AR1: Těla jako důkaz: Extrakce nerostů a eroze těl

Dálkové snímání, záběry zblízka

Pouštím se do psaní a procházím přitom různě pootvíraná okna prohlížeče. Zastavuju se u záběrů odpařovacích nádrží v Salar de Uyuni, které pomocí dronu nasnímal kolektiv Unknown Fields Division. Beru do ruky telefon a pokouším se lokalizovat sestavu zelených obdélníků pomocí aplikace Google Earth. Zatímco zmíněný dron prolétává nad surreálnou krajinou, hlas Elona Muska oznamuje vstup Tesly na nový trh se skladováním energie s projektem nízkonákladové solární lithium-ion baterie. To bylo v roce 2015. Virtuálním letem nad vyprahlou krajinou se dostávám na hranice Chile a k dalším lithiovým nádržím daleko větších rozměrů. V jihovýchodním cípu průmyslové zóny je obraz pouště vymazán nachově zbarveným čtvercovým glitchem. Přibližuju a oddaluju záběr a narážím přitom na Mina Escondida, důl příhodně pojmenovaný vzhledem ke způsobu, jakým se v poušti Atacama a v hloubce svých těžebních jam nadvakrát ukrývá pohledu.

Rychle zjišťuju, že „ukrytá“ Escondida je největší důl na těžbu mědi na světě, s roční produkcí okolo jednoho milionu tun. Ať už hlubinné, nebo povrchové, jsou doly často ukázkovými příklady strategií zneviditelňování – jejich nedostupnost, nehostinnost míst, kde se nachází, houštiny a neprostupné lesy obklopující jejich hlubiny k tomu samozřejmě přispívají. Brouzdám se Google Earth, poháněná touhou po prostoru dobře známou mnoha „infrastrukturním dobyvatelům“, a oddávám se na chvíli nutkavému navigování od jednoho dolu k druhému. Pomíjím přitom, nebo spíše zplošťuji, zdánlivou neviditelnost a nedostupnost těchto míst, která za jiných okolností přispívá k tomu, že ty nejpalčivější otázky zůstávají nepoložené. Hvězdičky postupně zaplňující „moji“ mapu těžařského světa nabízí nejen geograficky situovanou představu antropocénu – takzvaného univerzalizujícího „věku člověka“, pojmu, který dokázal navzdory svému jednostrannému zaměření oživit myšlenkové proudy v geologii, historii, feminismu, kulturální teorii a výtvarném umění –, ale stejně tak i „odtělesněný“ pohled, který je diskursu o antropocénu tak často vytýkán. 

Postupný posun směrem k nahlížení země „seshora“, dobře popsaný např. v textech Sebastiana Vincenta Grevsmühla, kritizovala již v roce 1957, tedy bezprostředně po vypuštění družice Sputnik na oběžnou dráhu, Hannah Arendt, podle které byl „odpoutaný“ pohled na Zemi klamavý. Všeobecná oblíbenost obrazů Země pořízených z vesmíru během mise Apollo pak nepochybně přispěla k ustavení pojmu „globálního (životního) prostředí“ a k univerzalizujícímu pohledu na lidskou civilizaci, zastírajícímu historickou roli západních ekonomik v ustavení toho, čemu někteří raději říkají kapitalocén. Dosavadní vývoj nás staví před paradox – reprezentace globálnosti a technologie, kterými jsou produkovány, se staly nepostradatelnými pomocníky v odhalování skutečného rozměru environmentálních změn probíhajících od počátku průmyslové revoluce. Tyto technologie poskytují obrazy, které lze využít jak k vědecké, tak politické argumentaci.

Při virtuálním poletování nad Escondidou se mi vybavil článek Orbitální technosféra: Satelity poskytující hmotu a význam (The Orbital Technosphere: The Provision of Meaning and Matter by Satellites) publikovaný nedávno v The Anthropocene Review. V něm jsou jednak akcentovány vojenské počátky dnešních metod sledování životního prostředí (satelity nalezly v sedmdesátých letech minulého století nové využití jako nástroje sledování planetárních ekosystémů v reakci na přebytek dat produkovaných vojenskými infrastrukturami). Článek ovšem také poukazuje na rozporuplnost dálkového snímání země. Technologie sloužící k monitoringu životního prostředí se neobejdou bez kovů vzácných zemin, jejichž těžba produkuje velké množství odpadu a po kterých na oběžné dráze zůstává spousta rizikového smetí, a jsou tak ve svém úhrnu jen velmi vzdáleně „zelené“. 

