Sochařství všedního dne

Zájem Zdeny Fibichové o podobu hmotného světa zahrnuje architektonické stély, strukturální studie i předměty naší každodennosti. Rovněž používané techniky odráží stejně důsledné zkoumání vlastností a možností hmoty. Průřez dílem této osobnosti českého umění druhé poloviny 20. století prostřednictvím retrospektivní přehlídky představuje nyní Museum Kampa výstavou lakonicky nazvanou Zdena Fibichová (1933-1991).

Kurátorka výstavy Martina Pachmanová přistoupila k tvorbě Zdeny Fibichové z teoretického hlediska, jež dlouhodobě zastává. Dává proto její práci nejen do souvislostí s určujícími směry, které formovaly české neoficiální umění po druhé světové válce, ale vyzdvihuje též její osobitost a rovněž si všímá formálních rysů, do nichž se propisuje ženská zkušenost autorky. Podstatou kurátorského konceptu je však úsilí o znejistění obecně a samozřejmě přijímané představy, jak vypadá ženské umění. Výsledkem těchto snah je prostor, který ozřejmuje širší kontext díla Zdeny Fibichové, ale zároveň nenápadně vybízí k delšímu setrvání s jednotlivými artefakty.

Tlumočníkem zmíněného záměru je především instalace výstavy. Narušuje přísnou pravoúhlou logiku výstavního sálu, vnáší do něj diagonální členění a vyváří plynulou trasu prohlídky. I přes jemné naznačení lineárního vývoje však neztrácí ze zřetele celek díla představované sochařky. Proto se snaží vytvořit co možná nejcelistvější prostor, jenž by umožnil divákovi porovnávat, sledovat a dojít k vlastním závěrům. Díky průběžné výstavní platformě, která spojuje dvě poslední místnosti celé výstavy, jsou tak například kresby, jež Zdena Fibichová vytvořila v 80. letech, uvedeny do kontextu nejen s její sochařskou tvorbou ze stejného období, ale zároveň jsou nenásilně, ale účinně porovnávány s předcházející etapou jejího díla. I přestože tak ukazují autorčinu tvorbu ve zcela jiném médiu, nepředstavují pouze povinný přívěsek, přidaný výhradně ze vzdělávacích důvodů, nýbrž poukazují na specifický formální jazyk, s nímž Fibichová pracovala během osmé dekády.

Stejně nenápadné, ale stále velmi informativní, je barevné odlišení výstavní architektury. Jednotlivé užité prvky stále vytváří neutrální pozadí předkládaným uměleckým dílům, zároveň však díky tomu, že přijímají barvu materiálu, s nimž v dané době sochařka pracovala nejčastěji, podtrhují význam, jenž Zdena Fibichová přikládala matérii svých prací. V další rovině se pak samozřejmě jedná o element, který pozornému diváku odhalí vnitřní členění autorčiny tvorby coby celku, ovšem natolik subtilním způsobem, že nijak nezpochybňuje naznačený lineární vývoj a vzájemnou provázanost jednotlivých artefaktů.

Zkoumání konstruktu ženského umění se odehrává v několika rovinách. Kurátorka v doprovodných textech i v katalogu výstavy upozorňuje na příslušnost Zdeny Fibichové ke generaci, v níž se umělkyně projevovaly a uplatňovaly nebývalou měrou. Vedle Evy Kmentové se jednalo například o Jitku a Květu Válovy, malířky, s nimiž se Zdena Fibichová setkala nejen během svých studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, nýbrž i později ve skupině Trasa.

Martina Pachmanová v této souvislosti vyzdvihuje skutečnost, že zmíněné umělkyně se neomezovaly pouze na tvorbu komorních objektů, ale působily i na prestižnějším poli, jež bylo dosud vyhrazeno pouze jejich mužským souputníkům. Monumentální objekty jsou na výstavě skutečně přítomny. Především se jedná o soubor Stél, jejichž základní tvar Zdena Fibichová podrobovala řadě proměn. Vedle sebe je tak postavena řada variant jediného tématu, jež sahají od pádnosti architektonického prvku až po tvary o poznání organičtější. Důraz, který na okruh monumentálních realizací kurátorka klade, je patrný i ve faktu, že použila velkoformátové fotografie, aby zpřítomnila další skulptury podobného měřítka včetně jejich kontextu. Ležící a Stuha jsou tak zastoupeny snímky, jež svou instalací navozují situaci setkání diváka a sochařského objektu.

Práce Zdeny Fibichové z 80. let nabízí rovněž osobitý pandán k ikonickým dílům českého postmoderního umění. Atributy spojované s touto epochou, zejména ironie a exkurzy mimo oblast tradičně chápaného vysokého umění, se projevují i v prezentovaných dílech, například v Poslední kostce, kde autorka využila drátování a vytvořila objekt, jenž vybízí k úvahám o spoutávající i ochranné roli sítí a limitů.

Výstava Zdena Fibichová (1933-1991) tak poskytuje strukturovaný pohled na dílo jedné umělkyně. Nevyhýbá se ani oblastem, jež sama kurátorka označuje především za dekorativní a snadno obchodovatelnou komoditu, a ukazuje je v širších souvislostech celoživotní umělecké tvorby.

Autorka je studentkou UMPRUM