Na diagonále řádu a chaosu

Třinec byl toho večera zahalen závojnatou mlhou smogu. Jen výrazné světlo nápisu Steelhouse na obrovské hotelové budově na náměstí pronikavě sálalo tmou. Třinecká galerie se krčí v malé výstavní síni kulturního domu postaveného v roce 1970, z něhož čiší velikášská energie budovatelské architektury. Náruč širokého schodiště vás vtáhne do otevřeného vestibulu a nalevo, u prosklené kukaně vrátnice, můžete vstoupit do galerie. Nálada na vernisáži nové výstavy Matěje Smetany s názvem Prázdná hlava je dobrá. Umělec s kurátorkou a produkčními vesele rozprávějí a foyer kulturního domu je překvapivě plné lidí. Dámy ve společenském oblečení s načesanými vlasy obcházejí kolem, tu a tam nakouknou do výstavní síně. Téměř nikdo ale dovnitř nevchází. Tok lidí proudí jinam, do útrob divadelního sálu, kde ve stejnou chvíli začíná představení. Už stojím uvnitř výstavy a sleduji pohledy několika vstoupivších, prozrazující zmatenost a překvapení. V galerii toho totiž moc k vidění není. Já jsem spokojený a bavím se konfrontací znejistěného diváka s minimalistickou instalací. Matěj Smetana totiž do prostoru zasadil pouze dvě složky – tu fyzickou reprezentují nástěnné hodiny z dob normalizace, druhou část tvoří projekce na stěně simulující pohyb automatických dveří. Nic víc a nic méně. Sporé gesto ve skromné galerii kontrastující s monumentálním prostorem „kulturáku“ plného lidí proudících jinam vzbuzuje dojem hrabalovské či formanovské imprese. Nicméně výstava samotná nabízí výsostnou koncentraci až spirituální úrovně.

Mnoho umělců a umělkyň hovoří o škodlivosti života v přebytku, o nenasytnosti pozdně kapitalistické společnosti a nebezpečnosti perspektivy neomezeného růstu. Pak se ovšem nezřídka sami neubrání možnosti sebeprezentace a sebemarketingu a svými díly galerijní prostory notně zahustí. To stejné platí o kurátorech. Libí se mi, že Matěj Smetana pokušení odolal a nenechal se zviklat ani regionální adresou. V radikální instalaci, kterou jsem na chvíli zažil v prostoru téměř samotný, nejste rušeni překotností a nesrozumitelností. Výstava vás nejprve uzemní, zklidní a v druhém plánu rozvlní pole spekulativních interpretací.

Hodiny, které nás kontaktují hned při vstupu do galerie, jsou nenápadným, byť mocně povědomým znakem. Tento „nástěnný objekt“ pocházející ze sedmdesátých let 20. století je fascinující a znají ho i generace narozené později, lidé, jejichž dětství se odehrávalo v devadesátých letech minulého či nultých letech tohoto století. V tomto smyslu jsou úspěšným produktem socialistického průmyslového designu prosakujícím vrstvami času. Můžeme je ale nazírat i z jiné perspektivy – jako sedativní narkotikum normalizační éry odrážejí šeď a konformitu. Visely na chodbách, nádražích, ve veřejných budovách, soudech i školách jako všudypřítomný strašák odkrajující totalitní bezčasí. Matěj Smetana ale nechce redukovat instalaci na rozpomínání se na totalitní minulost, používá tento typ hodin jako dobře známý znak veřejného prostoru, který jej opanoval desítky let. Podstatná je jeho autorská manipulace, spočívající v pootočení hodin na stěně o devadesát stupňů a narušení předvídatelného chodu hodinového strojku. Smetanovy hodiny zešílely, velká ručička je zrychlená, někdy zadrhává, chová se jako vteřinovka. Dokonalý stroj se mění ve vitrínku chaosu. Je provokující sledovat nevyzpytatelné ručičky, které dělají všechno možné – jen neukazují správný čas. Otázkou zůstává: co to je správný čas? Je to čas středoevropský, pacifický, horský letní čas, nebo třeba havajsko-aleutský standardní čas? Je zřejmé, že tato veličina je relativní a v tuto chvíli čas na planetě prožívá každý jinak. Přesto mu dáváme velký význam. Matěj Smetana relativitu času zhmotňuje onou deformací standardního plynutí. Zároveň obnažuje obraz těkavosti, napínání času současného člověka, který jím pod tíhou výkonu nedisponuje, nebo se ho pokouší všemožně manipulovat, ohýbat, deformovat, znásilňovat či popírat. Čas jsou totiž peníze.

