Slovník péče o zděděnou minulost

Za výstavou Tabula fracta. Zranitelnost architektury mezi únorem a listopadem v galerii Hraničář v Ústí nad Labem stojí brněnský kolektiv 4AM, který se systematicky věnuje kritickému zkoumání architektury, urbanismu a jejich společenských přesahů. Jeho interdisciplinární přístup se v českém prostředí dlouhodobě vymyká úzce oborovému pohledu na architekturu jako na autonomní disciplínu. Právě tuto schopnost propojovat architektonické myšlení s výtvarným uměním, politikou, ekologií a otázkami péče, stejně tak jako velmi bohatý doprovodný program zacílený na širší veřejnost zhodnocuje aktuální výstava Tabula fracta.
V ústecké galerii Hraničář se kolektiv 4AM rozhodl zaměřit pozornost na dvě výrazné poválečné stavby, ke kterým se vztahují vystavená umělecká díla. Téma architektury druhé poloviny 20. století je v posledních letech (nejen) v Česku mimořádně živé: po přibližně padesáti letech od vzniku se u mnoha staveb naplňuje datum trvanlivosti a otázka jejich další existence se stává naléhavou. Řada budov buď už byla zbourána za účelem zhodnocení pozemku, často s argumentem „ošklivé architektury“, anebo se o jejich osudu rozhoduje právě teď. Diskuse je ve zdejším kontextu o to vyhrocenější, že se jedná o architekturu vzniklou v období státního socialismu – a tak jsou budovy kromě univerzálních problémů technické náročnosti rekonstrukcí a hledání nových funkcí zatíženy politickou symbolikou, která často zastiňuje jejich architektonické kvality. Tato politická stigmatizace však není chybou samotné architektury, ale především důsledkem dnešního černobílého chápání geopolitického a ideologického rámce, v němž vznikala. Architektura na východ od železné opony tak dodnes nese břímě symbolického čtení, které je na západě výrazně slabší – přestože zde poválečný architektonický vývoj v mnoha ohledech probíhal formálně ve srovnatelných trajektoriích, jen za jiných institucionálních podmínek.
Různé roviny těchto debat, které se dostaly k širší veřejnosti, jsme v posledních letech mohli sledovat kromě aktuálních kauz okolo konkrétních budov například na výstavách Nebourat! Podoby brutalismu v Praze (2020) v Národní galerii v Praze, v publikaci Architektura 58–89 Vladimira 518 (2022) a v navazujícím filmu Architektura ČSSR 58–89 (2024) od Jana Zajíčka, v projektech jako Brutální Praha (2017) kolektivu A489 nebo Ohrožené druhy (2025) ilustrátora Jana Šrámka ve spolupráci s historikem architektury Ladislavem Jacksonem. Tyto iniciativy se však – až na výjimky – na stavby dívají z architektonicko-historického hlediska a soustředí se povětšinou na prominentní stavby v hlavním městě a jen selektivně na dění v regionech.

O regionální zhodnocení architektury tohoto období se v Hraničáři zasadili výstavou a doprovodnou publikací Sluneční město: Ústecký architektonický průvodce 1948–1989 (2019/2021). Aktuální výstava tak na tuto snahu tematizovat architektonické dědictví navazuje a přidává k ní další rovinu: architekturu čte skrze prizma současného výtvarného umění a zastřešuje ji tématy péče, ekologie a paměti. Nejde tedy čistě o formální analýzu staveb ani o nostalgickou rehabilitaci, ale o zkoumání politických a společenských nánosů, které se do architektury v průběhu času ukládají.

Vybrané stavby přitom reprezentují odlišné dobové i ideologické kontexty, jejichž prizmaty na ně tradičně bývá nahlíženo a s nimiž se kolektiv 4AM snaží vypořádat. Obchodní dům Labe od brněnské architektky Růženy Žertové byl navržen v druhé polovině 60. let, tedy v době politického uvolnění před nástupem normalizace. Žertová se stala uznávanou architektkou zejména kvůli několika realizacím obchodních domů – kromě Ústí vyprojektovala také Priory v Košicích, Pardubicích a Ostravě a později i několik obytných budov. Oceňována je zejména její schopnost kombinace racionálních funkčních řešení a umělecké intuice, stejně tak jako její cit pro materiál, v případě OD Labe manifestovaný především charakteristickým hliníkovým pláštěm budovy, jehož rytmus evokuje vlnění řeky Labe.

Druhou stavbou, k níž se výstava Tabula fracta vztahuje, je budova dnešního krajského úřadu známá jako „vana“, která byla však postavena jako sídlo Krajského výboru Komunistické strany ČSSR. Stavba byla realizována podle projektu regionálně působícího architekta Míti Hejduka ve spolupráci s Michalem Gabrielem v době normalizace s vysloveně politickým posláním, a je tedy, na rozdíl od nákupního centra, zatížená silným politickým stigmatem. Obě stavby dnes stojí na rozcestí – fyzickém i symbolickém – a výstava skrze díla současných umělců posouvá pozornost k otázce, co s těmito stavbami dnes, jak o ně pečovat, jak je číst a jak s nimi žít mimo rigidní rámce ekonomického nebo technického rázu.

