střemhlavém pádu už vláda nemá kontrolu nad probíhajícími procesy a zároveň se dostala do nepřijatelné morální pozice: je dnes jediným zástupcem ruských zájmů v Evropské unii. To všechno dohromady začíná být už příliš. To všechno dohromady může vést ke společenskému výbuchu. Ale společnost může explodovat mnoha způsoby, i „dovnitř“: lidé se mohou pod tlakem začít hroutit. Společnost se může rozpadnout, obrátit se proti sobě. A také může vybouchnout revoluční cestou, ale co se by se stalo pak, to se nedá odhadnout.

[1] Nedostatková ekonomika, ekonomie nedostatku – název pro centrálně plánovanou národní ekonomii, který zavedl maďarský ekonom János Kornai. Jestliže centrální národohospodářské plánování rozhoduje o množství vyráběné produkce a zároveň administrativně rozhoduje o cenách, pak ceny ztrácejí vypovídací schopnost. Tím se fakticky jedinými signály o stavu hospodaření stávají nedostatky (přebytky) určitého zboží na trhu. V podmínkách potlačované inflace jsou pak nedostatky četnější než přebytky. Skutečné ekonomiky reálného socialismu vykazovaly neuspokojenou poptávku po řadě komodit na jedné straně a růst neprodejných zásob na straně druhé. Systém tedy vedl podle Kornaiovy teorie k reprodukci nedostatku. (https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Ekonomie_nedostatku) Pozn. překl.

Překlad z maďarštiny: Jiří Novák