Slabší match v Paláci Kinských

Tematickou výstavu Na led! s podtitulem Hokej a bruslení v obrazech uspořádala Národní galerie v Paláci Kinských u příležitosti mistrovství světa v hokeji, které se letos konalo v Praze. Kurátorka Anna Strnadlová na ní spolupracovala hned s několika kolegy, jejichž podíl se propsal i do struktury výstavy. Historičky umění z Národní galerie Blanka Kubíková, Olga Kotková a Petra Kolářová připravily její první polovinu zaměřenou na bruslení, která začíná už u starých Holanďanů, naopak publicista Petr Volf jako externí spolupracovník zpracoval závěr tvořený uměním současným; Anna Strnadlová je pak autorkou jádra výstavy věnovaného hokeji v historické perspektivě.

Výstavy doprovázející velké sportovní akce se ve světě konají poměrně často. Už ze zběžné rešerše však vyplyne, že velká muzea se jim víceméně vyhýbají. Je zde totiž na místě jistá opatrnost. Výtvarná reflexe sportu se většinou omezuje na jeho specifickou vizualitu a díky tomu také tyto výstavy mívají spíše „oddychový“ charakter. Přesto samozřejmě i zde existují díla vypovídající něco podstatného o své době. A zejména v současném umění bývají sportovní motivy záminkou pro obsahy ze zcela jiné sféry, neboť sport dnes představuje obecně srozumitelný vizuální jazyk, kterým lze hovořit k širokému publiku. V našem prostředí se tímto segmentem na vysoké úrovni zabývala obsáhlá monografie StArt. Sport jako symbol ve výtvarném umění editora Rostislava Šváchy, jež byla v roce 2016 vydána také u příležitosti olympiády v Rio de Janeiru. K plánované výstavě však tehdy nakonec nedošlo. V souvislosti s touto akcí se u nás zvedla celá vlna podobných počinů: spíše na populární rovině se sportem zabýval zmíněný Petr Volf v knize Sport je umění, stejný autor se podílel na výstavě Sportu zdar! v roce 2016 v pražském DOXu a konečně v témže roce v Alšově jihočeské galerii v Českých Budějovicích proběhla podobně koncipovaná výstava Adrenalin! Umění a sport v českém umění. Já sám jsem se o něco později zabýval tématem fotbalu v chebském projektu Na kopané. Fotbal ve vizuálním umění od začátku 20. století do současnosti (výstava a katalog, GAVU Cheb, 2022).

Tematické výstavy, jako je tato, jsou vrcholem kurátorské práce a také Národní galerie by s nimi měla přicházet častěji. Bohužel se jí nedaří zapojovat se do velkých mezinárodních kooperací, kdy atraktivní výstavy vznikají pro dvě či tři zastávky. Nicméně by se měla snažit alespoň o projekty vlastní, už jen proto, že pro ně disponuje příslušnými personálními, prostorovými, sbírkovými i organizačními kapacitami. Chybí jí pouze jedna „maličkost“ – finance, bez nichž zejména nelze realizovat kvalitní zahraniční zápůjčky. To však lze vyvážit zajímavým obsahem a zpracováním. Právě takovéto výstavy přinášejí body u kritiky i publika. Stačí se podívat o půl kilometru dále do Městské knihovny (GHMP) s výstavou Nové realismy nebo do samotné Národní galerie dva roky nazpět, kde se výstava V kroužcích dýmu. Portrét moderního umělce setkala se slušným ohlasem. O té současné to však říct nelze – a rozdíl opravdu nespočívá v reprezentativních zápůjčkách, jež tentokrát absentují.

Tím ale nechci říci, že by to byl propadák. Vlastně jde o zcela standardní, profesionálně připravenou výstavu: doprovodné texty jsou napsané s akribií, architektura sice nenadchne, ale ani neurazí, zkrátka úkol zvládnutý na slušné řemeslné úrovni. To je však na Národní galerii bohužel málo. Za výstavou mi chybí nějaký silný důvod – mnohaletý výzkum, který by se v ní zhodnotil, nebo třeba existence zajímavých uměleckých děl, jež by stála za hlubší interpretaci. Zde se naopak umění muselo speciálně pro tuto výstavu produkovat, což podle mých zkušeností k dobrému výsledku nikdy nevede, neboť takové práce působí poněkud chtěně a mechanicky.

Co se badatelské roviny týče, nemám pocit, že by tato sonda nějak zásadně posunula naše poznání, i když samozřejmě několik zajímavých informací si člověk z paláce Kinských odnese. Namátkou se nabízelo zpracovat architekturu sportovních hal nebo umění ve veřejném prostoru, které je s nimi spojeno. Obou témat se výstava pouze dotkla, když tu představila hlavní pražské stadiony a slavnou sochu Zdeňka Němečka. Kryté haly ale najdeme téměř v každém okresním městě a například ta v Plzni patří k důležitým položkám české architektury před rokem 1989.

