Za hranice dostihů

„Embrace the Race“ – „Dej šanci dostihům“, zaznívá z ústředního videa výstavy HorseChain, kterou pro olomouckou galerii PAF připravil umělecký kolektiv Cejla (Kristýna Gajdošová, Barbora Ilič, Risto Ilič, Monika Rygálová a Tereza Vinklárková). Na vertikálním displeji rozměrné televize umístěné do středu vitrínové galerie je prezentována koláž kratších, na sebe navazujících scén, tematizujících určitý typ (ne)úspěchu v současném umění. Svou dynamikou a místy i klipovou estetikou napodobuje prostředí sociálních sítí, ve kterém vystupující osoby oslovují diváctvo s cílem přesvědčit jej o relevanci záhadné platformy HorseChain. Postupně přitom vysvětlují, jak se díky této platformě lze zbavit pocitu neúspěchu či dokonce osobního kariérního vyhoření, a hlavně jak díky ní začít samotným uměním (konečně) vydělávat peníze. Přestože není hned zcela jasné, jakým způsobem HorseChain funguje, vzbuzuje zájem a přesvědčivě navozuje iluzi rychlého a lehce dosažitelného úspěchu. 

Svět umění, svět sázek 

V samotné instalaci pracuje Cejla s celým prostorem galerie PAF, do jejíž vnitřní části nemá diváctvo běžně přístup, a tak přirozeně akcentuje zejména frontální výlohu. Kromě videa je její součástí také typografické logo HorseChain, jemuž dominuje symbol koňské podkovy otočené do tvaru U (tedy tak, aby z ní podle tradice nevypadlo štěstí). Logo je umístěné na zadní stěně galerie, zatímco po její podlaze jsou rozvrstveny kusy sena, hlíny a koňské podkovy. Této zemitosti kontrastuje kromě firemního vizuálního stylu i modré nasvícení prostoru, jež jej halí do neosobně korporátní a zároveň i tajemně působící atmosféry. Rozpor mezi rurálními prvky a kancelářskou estetikou je v přeneseném smyslu typický i pro ústřední video, ve kterém se střídají vizuálně podmanivé záběry ilustrující finanční úspěch a scény s vyhořelými a v systému „sotva se držícími“ umělkyněmi.

Členstvo kolektivu Cejla se postupně objevuje v několika příběhových linkách videa, respektive v jeho jasně stylizovaných i autofikčně působících scénách spojených do post-ironické koláže. Proloženy jsou tzv. „mluvícími hlavami“ různých „VIP osobností“ tuzemské umělecké scény, které se v přiznaně manipulovaném projevu shodují na tom, že je potřeba věnovat systému HorseChain pozornost – že umělectvo musí vydělávat, ne žadonit o granty; že se o penězích v umění málo mluví a že umění je práce. Vzácně se tak na stejné straně barikády setkávají i zástupci a zástupkyně ve skutečnosti odlišného ideově-politického/ekonomického spektra vážícího se k tématu financování umění.

Jelikož je video z velké části založeno na principu snímání obrazovky mobilního telefonu během video-callů či hledání informací v internetovém vyhledávači nebo různých aplikacích, může jeho dynamicky se měnící obraz pro kolemjdoucí galerie fungovat podobně, jako když na vlastním mobilu sani náhodně uvíznou v noře scrollingu a algoritmy ovlivňovaném obsahu. Symptomatické vůči formě, kterou video napodobuje, je i to, že se o fungování představované platformy vlastně mnoho nedozvíme (kdo ji platí; kdo v ní nakupuje; na koho je mířená?). Spíše než fakta je totiž důležitý dojem a s ním související iluze jednoduše dosažitelného instantního štěstí.

„Strugglit dál, zatímco někdo jiný si na tom honí šušně“

V úvodu zmíněná pobídka „Embrace the Race“ zaznívá v prezentovaném videu od protagonistky, která se svým sledujícím nejprve svěřuje s pocity vyhoření a narušeným psychickým zdravím, jež způsobily pochyby o vlastní relevanci ve světě umění a výčitky z neschopnosti vytěžit maximum z kariérně stimulujícího zahraničního pobytu. Vše se ale změnilo k lepšímu ve chvíli, kdy se přidala k HorseChain a pochopila, že „pocit viny byl součástí útlaku“. Začala vydělávat, investovat, najala si asistentku a získala tak čas na vlastní tvorbu. Svůj příběh prezentuje prostřednictvím chytlavého hudebního doprovodu a rytmicky šeptaných slov, kterými odhaluje sladké tajemství svého úspěchu.  

Zcela odlišný dojem z této platformy ale získáme hned v další scéně, kde se jiná protagonistka svěřuje své kamarádce, že se bez svolení ocitla v jakémsi žebříčku umělců a umělkyň HorseChain. Její zjištění doprovází pocity zmatení i strachu ze skutečnosti, že nemá situaci pod kontrolou. Díky podpoře své kamarádky se odhodlá konfrontovat kurátorku tohoto “post-kritického tržního realismu“, jehož principy jí nejsou dostatečně jasné ani přes mocné buzz-words, kterými kurátorka platformu obhajuje (“etické“, „transparentní“, “investiční”, „udržitelné“). Uvědomuje si totiž, že zatímco někdo prostřednictvím HorseChain vydělává na úspěchu nebo neúspěchu její osoby, ona sama o tom nemusí nic vědět a nemít z toho ani korunu. Jak z děje dále vyplývá, jsou totiž základní kapitální hodnotou HorseChain drby a různě zadržované informace z uměleckého světa.