Druhou složkou ve výstavě je projekce dvou řad automatických otevíravých dveří. U nich pohyb deformován není, naopak probíhá předvídatelně. Podstatný je indiferentní prostor, který je obklopuje. Jde o prostor otevřené, blíže nedefinované potenciality. Dveře vždy sloužily jako hranice interiéru a exteriéru, jako pomezí soukromého a veřejného prostoru. Gesto jejich fyzického otevření znamenalo vědomé překročení této hranice dovnitř či ven. Automatika tento úkon zrušila. Neznám podrobněji jejich historii, ale tuším, že automatické otevírání přinesl byznys marketing, který tímto odstranil nadbytečnou bariéru mezi veřejným a komerčním prostředím. Naservíroval tak člověku pohodlné vplynutí do tržních prostor. Pohyby dveří v galerijní projekci však tuto kritiku napřímo neakcentují, působí spíše jako meditativní prvek. Repetice pohybu přináší poklidný řád konejšící naši mysl a je inverzním bodem diagonály, na jejímž druhém konci řádí chaos dezorientovaných hodin.

Obě složky je nutné vnímat jako komplexní environment. Úplně nejvíce mi simulují prostředí čekárny vlakového nádraží. V jistém ohledu poetického a existenciálního prostoru, v němž jsou si lidé rovni a v němž čekání na spoj nemá smysl vyplňovat ničím podstatným. Čekárny nádraží bývají prosycené očekáváním a nervozitou, jindy rozčarováním nebo třeba zvědavým pozorováním ostatních. Mísí se v nich chaotická energie protínající lidské osudy, nálady, úmysly. Automatické dveře se otevírají a zase zavírají, vpouští nové vrstvy osudů a ty stávající zase vypouští ven. Je to permanentně proudící řeka života. Součty těchto lidských chvil řízených stejným časem jsou v důsledku chaotickým polem rozlišností. Nádražní čekárnu můžeme vnímat jako meziprostor chaosu a řádu, strnulosti a dynamiky, stereotypu a dobrodružství.

Dadaistický implantát pomatené časomíry uvězněné ve zdánlivě solidním stroji mi našeptává i kritické poznámky k turbulencím „západní“ společnosti existující donedávna v relativně solidním a fungujícím kontextu práva, humanity, spolupráce a možná i zdravého rozumu. Jako by se náhle tento dobře fungující stroj přetáhl a ručičky, které dříve předvídatelně ukazovaly něco nezpochybnitelného, se dostaly do nevyzpytatelného a chaotického pohybu. A je otázkou, kam nás automatické dveře lidské koexistence vlastně vtahují/vypouští. Odkrývá se zde dystopický obraz pulzující sinusoidy, reprezentované obsesivním pohybem dveří. Obraz negativních společensko-politických obratů, které se v dějinách periodicky vracejí a zase mizí.

Je fascinující, kolik vrstev a mentálních obrazů ve mně minimalistická instalace Matěje Smetany vyvolala. Vlastně jsem musel tyto asociativní výlety násilně utínat. Navzdory názvu mi výstava zcela jistě hlavu nevyprázdnila. A to je i zpráva pro ty, kteří by měli náhodou pocit, že na výstavě téměř nic neuvidí.

Matěj Smetana / Prázdná hlava / kurátorka: Tereza Sikorová / Galerie města Třince / 5. 2. – 27. 3. 2026

Foto: Darina Kubiková