Společné hledání komunit

Komunity pečují o své členstvo, jak ale členstvo, nebo spíše sama společnost pečuje o své komunity? Na to se ptá výstava Prociť komunity v galerii Na Věky na pražském Smíchově, kterou připravil kurátor Jan Kieweg a kurátorka Karolína Lapešová coby součást celoročního výstavního cyklu (Ne)viditelná ruka péče. Po prvním projektu zaměřeném na duševní zdraví se aktuální výstava soustředí na taková umělecká díla, která tematizují absenci pozornosti vůči existenci různých komunit, stejně jako nedostatek péče o jejich fungování. V kurátorském výběru se kromě uvedeného projevila i žánrová rozmanitost, a to rozhodnutím vystavit projekty odkazující „k“ či pracující „s“ komunitou ukrajinskou (Darja Lukjanenko), queer (Adrián Kriška), etnickou (Anna Veronika Křížová; Prádelna), studentskou (Neklikej a spi) a uměleckou (Karolína Schön). Do popředí tak kurátorská dvojice staví nejen ideologickou funkci komunit coby nezbytného „zprostředkovatele“ mezi jednotlivci a společností, ale také strategie, jejichž prostřednictvím je možné aktivně se k marginalizované pozici některých komunit vztahovat.

Tematické vymezení současného výstavního cyklu přímo souvisí s místem, kde galerie Na Věky působí, čímž zásadně ovlivňuje i samotné divácké očekávání. Nový galerijní projekt totiž vznikl v objektu smíchovského sboru Českobratrské církve evangelické a svým programem navazuje na místní prvorepublikovou komunitně-kulturní historii. V nápadné neoklasicistní stavbě Jaroslava Křížka se již ve třicátých letech provozovalo divadlo, kino či knihovna a díky současnému vedení sboru nabízí komunitně-kulturní zázemí i dnes. S odkazem na svou bývalou členku Miladu Horákovou a její poselství se Farní sbor na svých webových stránkách hlásí k zodpovědnosti vůči okolním komunitám, podpoře uměleckých experimentů a aktivistických projektů (poskytnutí sídla uskupení Animation People; nabídka poradenství Extincion Rebellion; iniciace neformální platformy Sousedění).

Komunitní charakter je patrný již při příchodu k monumentálně vyhlížející budově, jejíž velkolepé vstupní schodiště nabízí židle k posezení a odpočinku v místní kavárně. V přízemí se nachází dříve centrální chrámový prostor, dnes možná více multifunkční kulturní sál, ve kterém vznikl i záznam jedné z prezentovaných performancí. Samotná galerie se pak rozkládá v menším salónku kavárny v prvním patře, jehož architektonická dispozice by jen složitě umožnila větší instalačně-prostorové zásahy. Ke zvolené komunitní tematice výstavy se nicméně kavárenské prostředí se všudypřítomnými stolky a židlemi hodí dobře; po obvodových stěnách prezentovaná videa, fotografie a v rozích umístěné textilní a jiné instalace jako by rotovaly kolem imaginárních, ve středu sedících jedinců a nepřímo je přitom atakovaly otázkou, kde v současnosti hledat sdílení, péči a lásku. Tím se i obrazně zdůrazňuje zasazení výstavy do prostředí kostelní budovy, což jinak není samo o sobě nikterak explicitně tematizováno. Náboženský rámec se zde stává impulsem k přemítání o komunitních praxích i všudypřítomné tezi, že společnost a její instituce lze měnit právě kolektivním jednáním.

Možnosti resilience a přípravy na možné nadcházející odcizení od nám blízkých kontextů ve svém videu nabízí umělkyně ukrajinského původu Darja Lukjanenko. Během performance odehrávající se v chrámové lodi kostela, jejíž záznam je součástí videa Three Allenation Practices, umělkyně instruuje tři performující osoby ukrajinského původu k několika krokům a cvičením, jež mají evokovat různé polohy a dopady pocitu odcizení. Svou performativní instruktáží například pobízí k hledání a zabydlování vnitřních prostorů namísto těch meziplanetárních. Lukjanenko se zde nepřímo vztahuje ke svému dřívějšímu projektu How to make rockets disappear, ve kterém taktéž kolektivním cvičením navrhuje revizi myšlenek industriálního zkoumání kosmu. Umělkyně tak v logice výstavní situace opečovává svou – aktuálně absentující – ukrajinskou komunitu tím, že zadává způsoby posilování naší imaginace prostřednictvím performativních úkonů. Potenciálně jimi totiž lze dojít až k přehodnocení zavedené představy běžného vztahování se k různým nedostupným polohám péče, a to i v kontextu fyzicky nedosažitelných propojení.