V duchu navrhované logiky – pokud budeme umě spekulovat – lze tedy kumulovat kapitál díky tomu, že na vsazené umělectvo opravdu dolehne kariérní vyhoření nebo že naopak získá prestižní ocenění atp. Navrhovaná platforma tak v sobě propojuje možná zdánlivě nesouvisející oblasti různých činností, které jsou integrovány do tržního oběhu uměleckých děl. Podobně, jako svou tvorbou činí například umělkyně a teoretička Hito Steyerl, upozorňuje projektem HorseChain i kolektiv Cejla, že „společenská hodnota uměleckých děl je neoddělitelná od jejich hodnoty tržní.“

„Embrace the Race. Join the HorseChain.“

Způsob, jakým se kolektiv Cejla vztahuje k mnohovrstevnatému fenoménu financování umění, lze přirovnat k aktivitám, které již od začátku svého fungování v roce 2023 vytváří. Pro jeho témata a umělecké projekty se zdají být typické sociálně-politické aspekty společnosti a post-kritické „vztahování se” k různým mocenským diskursům. Uvedené lze detekovat jak ve výstavách, jež kolektiv připravuje kurátorsky ve svém stejnojmenném artist-run prostoru na brněnském Cejlu, tak i v individuálních uměleckých dílech jeho členstva. Výjimkou není ani aktuální výstava, která je součástí celoročního autorského cyklu Sázky a dostihy, ve kterém kolektiv parafrázuje slavnou českou deskovou hru a navrhuje nový spekulativní systém trhu s uměním. Do cyklu rovněž spadá například skupinový Dostihový salon, konaný v domácím prostředí brněnské galerie, jenž slibuje „nové možnosti a formy prodeje v prostředí offspace galerie, v dialogu s vystavujícími a s respektem k jejich pohledu na ekonomiku tvorby“, nebo tzv. HorseChain Accelerator, zaměřený na hledání nových talentů  a cílící na „posílení individuálních trajektorií v rámci postkritického tržního realismu“.

Celoroční projekt a jeho spojitost s deskovou hrou, která je alegorickým zhmotněním kapitalismu (kupovat, kumulovat majetek, trochu riskovat a nenápadně taktizovat, ale hlavně mít štěstí a nemít žádné ohledy), tak postihuje problematický způsob financování umění ve spekulativní hyperbole. Jelikož ten sám o sobě připomíná závody uměleckých individualit, a to včetně potřeby štěstí v nevyzpytatelném a vyčerpávajícím procesu přerozdělování grantových žádostí a státních dotací, navrhuje Cejla přijmout tuto podstatu a dále ji rozvíjet. Výsledkem je seriózně a zároveň podvratně působící tržní mechanismus, jehož auto-referenčnost a virtualizace reality se v širších souvislostech bude patrně prolínat celým cyklem Sázky a dostihy. Absurdně znějící fráze o rychle dosažitelném řešení všech problémů sice působí ironicky, zároveň ale nutí své diváctvo přemýšlet o tom, jaké jsou vlastně existující formy odporu vůči útlaku neoliberálního tržního systému a s ním spojené morálce.   

V dostizích. Proti dostihům. Za hranice dostihů. 

Přestože je v celé výstavní koncepci myšleno na srozumitelnost a přístupnost nejen formou slovníčku pojmů, kterým Cejla kontinuálně vytváří jistý „soubor vědomostí“, ale především celou dramaturgickou koncepcí díla, zůstává jeho vyznění v  dobrém smyslu nejednoznačné. Podvratnost platformy HorseChain je totiž maskována seriózním ztvárněním a promyšlenou logikou toho, co by se stalo, „kdyby část uměleckého světa vědomě a veřejně rezignovala na jakoukoliv snahu podvracet současné tržní mechanismy, naskočila na jejich nejprogresivnější tendence a vzala ‚otěže' pozdně kapitalistického realismu a scam culture do svých rukou.“ Jak kolektiv vysvětluje ve svém kurátorském textu, čtivé eseji, zajímá jej uvažovat o jiných strategiích, než je běžné odmítání kapitalistického diktátu. To se totiž v systému, kde je principem přerozdělování finanční podpory v kultuře skutečná soutěž, prakticky rovná umělecké nečinnosti – tj. „odstoupení z herního políčka jako odstavená figurka“ a sledování toho, jak si jiní hráči a hráčky, kterých je čím dál méně, „rozdělují žetony“. V kontextu kritické reflexe umění a jeho role v současných politických a ekonomických strukturách proto Cejla raději svérázně spekuluje o vlastním „převzetí otěží“, alternativní taktice spočívající v přisvojení si mimikry vykořisťovatelského systému, na kterém všichni určitou mírou participujeme.

Přestože platforma HorseChain disponuje jasně rozpoznatelnými atributy investičních podvodů typu pyramida, při kterém vydělávají jenom ti na vrcholu, nemohu se coby divačka zbavit dojmu, že ironie navrhovaného modelu je tak přesná, že by možná stála za vyzkoušení. V každém případě se jejím prostřednictvím jednoznačně ukazuje, že současné umění je vždy utvářeno podmínkami, ze kterých vyvěrá. „Embrace the Race. Join the HorseChain.“

Cejla kolektiv (Kristýna Gajdošová, Barbora Ilič, Risto Ilič, Monika Rygálová, Tereza Vinklárková) / HorseChain / kurátorský tým: Cejla kolektiv / Galerie PAF / Olomouc / 6. 3. – 8. 6. 2025

Foto: Tomáš Jakubec