Spekulativní labyrint Kina Kosmos

Mezinárodně zastoupená výstava Kino Kosmos má dle kurátorského textu ohledat region Třinecka, potažmo česko-polského pohraničí z jiné než obligátní perspektivy. Obligátností je myšleno prizma těžkého průmyslu a s ním spojovaného těžkého života na industriální periferii. Kurátorky Daniela a Linda Dostálkovy namísto toho vyzdvihují pozitivní aspekty regionu, jako jsou péče, sofistikovanost, senzitivita a vstřícnost místních obyvatel. Zajímavé je východisko opřené o kino Kosmos – konkrétní progresivní futuristickou stavbu v Třinci postavenou v roce 1968. Ta vznikla podle návrhu bratislavských architektů Ladislava Bořuty a Aloise Daříčka, má střechu ve tvaru parabolického trojbokého hyperboloidu staticky definovanou více než pěti sty napnutými lany a byla ve své době doslova technickým unikátem.

Podstatný je i historický kontext týkající se názvu Kosmos. Jak uvádí historička umění Markéta Žáčková v textu zveřejněném na publikační webové platformě galerie PLATO Octopus Press, název Kosmos byl v šedesátých letech vnímán „jako příslib jiné reality a fikčních světů“. Nadužívání nejen tohoto slova, ale i jiných s vesmírem souvisejících názvů (Sputník, Luna) vychází z heroizace Sovětského svazu v dobývání kosmu v rámci studené války. Tyto úspěchy (vypuštění družice Sputnik, později i kosmonauta Jurije Gagarina do vesmíru) sovětské satelity včetně Československa povinně adorovaly a jsou přímým otiskem ideologického kolonialismu, ale i futuristickou vizí transpozice člověka mimo domovskou planetu.

Kino Kosmos jakožto budovu, ale i jako přenesený mentální konstrukt je možné vnímat jako symbol hraniční situace. Na jedné straně se jedná o nástroj ideologie (široká kinofikace pro šíření propagandy pod pláštíkem režimem deklarované péče) zasazený do paradoxní blízkosti urbanismu socialistického realismu na nedalekém náměstí Lidových milicí (dnes T. G. Masaryka), na straně druhé o konstrukčně i architektonicky progresivní, futuristickou budovu, která jako by přiletěla z vesmíru.

Étos konkrétní stavby ve specifické časové a prostorové situaci se kurátorky pokoušejí přenést do ideového konceptu výstavy, kterou vnímají jako imaginární pole, jejich slovy „jako médium zprostředkující jakoukoliv oblast myšlení, jako prostorovou a kognitivní strukturu“. Je tedy nasnadě prostudovat jednotlivá zastoupení v rámci celku a najít vysvětlující tvar.

Kino ze své podstaty, jak již zaznělo výše, zprostředkovává fikci a fikce je také přítomná u velké části vystavených prací. Jednou z nich je film Paradise od umělecké dvojice Calla Henkel & Max Pitegoff. Se svou nostalgickou vizualitou 16mm filmu se pohybuje na pomezí performativity, spekulace, fikce a skutečnosti. Skuteční štamgasti a číšníci jednoho berlínského TV baru, který provozovali samotní umělci, byli tři dny v týdnu natáčeni v domnělých rolích redaktorů, reprezentujících myšlenky nepřítomného šéfa. Videofikci nalézáme také v uzavřené dřevotřískové architektuře ve větším výstavním sále od dvojice Persijn Broersen a Margit Lukács. Na obrazovce vidíme strukturu sestavenou ze stovek digitálních fotografií kůry stromů Bělověžského pralesa. Skutečnost, transponovaná do softwarového jazyka, připomíná počítačovou hru a stává se surreálnou mimozemskou krajinou. Kromě spekulativního převodu konkrétní biomatérie do virtuální reality je video možné vnímat angažovaně, jako komemorativní připomínku stromů, které nyní v Bělověžském pralese podléhají masivnímu kácení.

 

Různé fiktivní trojrozměrné, ale i virtuální objekty od umělecké dvojice Selmeci Kocka Jusko osidlují volný prostor především prvního výstavního sálu. Svou formou jsou nejasné a nečitelné, někdy v nich můžeme rozpoznat vitrínu, koš či větrné rukávy (lapače). Ponejvíce nás ale zaujmou vertikální sloupové objekty připomínající prvky vzduchotechniky, v jejichž útrobách hučí ventilátor, svou formou se blíží dobové estetice přelomu 60. a 70. let, a mohly tak být vytrženy z infrastruktury jakéhokoliv kina 70. let.

 

Filmovou fikcí je i krátkometrážní videoesej Minimal Sway While Starting My Way Up (2021) od francouzské umělkyně Stéphanie Lagarde. Je o výtahu, který se pohybuje ve vertikálním rozměru, buďto do velkých hloubek, nebo výšek. V obou případech se jedná o demonstraci lidského dobývání a kořistění prostoru. Výtah zde není vykreslen pouze jako technický nástroj člověka, má ve filmu vlastní vědomí a klade si metafyzické otázky.

