Svět je krásné místo   

Dolnorakouská Kunsthalle Krems, situovaná na břehu Dunaje, připravila pro své návštěvníky rozsáhlou prezentaci překlenující tvůrčí období třiceti let, které svými podmanivými projekcemi, instalacemi a objekty naplnila švýcarská umělkyně Pipilotti Rist.

Z šedi každodennosti je divák autorkou zván do útrob galerie, aby se vydal na cestu do magického (na první pohled zdánlivě tolik odlišného) světa, aby zbystřil své smysly, vnímal intenzivněji sám sebe i své okolí a pak se vrátil zpět proměněn touto novou zkušeností. Tak jako ze snu k nám, jednou symbolicky, podruhé bezprostředně smyslově, promlouvají obrazy z velkoplošných projekcí autorčiných videokoláží. Jistě ne náhodou je hned v prvním sále divák vybídnut, aby ulehl do jedné z postelí, které tvoří součást instalace, a oddal se plně přívalu vizuálních vjemů. Pipilotti Rist dopřává svému publiku multisenzorický zážitek, který podporuje celkovým charakterem svých projekcí a vytvořením takového prostředí, které poskytuje možnost fyzické relaxace, odpoutání se od vlastního těla a jeho možné opětovné vnímání navozené vizuálními podněty. Kromě zraku je také tímto prostředím přímo aktivizován i hmat, který může spočinout na měkkých a strukturovaných površích polštářů a koberců.

Videoprojekce využívají celých ploch galerijních stěn, podlahy i stropu, a tak se vnímající ocitá přímo v obraze, či spíše téměř ve scéně samotné, čemuž napomáhá i způsob, jakým autorka pracuje s kamerou (orientace na diváka). Rist prolíná detailní záběry těl ve vláčném pohybu a v blízkém a až teatrálně intenzivním kontaktu s přírodními prvky tak, aby plně atakovala a probudila divákovo ospalé vnímání. Také záběry natočené pod vodní hladinou (Sip My Ocean, 1996) evokují rozostřené snové prostředí a neurčitost představ či vzpomínek. Projekce v mnohých případech počítá i s kaleidoskopickým efektem vznikajícím v lomech stěn a stimulujícím obrazotvornost podobně jako známé skvrny Rorschachova testu. Náhodně vznikající osově souměrné obrazce jemně připomínají, že jsme v měkkém ženském světě, na který autorka často odkazuje také ve své druhé tvůrčí poloze – v drobnějších objektech, které jsou těmi nejdůmyslnějšími způsoby propojeny s videem. A tak se nám naskytuje možnost nahlédnout do nitra dámských kabelek, stejně tak jako sledovat děje v zákoutích lastur.

Videoobjekty však využívají opačný funkční princip – divák není projekcí pasivně pohlcen, ale je vybízen k pozornému objevování a nahlížení na věci, jež ho obklopují. Přímo pro výstavu v Kremži vytvořila Pipilotti Rist „obývací pokoj“ (Kremser zimmer, 2015) skrývající četná zákoutí se skrumážemi předmětů oživenými tu a tam drobnou videoprojekcí. Všední předměty se zde proměňují a s nimi i vše, co je v jejich blízkosti. Rozestlané hnízdo postele se pod sprškou hvězd stává středem vesmíru a koberec v pokoji kryje vstup do pekel, odkud k nám skulinou ve spletitém perském vzoru naléhavě vztahuje ruce sama Pipilotti (instalace jejího díla Selbstlos im Lavabad [Selfless in the Bath of Lava], 1994). Nutno dodat, že působivost výstavy by nebyla možná bez precizního technologického zpracování a zázemí. Jen perfektně nasvícené, fungující, ozvučené a vzájemně se nerušící instalace totiž umožňují adekvátní vnímání jednotlivých děl.

Probouzíme-li se pak v závěru výstavy opět do skutečnosti, plni dojmů se možná zamýšlíme nad tím, jak moc se pestrobarevný svět videoartové kouzelnice Pipilotti Rist liší od toho „našeho“. Překvapivě ale nakonec můžeme dojít k závěru, že záleží hlavně na nás samotných a našem rozhodnutí, jakým způsobem vnímáme svět, který obýváme, a zda si z něj dokážeme vytvořit místo, ve kterém chceme žít.

______________________________________________________________

Pipilotti Rist / kurátoři: Stephanie Damianitsch, Hans-Peter Wipplinger / Kunsthalle Krems / Rakousko / 22. 3. – 28. 6. 2015

______________________________________________________________

foto: archiv Kunsthalle Krems