Umělecká díla vztahující se ke zmíněným projektům se důsledně vyhýbají pouhému popisu architektury. Místo toho se zaměřují na její ideologickou zátěž, procesy rozpadu, necitlivé zásahy, každodenní užívání a nedostatek péče. Do tématu vrstvení a přepisování paměti nás v úvodu výstavy symbolicky vtahuje prostorová site-specific intervence Sarah Dubné Ryby a Rak, jež poodhaluje mozaiku Ladislava Lapáčka ze 60. let, která je v prostorách galerie z funkčních důvodů dlouhodobě zakryta sádrokartonem, a doplňuje ji o vyškrabávanou autorskou kresbu. Videokoláž Jana Kristeka Shopping Fall podobně na obecné rovině kritizuje opakované bourání architektury ve chvíli, kdy přestane sloužit a vyhovovat našim představám, ať už funkčním, nebo ideologickým.

Video Anny Petruželové Všichni jsme ÚK prostřednictvím detailních záběrů opadávajících omítek, plevelů v dlažbě či improvizovaných květináčů v horních patrech odhaluje ztracený lesk i lidské měřítko budovy krajského úřadu. Sílu přírody, v tomto případě reprezentovanou ohroženým červeným korálem, připomíná ve své instalaci nizozemský vizuální umělec Jonas Staal. Jeho práce akcentuje schopnost přírodních procesů regenerovat i přes intenzivní, často destruktivní lidské zásahy. Architektura v těchto dílech není monumentem, ale kulisou každodenní existence.

Již zmiňovaný ideologický nános a rozporuplné interpretace, ale i funkci paměti ve vztahu k budově krajského úřadu manifestuje hloubkový videorozhovor teoretičky architektury Šárky Svobodové s architektem Michalem Gabrielem umělecky zpracovaný Annou Petruželovou. Gabriel se k autorství budovy přihlásil až před několika lety v rámci debat o plánované rozsáhlé rekonstrukci budovy. Tento příklad orální historie je cenným příspěvkem k pochopení nemožnosti vnímání architektury v rámci černobílých ideologicky podmíněných kategorií a snad napomůže v regionu s vyrovnáváním se s vlastní minulostí a úctě k dochovaným architektonickým i historickým hodnotám.

Pod rukama Jakuba Ročka se působivě transformovala budova obchodního centra do videohry, v ruině nebo otisku budovy se návštěvník může toulat, pohybovat a v dystopické atmosféře rekapitulovat témata nastolená o patro níže. Jinou transformaci podstupuje již odstraněná betonová plastika Labe od Karla Kronycha, do minulého roku umístěná před OD Labe. Sochař Matouš Lipus jí ve svém díle připisuje novou, nejen estetickou funkci, když připomíná princip tzv. čtyřprocentního zákona, který ukládal část financí na stavby investovat do výtvarného umění.

Sdílení vzpomínek obyvatel Ústí spojených jak s nákupním centrem Labe, tak s budovou krajského úřadu aktivuje v rámci mezigeneračních performativních procházek Hana Kokšalová. Na výstavě jsou zastoupeny instalací Otisky v betonu, kde se vzpomínky mísí s fyzickými relikty – relikviemi. Projekt cíleně vynechává návrhy na konkrétní pragmatická řešení osudu tematizovaných budov.

Právě snaha o zapojení místních obyvatel, a tedy snaha o vzájemné sdílení a porozumění, péče o kolektivní dědictví a lokální soužití jsou silnou stránkou výstavy Tabula fracta. Podtrhuje roli sebeidentifikace jako občana/občanky v architektonickém prostředí, ale také důležitost pojmenování hodnot, které stojí za to chránit, a vyrovnání se s bolestivými tématy na lokální úrovni, jež všechna slouží jako nástroj pro udržitelný a dlouhodobý vztah k místu, kde žijeme. Ke čtení těchto témat napomáhá nejen bohatý doprovodný program, jehož součástí je i řada procházek k tematizovaným objektům, ale i drobný Slovník pojmů, který vyšel jako doprovodná tiskovina. Tabula fracta se ukazuje jako sebevědomý regionální příspěvek k (mezi)národní debatě o tom, jak soužít s architekturou, která nám byla zanechána, mimo černobílé ideologické čtení a s reflexí současných témat udržitelnosti a péče.

Sarah Dubná, Petra Hrúziková, Hana Kokšalová, Jan Kristek, Matouš Lipus, Anna Petruželová, Martina Pouchlá, Jakub Roček, Jonas Staal a kolektiv 4AM / Tabula fracta: Zranitelnost architektury mezi únorem a listopadem / kurátorský tým: 4AM Fórum pro architekturu a média (Karolína Munková, Šárka Svobodová, Eva Truncová) / Galerie Hraničář / Ústí nad Labem / 20. 9. 2025 – 31. 1. 2026

Foto: Tomáš Lumpe