Dálkové snímání, umožňující souběžně detekovat klimatické události, postupující odlesňování, tání ledovců nebo změny odehrávající se v oceánech, se zároveň stává upřednostňovaným nástrojem k vyhledávání nerostů a fosilních paliv – mapuje, proměřuje a odhaduje velikost podzemních nalezišť. Všudypřítomnost technologií dálkového snímání dnes ztělesňují společnosti jako je Planetary Resources, které rozhodnutím obrátit senzory satelitů směrem vzhůru dělají z vesmírného těžařství realitu a „rozšiřují ekonomiku do kosmu“. Počínaje výškami oběžné dráhy a konče hloubkami zemského pláště odráží technologie dálkového snímání náš rozporuplný vztah k planetárním hranicím a roztáčí kola nového soupeření o přírodní zdroje. Obrazová vyprávění, filmy a dokumenty, jimiž se budu v této eseji dále zabývat, zmíněné technologie ukazují jako to, co Gabrielle Hecht nazývá „meziškálové prostředky“. Vybízí nás k objevování cesty napříč různými geopolitickými a materiálními historiemi, různými epistemologickými a etickými rámci.

Před několika lety inicioval Nabil Ahmed dosud stále pokračující projekt Inter-Pacific Ring Tribunal (INTERPRT) zaměřený na dokumentování situace okolo dolu Grasberg, který se nachází v militarizované oblasti Západní Papui. Důl představující jednu z nejrozsáhlejších operací zaměřených na těžbu zlata a mědi byl otevřen v roce 1972 americkou společností Freeport-McMoRan (běžně jen Freeport) na základě smluvní dohody s indonéskou vládou. Západní Papua, která byla v koloniálním období pod nadvládou Nizozemí, byla anektována Indonésií v roce 1969 prostřednictvím Aktu svobodné volby, v němž se pro přijetí indonéského občanství vyslovilo 1026 „zástupců“ obyvatel Západní Papui vybraných vojenským režimem. Od sedmdesátých let do současnosti nechala společnost Freeport spláchnout nějakých 200 000 tun toxické důlní hlušiny do řeky Aikwa. Kontaminace říční delty postupně dopadá na obyvatele tohoto území, na širší ekosystém, a nakonec dosáhla až k moři. 

Ve spolupráci s několika vědci z NASA vyvinul Nabil Ahmed nástroje dálkového snímání a s pomocí získaných dat, map, animací a modelů zachycuje environmentální dopady těžby, stejně jako zločiny páchané indonéskou armádou v této oblasti. Spojením forenzních metod vizualizace, svědectví, rozhovorů a archivů, vytváří INTERPRT „prostorový důkaz“, který odhaluje komplexní vztahy koloniální minulosti, extraktivismu, veřejných a soukromých zájmů, prolínající se na území, kam je v podstatě znemožněn přístup cizincům a lidskoprávním organizacím. Akcentováním příkladu dolu Grasberg jako zločinu ekocidy usiluje Ahmedův projekt o to, vytvořit v nejbližších letech několik podobných tribunálů, které by měly posilovat veřejnou debatu  ohledně slepých skvrn mezinárodního práva.

Práce, o které se při psaní této eseje opírám, vychází ze zájmu o konkrétní materiály a o strategie z(ne)viditelňování, a jejich autoři přechází tam a zpět mezi různými měřítky a interpretačními rámci; dívají se nejen na povrch věcí, ale nahlíží i pod něj. Ekonomiky a soubory představ navázaných na těžbu nerostů podrobují tázání, artikulují obrazy a svědectví, která jsou sama o sobě výtěžkem lokálních a globálních historií. Mabe Bethonico, která je stejně jako Nabil Ahmed členkou kolektivu World of Matter, začala v roce 2008 pracovat na sérii Neviditelnost nerostů (Mineral Invisibility), v níž shromažďuje a zveřejňuje informace o skrytých aspektech těžebního průmyslu v brazilském samosprávném regionu Minas Gerais. Kraj s bohatými nalezišti železné rudy a polodrahokamů byl pojmenován po důlním hospodářství, jehož rozvoj začal na konci 17. století během portugalské koloniální nadvlády a vyvrcholil zlatou horečkou. Brazilské doly, spoléhající se nejprve na portugalské pracovní síly, které nicméně začali rychle doplňovat početní otroci z Afriky a domorodých komunit, jsou i dnes charakteristické alarmujícími pracovními podmínkami a často musí čelit obviněním, že se vlastně jedná o moderní variantu otrokářského hospodářství. 

