Na větrné Celle

Vítr je vektor. Ukazuje směr vzduchu vznikající ohříváním zemského povrchu, změnami tlaku, třením a pohybem samotné planety. Tak začíná jedna ze suchopárných definic tohoto živlu. Vítr je ale především záhadnou nespoutanou silou, která se zjevuje až skrze předměty, s nimiž se střetává. Je stále přítomný a nevyzpytatelný. Současnost násobí obavy z větru, z příchodu tornád a ničivých vichřic. Vítr je jedním z aktérů plasticky zhmotňujících abstraktum klimatické změny. Vždy tady s námi byl, ale faktor jeho proměny je stále více ohrožující. Každopádně bez větru by nebylo života. Distribuuje kyslík, roznáší spory hub, semena stromů a rostlin, přináší a odnáší oblačnost a s ní i životodárnou vodu. I když je vlastně neviditelný, je všudypřítomný a nelze se mu vyhnout, tedy pokud bychom nerezignovali na čas strávený ve venkovním prostoru. Proměnlivost a nestálost větru je inspirativní performancí přírody, která dopadá na naše emoční tělo. Je také funkčním nástrojem. Jeho síly se užívá jako zdroje energie. Konstrukce větrných elektráren začínají zásadně přeformátovávat mořskou i pevninskou krajinu.

Vítr jakožto nelidský objekt byl, a jak výstava dokazuje, stále i je v hledáčku umělců, proto na téma zaměřila svou kurátorskou pozornost i Lenka Dolanová a ve spolupráci se spolkem Bludný kámen připravila v opavských prostorách Galerie Cella výstavu nazvanou Větrné krajiny. Jedna instalace se také nachází v prostorách nedalekých hovoren, bývalých telefonických výklenků. Výlepy dvou spojnicových grafů z opavské meteostanice.

Výběr autorů na výstavě jde napříč časem i médii. Strukturální vrstevnatost pomáhá rozkošatit téma a potvrdit jeho přítomnost v širokém uměleckém diskurzu. Kurátorka udělala sice poctivý historický řez a v textu k výstavě neopomenula zmínku o zobrazování přírodních kulis zmítaných větrem v malbách krajinářů v období romantismu, na výstavě se ale bohužel z pochopitelných důvodů náročnosti a nákladů zápůjček s žádným dílem klasiků romantické krajinomalby, jakými byli třeba Julius Mařák, Antonín Mánes nebo Adolf Kosárek, nesetkáme. Cesta výtvarného větru zde tudíž začíná až na počátku dvacátého století, u fotografických reprodukcí kreseb českého krajináře Jindřicha Průchy. Jeho skici zachycující stromy zmítané větrem mohou být reminiscencí právě na již zmíněnou romantickou krajinomalbu a mají ve vztahu k tématu zcela explicitní charakter. Další kresebné práce z počátku století pak reprezentují místní umělci. Zde se již téma větru chápe volněji a více antropocentricky. Kresby větrných mlýnů Valentina Držkovice odráží odvěký vztah člověka a větru jakožto zdroje energie. Sklízení sena v horkém letním dni od Heleny Salichové pak evokuje spíše bezvětří.

Ostatní vystavené práce mají již převážně konceptuální, procesuální, kvazivědecký a performativní charakter, což přímo úměrně odpovídá postupu v čase směřujícímu ke konci dvacátého století a na přelom milénií.

Z první části výstavy vyplývá několik případů procesuálních záznamů pohybu větru. Nejstarší z nich jsou kresby Větrné krajiny Zdenka Rykra z počátku třicátých let, podle nichž je i výstava pojmenovaná. U nich bohužel nevíme, jak vznikaly, a z doprovodného kurátorského textu se dozvídáme jen, že se „snad jedná o zachycení reálného meteorologického jevu“. Podíl větrné či lidské složky na finální podobě kreseb je tak nejasný. Pokud by ale Rykr ve třicátých letech 20. st. využíval autonomní síly větru jakožto záznamového média, předběhl by tím svou dobu a byl by to zajímavý objev pro dějiny umění.