 

Druhé hledisko, které bychom mohli asimilovat z výchozí mentální konstrukce Kina Kosmos, je hledisko futuristické perspektivy. Podstatou myšlení člověka je konstrukt budoucího, utváření scénářů utopie či dystopie. Vize budoucnosti jsou vždycky přitažlivé, jelikož představují něco nevídaného. Z doby vzniku budovy kina Kosmos jsou také plastiky Rudolfa Štafy (1925–2014), jehož trojrozměrné objekty dokládají futuristicko-optimistický pohled na svět spojený s průnikem člověka do vesmíru – třeba jeho Kosmické slunce (1970), které je za normálních okolností k vidění na jedné z třineckých základních škol. Jiné menší figurální plastiky jsou umístěny v prvním výstavním sále výrazně vysoko nad běžným pohledem diváka. Vzhledem k tomu, že byl autor zaměstnaný v Třineckých železárnách, používal k tvorbě svých děl kovový materiál. Mnohé z nich byly ve větším měřítku realizovány ve veřejném prostoru.

S obrazy budoucnosti se můžeme setkat i v práci Andrease Greinera, který propojuje biologii, technologii a přírodní svět. V galerii PLATO je vystaven fragment Greinerovy výstavy Hra o život, která byla k vidění minulý rok v berlínské galerii Dittrich & Schlechtriem. Především jsou to surreálné dystopické výjevy krajiny bez člověka, masivní rudé tornádo, vzducholoď nesoucí krajinu s architekturou, vzdouvající se moře. Tyto leptu podobné obrazy vznikají složitě pomocí umělé inteligence a softwaru pro plošné spoje.

 

Třetí stopou při ohledávání ideového východiska je lokální specifičnost. Tak jako je nepřenosná budova kina ve své hmotné podobě a historickém kontextu, tak jsou regionálně petrifikovány jisté fenomény třineckého kraje, ať už je to ona přítomnost železné rudy, přetavené v kov, z něhož tvořil své plastiky Rudolf Štafa, pralesní porost Mionší fotografovaný Vladimírem Bichlerem, nebo specifikum místního dialektu označovaného „po naszymu“ mísícího polské, české a slovenské jazykové prvky, kterým mluví v audioinstalaci nazvané Pokus o scénář Markéta Žáčková.

 

Výstavní koncept založený na kině jakožto předobrazu imaginárního pole vyznívá provokativně především proto, že konkrétní budova v konkrétním městě se stala pro kurátorky ideovou strukturou, o níž se dá dlouho spekulativně přemýšlet. Z analýzy prací jsem vysublimoval tři tematické celky, tedy fikci, futurismus a lokální či teritoriální specifičnost. Všechny tři jsem se pokoušel promýšlet právě v diskurzu kina jakožto ideje. Kurátorky v úvodním textu ale zbytněle a z mého hlediska zmatečně nahazují vícero udiček, jak se v mentálním poli výstavy pohybovat. Mluví například o snaze o „specifickou filmovou gramatiku lokality“, o tom, že „Kosmos aktivuje prostor k reinterpretaci vztahů mezi historií, lokálním nářečím, pohyblivým obrazem, přírodou, hranicemi a teatrálností“.  Neporozuměl jsem, o jakou formu reinterpretace se jedná, jelikož tyto zmíněné fenomény je těžké vůbec propojit do jakéhokoliv komparativního kontextu. Při promýšlení konceptu jsem tak ustrnul v obklopujícím víru spekulativních možností čtení. Výstava, jejíž východisko je postaveno na konkrétní budově, se tak paradoxně stává nekoherentním rhizomatickým polem. Asi nejblíže prozření pro mě byla myšlenka fikce, kterou v obecné rovině zprostředkovává jakýkoliv film v kině. Nabízí alternující realitu, v níž se může objevit utopie, dystopie, nejasná sdělení, angažované reflexe, kterým ve chvíli jejich konzumace v prostorách kina věříme, nebo nad nimi přemýšlíme, což je podstatné téma dneška. Alternující a spekulativní „realita“ se stává čím dál pestřejším, protřelejším a uvěřitelnějším nástrojem manipulace.

Pokus o „měkkou“ alternaci mikroregionálního obrazu jsem ale již ve výstavě nepřečetl a vlastně mi nebyla zřejmá ani obecnější regionální reflexe, tedy až na zastoupení několika místních autorů. K uchopení výstavy mi nepomohla ani samotná instalace a komunikace děl v prostoru. Největším kamenem úrazu ve vnímání celku je příliš rozvětvená mapa výstavní ideje. Přesto všechno musím na závěr říct, že spekulativní labyrint Kina Kosmos byl pro mě velkým intelektuálním dobrodružstvím.

 

Vladimír Bichler, Persijn Broersen & Margit Lukács, Andreas Greiner, Calla Henkel & Max Pitegoff, Selmeci Kocka Jusko, Stéphanie Lagarde, Rudolf Štafa, Markéta Žáčková / Kino Kosmos / kurátorky: Daniela a Linda Dostálkovy / PLATO / Ostrava / 29. 5. – 26. 10. 2025

 

Foto: Martin Polák