V části svého výzkumu se Bethonico zaměřila na osudy žen pracujících ve velkých důlních společnostech. Rozhovory, k jejichž pořízení získala svolení, vytváří obraz žen vědomých si toho, že je jejich práce oceňovaná pro starostlivost, péči a hodnoty, které firmě přináší. Materiály z jiných pracovišť, které Bethonico získala z národní Agentury pro bezpečnost a ochranu zdraví, nicméně ukazují „protiklady zdánlivě ideální scény ženské práce v prostředí velkých dolů“. Svědčí o nedostatečné údržbě vybavení a rizikovém provozu mnoha zařízení a pracovišť, stejně jako osad, v nichž jsou dělníci a dělnice ubytováni. Filosof Anselm Jappe připomíná v textu věnovanému tomuto projektu pasáž Kapitálu, v níž Marx zdůrazňuje dějinnou specifičnost hornické práce spočívající v životu nebezpečné, „neomezené“ akumulaci materiálu a hodnoty. Počátky kapitalismu, dlouho před tím, než se stal průmyslovým, můžeme hledat v extraktivní práci dolu.

Motiv zdánlivě neomezené těžby rud se objevuje také v posledním filmu Bena Russella Good Luck (2017), který byl nedávno promítán také jako součást výstavy Documenta 14. Čtyřkanálová instalace umožnila divákům ponořit se nadvakrát do světa každodenní hornické práce – jednou ve státním měděném dole v srbském Boru (Rudarsko-topioničarski basen, dále jen RTB), podruhé v malém nelegálním zlatém dole Kiiki Neigi v oblasti Brokopondo na území Surinamu. Ve štolách společnosti RBT Russell natáčel bez umělých zdrojů světla, a místy tak přivádí filmový obraz až k doslovnému zániku. Film zachycuje časovou zkušenost směn, které v dole horníci slouží, a umožňuje nám prožít bezčasí dní odehrávajících se mimo dosah denního světla. „Budík tady nepotřebuješ; dobře víš, kdy ti začíná směna, tvoje tělo se to naučí mechanicky“, reaguje horník v jednom z mála zaznamenaných rozhovorů na zmínku jeho kolegy, že od té doby, co pracuje v dole, si nepamatuje sny.

Práce Bena Russella a Mabe Bethonico nám umožňují nahlédnout do světa zdánlivě nekonečné a prakticky neviditelné dřiny, která ve skutečnosti poskytuje materiální základnu industriálních a postindustriálních společností. Zároveň si oba projekty kladou otázky týkající se po tisíciletí utvářených vztahů lidské kultury k zemskému povrchu a neviditelným hlubinám Země, které Rosalind Williams úchvatným způsobem popisuje v knize Poznámky o podzemí (Notes on the Underground). Když se na virtuální mapě začneme zemskému povrchu opět vzdalovat, začnou se otevřené rány a vyhřeznuté vnitřnosti plné minerálů rozpouštět a rozmazávat na povrchu toho, co někteří při pohledu z výšky a za použití jiné s tělem spojené metafory nazývají „kůží planety“.

Vizualizace rozmístění vesmírného odpadu většího než 1 cm podle Evropské kosmické agentury, 2017. červená: neporušené aktivní nebo neaktivní satelity; žlutá: zbytky nosných raket; zelená: objekty pocházející z vesmírných misí; modrá: různé fragmenty

Vyčerpání těžebních externalit

2. srpna 2017 oznámil Global Footprint Network, že v celosvětovém měřítku již lidé „vyčerpali z přírody více, než dokáže naše planeta během jednoho roku obnovit“. „Den, kdy jsme přestřelili“ (Earth Overshoot Day), dříve nazývaný jako „Den ekologického dluhu“ (Ecological Debt Day), přichází každý rok o něco dříve a inspiruje vnik řady ekonomických metafor odrážejících rostoucí financializaci životního prostředí. Dozvídáme se tak například, že „rozpočet“, který má planeta k dispozici, je již vyčerpaný nebo že lidstvo jako celek si vzalo „nevýhodnou půjčku“… Objev prostorových hranic planety na počátku minulého století, konceptuální redukce planety na předmět vědeckého poznání a rozvoj globální představivosti prostřednictvím technických obrazů, to všechno podle Grevsmühla z naší planety udělalo spíše východisko úvah než jejich cíl.