I další dvě jména prvního sálku jsou spjatá s kresebným zachycením procesuality pohybu definovaného větrem. Karel Adamus a jeho Větrné básně jsou již průkaznou konceptuální prací, kdy autor zavěšuje štětec graficky zaznamenávající na podkladový papír pohyb větru. Podobný charakter mají liniové kresby vlajících trav a větví stromů Milana Maura z roku 1988. U nich se ale také nedozvíme, jak vlastně vznikaly, jestli pouhým pozorováním a interpretačním přepisem umělce, vlivem větru samotného, nebo formou kolaborace.

Na výstavě nalezneme několik kvazi výzkumných prací. Jan Poupě sestavil podle vynálezce Alexandra Grahama Bella meteorologického draka se zabudovanou kamerou a fotoaparátem. Mediálními výstupy tohoto projektu jsou video, fotografie a kniha. Práci trochu oslabuje fakt, že podobný koncept vytvořil v roce 2004 britský umělec Simon Faithful (* 1966). Jeho Escape Vehicle No.6 sestával z židle přivázané na meteorologickém balonu, který stoupal až na hranici zemské atmosféry. Celý proces při tom snímala kamera.

Michal Kindernay, známý svou fascinací záznamů zvuků přírodních procesů, je na výstavě zastoupen objektem Wind*box. Vlastnoruční technologická asambláž ukrytá ve staré dřevěné bedýnce má schopnost generovat obraz na základě intenzity vanoucího větru. Jako diváci na opavské výstavě ale bohužel vidíme pouze nefunkční „hardware“, což dílo v jeho vnímání zcela ochuzuje, a vlastně je až absurdní ho vystavovat mimo jeho procesuální funkčnost.

Co se týká vytyčení diskurzu výstavy, připadá mi spekulativní výrok kurátorky o zaměření se na způsoby zachycení extrémních meteorologických situací. Kromě videa Tomáše Hrůzy, v němž skupina lidí vzhlíží k nebi a očekává příchod bouřky, jedné ilustrace Kateřiny Boudriot Bažantové z knihy Čaroděj ze země Oz a v sekundárním významu možná také performance Lucie Vítkové, která reflektuje klimatickou krizi pomocí dvou větráků a vlajícího pláště z odpadového materiálu, extrémní jevy na výstavě přítomné nejsou. Většina prací se pohybuje spíše v mezích poetičnosti, popisnosti nebo konceptuální nadsázky.

Jak už bylo zmíněno v úvodu, předností a nespornou kvalitou výstavy je široké mediální, časové i asociativní rozkročení. Je fascinující, co všechno se odehrává na tak malém prostoru, který disponuje necelými pětatřiceti metry čtverečními. Přispívá tomu i dobře navržená paravánová architektura od Matěje Franka. Téma větru se divákovi podává někdy explicitně, jindy asociativně, křehkost střídá angažovanost, kresby tužkou střídají koncepty a videa. V tomto ohledu je výstava doslova napěchovanou nádobou mentálních a mediálních vrstev. Celek nakonec nepůsobí tolik dystopicky, byť by k tomu současnost mohla svádět.

------

Karel Adamus, Kateřina Boudriot–Bažantová, Valentin Držkovic, Ladislava Gažiová, Tomáš Hrůza, Michal Kindernay, Milan Maur, Tomáš Moravec, Jan Poupě, Jindřich Prucha, Zdenek Rykr, Helena Salichová, František Scholtz, Adéla Součková, Lucie Vítková / Větrné krajiny / kurátorka: Lenka Dolanová / Galerie Cella a Hovorny / Opava / 20. 9. 2023 – 30. 11. 2023

Foto: Kuba Kožiál (Fotoreport zde)