Možná by potom výstava nemusela řešit nedostatek děl na hokejové téma, což je přiznáno už v samotné tiráži, kde se píše, že „… na rozdíl od fotbalové tematiky se ale [hokej] do umění promítal o poznání méně“. To zde představuje klíčový problém, s nímž se hlavní kurátorka musela vypořádat už při formulování samotné koncepce. Použila zde několik dílčích řešení, z nichž každé má svá úskalí. To základní, jež vůbec umožnilo výstavu k hokejovému mistrovství uspořádat, spočívalo v doplnění tématu výstavy o fenomén bruslení. Kurátorky se mohly opřít zejména o tradici těchto námětů v nizozemském umění, které je v Národní galerii dobře zastoupeno, a o několik známých děl umění devatenáctého. Kdyby nebylo nutné zaplnit dané prostory, asi by úplně stačilo krátké exposé s prehistorií hokeje ve hře s holemi na ledě zvané kolf. Takto se výstava skládá ze dvou rovnocenných částí, které spolu souvisejí zhruba tolik jako jejich témata, tedy rekreační masové bruslení a profesionální sport. Vyvstává ovšem otázka, proč zde chybí asi jediné opravdu zásadní dílo dvacátého století, které v našem prostředí bruslení tematizuje, obraz Holiday on Ice (1967) Jiřího Načeradského.

Množství artefaktů v části věnované historii hokeje u nás, jako jsou plakáty a dokumentární fotografie, memorabilie Ivana Hlinky nebo připomínka hokejové party výtvarníků Paleta vlasti, je z jistého pohledu příjemným oživením. Bohužel však nejsou vyváženy dostatkem „klasických“ uměleckých děl – a tím opět vzniká dojem, že se zde nacházejí především proto, aby zaplnily prostor. Právě nízká výtvarná kvalita v této části doslova bije do očí: vrcholné projevy zde zastupují díla Teodora Rotrekla a Vojtěcha Tittelbacha, jež doplnily naprosto konvenční práce pozapomenutých autorů z doby před rokem 1989, jež se shodou okolností ocitly v depozitáři Národní galerie, či kresby Marcela Niederleho, jež se po desítkách objevují na aukčních portálech. Při dané koncepci, kdy je hokej vnímán jako politikum zejména ve vztahu k Sovětskému svazu, mi uniká, proč jsou zde pominuta díla hvězdného Juliuse Kollera, například ČSSR – ZSSR 2:0 hokej z roku 1969 ze Slovenské národní galerie nebo Hokejová situácia, které autorka přímo jmenuje v katalogu mezi příklady zahraničních autorů. Zdůvodňuje to tím, že „… výstava má však za cíl otevřít téma (…) na základě materiálů ze sbírek Národní galerie v Praze a (…) celé řady tuzemských institucionálních a soukromých kolekcí“. Takže cílem výstavy bylo prozkoumat fondy Retro Gallery a spolku Sport in Art, kdežto Slovenská národní galerie už je tabu? Zde se přece jedná o práce vztahující se k československému hokeji. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že celá výstava měla být koncipována jako československá, kdežto zápůjčky odjinud, vztažené ke zcela jinému sportovnímu i uměleckému kontextu, by zde opravdu neměly žádný smysl.

Výtku nepříliš přesvědčivého výtvarného materiálu lze aplikovat i na část věnovanou umění po roce 1989, která na výstavě tvoří výrazný segment. Snad jen Jiří Surůvka či Kryštof Kintera reprezentují to, co jsem měl na mysli slovy, že současní umělci používají sportovní symboliku k vyjádření politických či společenských témat; u fotografií Aleny Kotzmannové už mi vztah k hokeji přijde až příliš volný. Převládají zde ale práce vzniklé přímo pro výstavu, které vyznívají formálně a hluše. Skutečnost, že Národní galerie tuto část v podstatě přepustila jinému subjektu, považuji také za určitý lapsus.

Výstavu Na led! Národní galerie situovala do Paláce Kinských na Staroměstském náměstí, tedy do objektu, který měl v éře Jiřího Fajta díky své jedinečné poloze status výkladní skříně této instituce a byl určen pro exkluzivní projekty trhající divácké rekordy. Nevím, zda to bylo kvůli nějakému sponzorovi, který její umístění do této budovy požadoval, nebo jen proto, že se tím Národní galerie chtěla přihlásit k tradici hokejového fandění a oslav na Staroměstském náměstí, každopádně to nebylo rozhodnutí příliš šťastné. Podle mě by bylo mnohem vhodnější ji ukrýt do útrob Veletržního paláce, kde mohla v klidu přežít bez větší pozornosti publika, a kdo by chtěl, ten by si ji tu našel, neboť ze svých dvou návštěv mohu usuzovat, že žádné davy na ni rozhodně nechodily. Zde naopak naplno vyzněly všechny problémy související už s nešťastnou volbou tématu, které daný prostor ještě naopak umocnil. Pro Národní galerii to budiž ponaučením, že dramaturgie tak prestižní instituce zkrátka nemůže být založena na podnětech z vnějšku, nýbrž pouze a výhradně na vlastní odborné činnosti, která se s těmito podněty může nanejvýš šťastně potkat.

Na led! Hokej a bruslení v obrazech / kurátorka: Anna Strnadlová / odborná spolupráce: Petra Kolářová, Olga Kotková, Blanka Kubíková, Michal Novotný, Petr Volf / Palác Kinských / Národní galerie Praha / 26. 4. – 27. 10. 2024

Foto: Jakub Přecechtěl, NGP

Titulní obrázek: Vlastimil Beneš, SK Orion, 1965