Křehké doteky hranic

Kroměřížská galerie Pekelné sáně, kterou vybudoval sběratel Josef Maixner, aktuálně nabízí kromě dvou malířských výstav i expozici s názvem Areas of Transformation, jež je mediálně široce obsazena. Dva slovenští autoři a autorka, jmenovitě Lucia Tallová (* 1985), Ján Zelinka (* 1978) a Tomáš Žemla (* 1984), které propojil kurátor Jan Čejka, společně usnovali environment architektury, objektů, koláží a maleb. Dříve než jsem jakkoliv mentálně pronikl do koncepce výstavy, zažíval jsem pocity pokory, vášně a lásky ke krajině. Bylo úlevné vnímat Slovensko jiným než politickým prizmatem a znovu se mi připomnělo, jak důležité je nevidět svět černobíle. I když u mě v prvním plánu převládly emoce a pocity, což je myslím důkaz dobře zvládnuté výstavní koncepce, postupně se pohyb výstavou začal obracet k nutkání odkrývat topografické významové vrstvy.

Výstavnímu prostoru dominuje paravánová dřevěná konstrukce (součást instalace Lucie Tallové), která symbolicky vynáší obraz polopropustného vztahu člověka a přírody. Stále více napjatá a akcelerující interakce obou aktérů se sice na globální úrovni odehrává v pocitu vzájemného ohrožení, jak ale výstava ukazuje, stejně významná může být vrstva intimního vztahu, péče, napojení se a pozorování. V celkovém étosu tak není kritika a žal, jako spíše tichá fascinace a křehký dotek s přírodní krajinou. V mém čtení výstavy je určujícím motivem právě ona hypotetická hranice člověka a přírody, což úplně nekonvenuje s ideovým kurátorským východiskem, kde je zdůrazněn „pouze“ princip transformace krajiny do umělecky abstrahovaného tvaru. Tento proces, o němž kurátor Jan Čejka píše, je platný jako obecný princip tvorby jako takové. Řekl bych, že kurátorská optika nevystihuje komplexnost výstavy, z níž vyvěrá kolaborativní tok energie. Vzhledem ke křehkým a empatickým přístupům jednotlivých umělců mi vlastně pojem transformace připadá až nepatřičný.

Tomáš Žemla se ve své práci často obrací k remízům, tedy místům doslova hraničním. Původně vymezovaly prostory luk a polí a bylo jich mnoho. Až kolem poloviny dvacátého století se s nástupem masivního průmyslového zemědělství začínaly vytrácet. Každý, kdo takový remízek navštíví, může zakusit pocit paradoxní hraničnosti. Ač jsou remízky obklopeny obhospodařovanou půdou, mívají totiž charakter pralesa, nedotčeného přírodního území existujícího zcela autonomně. Tomáš Žemla tyto paradoxní přírodní kulisy přemalovává, přičemž formální výstavba jeho obrazů je extrémně technicky náročná. Vznikají malými šrafujícími tahy formovanými do barevných diagonálních mřížek. Dle kvazi impresionistického modelu se pak celistvý obraz ukazuje až po odstupu od plátna. Obrazy, na nichž jsou pralesní kompozice tajuplných remízkových zákoutí, ale nesou zvláštní povrchový efekt, který můžete prožít pouze skrze kontakt vlastního oka s obrazovou plochou. Jako bychom se dívali na vybledlý digitální tisk vyšisovaný časem nebo fotografii pořízenou skrze rozostřující filtr. Ve vztahu ke skutečnému postupu malby je to zvláštní, ztišující vizuální efekt.

Žemla zpřítomňuje nejen impresivní techniky a nálady, ale i hlubokou fascinaci živelnými přírodními formami. Navazuje tak na romantické krajinářské tendence druhé poloviny 19. století, které nalézáme například v průhledech do lesních scenérií Julia Mařáka. Rozdíl ale tkví v charakteru předlohy. Zatímco v Mařákově době byla ještě příroda záhadným, neprobádaným a tajuplným prostorem plným duchů a zvláštních bytostí vystupujících z mechů a stínů tlejících kmenů, současný „pralesní remízek“ se krčí v nekonečné poušti zemědělské půdy.

Žemla na výstavě doplňuje obrazy prostorovými objekty z papírmaše. Tyto otištěné snesené objemové krusty konkrétních stromů působí jako kmeny vysvobozené z těžkých nánosů bahna. Stejně tak jako v případě malby se autorovi i v tomto případě daří přenášet do galerijního prostoru autenticitu přírodní hmoty.

Tematické pomezí člověka a přírody nalezneme také u Jána Zelinky, v jeho případě ve vztahu k fauně. Rezonuje zde motiv smrti. Lidská smrt je v našich podmínkách vysoce konceptualizovaná a na pohřbech jakožto rituálních formách posledního rozloučení je často všemožně popírána balzamováním, líčením, účesy a oblečením tak, aby zemřelí působili spíše jako živí. V kontrastu s tím bývá smrt zvířat, jejichž život a těla končí na silnicích, bezpředmětná a nehodná pozornosti. Zvířata jsou na těchto civilizačně zběsilých asfaltových hřbitovech brána pouze jako překážka, z níž se nakonec stane vysušená, téměř neidentifikovatelná krusta, znovu a znovu lisovaná koly projíždějících aut. Naštěstí je tu poutník Ján Zelinka, který z krajnic cest sbírá sraženou zvěř a napravuje tak bezohlednost lidského druhu rituálním aktem. Těla zemřelých zvířat, třeba lišky, srny, ptáka nebo několika tisíců včel, zalévá do olověných sarkofágů.

Tvorba Lucie Tallové se pohybuje nejen na pomezí vztahu člověka a přírody, ale také na rozhraní rozličných médií. Výše zmíněná předělová stěna ve výstavním prostoru je součástí její komplexní architektonické instalace, v níž mísí malbu, koláž a asamblované objekty. Nejčastěji se setkáme s rozpracovanými motivy hor a mračen, dvou přírodních fenoménů, které autorka vizuálně propojuje jako kontaktní entity. Co jiného než velehory se může dotýkat nebes? Člověk, předměty a krajina v jejích kolážích podléhají manipulaci, stávají se jeden druhým, respektive třetím. Autorský proces spíše stírá ony ve výstavě stále přítomné hranice mezi civilizací a přírodou. Vzniká zde ekosystém, v němž se jednotlivé složky propojují do vizuálně-haptického jazyka. Komponování koláže, malby a trojrozměrného objektu či přírodniny naťukává problematiku abstrahování, respektive zplošťování vnímání světa skrze dvojrozměrný obrazový aparát. Trojrozměrná materialita vstupuje do koláží jako výrazný prvek upozorňující na to, že svět není a nesmí být jen abstraktním pojmem definovaným čísly a grafy, ale že má svůj faktický a působivě kontaktní charakter.

Lucia Tallová, Ján Zelinka, Tomáš Žemla / Areas of Transformation / kurátor: Jan Čejka / Pekelné sáně / Kroměříž / 12. 4. – 30. 6. 2024

Foto: Zázraky nad mraky