Jinou strategii či odpověď na nedostatek institucionální péče nabízí kolektiv Prádelna, jehož projekty většinou cílí na pozici žen bez domova. Tentokrát se ve videu Bílá huba má smůlu vztahují k romské komunitě ve školním prostředí a nabízejí vhled do inscenované situace v klasické třídě základní školy. Jedna z členek kolektivu zde zosobňuje mocenskou pozici paní učitelky a zbytek zase žačky třídního kolektivu. Na principu divadla utlačovaných přitom odehrávají poloimprovizovaný průběh běžného školního dne, kdy se například zadávání úkolů či domluva třídního výletu často neobejde bez diskriminačně hodnotících komentářů či nerovných podmínek zadání. V případě Prádelny ale přihlížíme subversivnímu převrácení naznačeného stavu, kdy se adresátkami rasistických projevů stávají dvě členky (studentky), které jako jediné nenesou vnější znaky romského původu. Jednoduchou, ale o to silněji vyznívající formou tak Prádelna mimo jiné poukazuje také na absenci vyučujících romského původu.

Naopak autentickou podobu způsobu života romské komunity na Slovensku zobrazuje dokumentárně laděná fotografická série Spišský Hrhov Anny Veroniky Křížové, instalovaná hned na vedlejší stěně. Autorka zde zobrazuje momenty interakce i nehybná zátiší, související se způsoby zabydlování soukromého i veřejného prostoru, a jejich prolínání se společensko-politickou stereotypizací jinakosti. Motivů narušení představy zděděné danosti a sdílené mytologie se dotýká ve své kožené tapiserii Feral Fauns i audiovizuální umělec Adrián Kriška, který objektem umístěným ve středové části galerie a působícím tak jako uvítací vlajka akcentuje všudypřítomné queer momenty.

Prostorové instalace pak zastupují projekty studentské platformy Neklikej a spi, která se zabývá well-beingem studujících na ČVUT. Textovými fragmenty na oknech galerie přímo adresuje problémy, které v kontextu duševního zdraví na vysoké škole kolektiv prakticky řeší, a ve vedlejší konstrukci z provázků zase nepřímo konceptualizuje rovné příležitosti a rovnováhu mezi osobním a studijním životem. Fenoménu statusu umělce a s ním souvisejících změn v přístupu k umělecké práci a praxi na uměleckých vysokých školách se ve své multimediální instalaci Tohle se mě netýká věnuje umělkyně Karolína Schön. Některé ze svých textilních objektů zde uspořádala do kompozic, které propůjčují objektům antropomorfní vlastnosti. Skrze zhroucené výplně polštářů, svázané a usazené v rohu na židli, obrácené pohledovou stranu ke stěně či zavěšené tak vysoko, že na ně nelze dosáhnout, nepřímo akcentuje pocity bezradnosti, frustrace a potřebu úniku.

Výstavní projekt Prociť komunity návštěvnictvu přibližuje různé modely solidarity, lidské jednoty i rozdílnosti, zakládající se na přátelství, práci, sdílených traumatech i záměrech. Prezentovaná díla zde také více i méně názorně demonstrují, že komunita je potenciálním místem ideologické opozice vůči statu quo. Výstava tak umožňuje pocítit komunity nikoliv jako pasivní marginalizované skupiny, ale jako zásadní hybatele, díky nimž si lze uvědomit realističnost jiných vztahů. Rámování výstavního projektu upozorněním na nedostatek péče přitom lze vnímat jako pobídku k promýšlení jiných než tradičně zavedených způsobů pomoci a starostlivosti. Tedy podobně, jako když ve svém manifestu Zrušte rodinu Sophie Lewis upozorňuje, že kritikou nemá být kolektivní touha po péči, „ale nedostatečnost způsobů, které se k naplnění této touhy nabízejí“.

Prociť komunity / Adrián Kriška, Anna Veronika Křížová, Darja Lukjanenko, kolektiv Neklikej a spi, kolektiv Prádelna, Karolína Schön / kurátoři: Jan Kieweg – Karolína Lapešová / Galerie Na Věky / Praha / 11. 3. – 26. 4. 2024

 

Foto: Rebeka Pojarová