Zveřejňování početných mezinárodně koncipovaných zpráv, které se během posledních čtyř dekád pokoušely varovat před chimérou „neomezeného“ růstu a drancováním zdrojů, má zjevně jen velmi omezený dopad na stále narůstající objemy těžby a způsoby výroby zděděné z moderní éry. Souvisí to jistě i s neschopností nalézt shodu na tom, co vlastně „vyčerpávání zdrojů“ znamená. Rozdílné názory (za kterými stojí odlišné zájmy) slýcháme dodnes. Mezi nedávno publikovanými varovnými studiemi zaujme 33. zpráva Římského klubu zdůrazňující, že i kdyby Zemi z geologického hlediska nedostatek nerostů nehrozil, pak vyčerpání snadno dostupných zdrojů a přechod k sekundárním nalezištím, kde bude těžba spojena s většími energetickými výdaji i větší ekologickou zátěží, zvýší náklady a způsobí „neudržitelnost“ těžby. Jiné zprávy naopak zdůrazňují, že ačkoli globální poptávka po nerostech stále roste, přibývá také nalezišť čekajících na své objevení za pomoci stále vyspělejších průzkumných technologií. Odhady vzestupů nebo propadů těžby a dostupnosti zdrojů v horizontu příštích dvaceti až třiceti let poskytované vědeckými agenturami, jako je např. Římský klub, do značné míry záleží na perspektivě pozorovatele a na parametrech, které si zvolí. Přes veškeré rozdíly se nicméně všechny zmíněné zprávy shodují na potřebě kompenzovat neudržitelný nárůst těžby zaváděním „čistějších politik“ (recyklace kovů, omezování spotřeby energií a vody, používání obnovitelných zdrojů energie…).

Externalita: Na konci 17. století je význam slova jednoduše „stav bytí vně“. Od roku 1833 už také „nepatřičné ohledy na podružné okolnosti“. Podle portálu Investopedia.com je externalita: „Důsledek ekonomické aktivity zakoušený nezúčastněnými třetími stranami, který může být pozitivní nebo negativní. Znečištění produkované továrnou, které ničí životní prostředí v okolí a ovlivňuje zdraví lidí žijících v sousedství, je příkladem negativní externality. Dopad vysoce vzdělané pracovní síly na produktivitu firmy je příkladem pozitivní externality.“

Chytrý telefon navržený v Kalifornii a smontovaný v Číně, který mi umožňuje virtuálně cestovat nad dolem v Baotou, obsahuje asi osm kovů vzácných zemin a jeho výroba vyprodukovala okolo 380 gramů toxického odpadu. Výroba počítače navrženého v Kalifornii a sestaveného v Číně, na kterém píšu tento článek, po sobě zanechala 122 kilogramů toxického odpadu. Po vytěžení jedné tuny vzácné zeminy zůstává 75 tun kyselé odpadní vody. Atraktivně zprodukované video Rare Earthenware (2015) natočené skupinou Unknown Fields Division a Toby Smithem vyjmenovává právě takováto čísla, zatímco kamera putuje proti proudu výrobního řetězce sedmnácti nejvyhledávanějších nerostů. Kovy z nich získávané, které nachází využití v elektronických zařízeních, bateriích, GPS navigacích, laserech, optických kabelech nebo zelených technologiích, nejsou ve skutečnosti nezbytně „vzácné“. Důvod, proč se jim tak říká, nesouvisí s jejich absolutním obsahem v zemském plášti, ale s náročností jejich těžby. Vysoká míra jejich rozptylu v horninách a technologická náročnost jejich vzájemného oddělování generuje vysoké náklady a také ohromné množství toxických odpadů. Čína dnes produkuje okolo 90 % prvků vzácných zemin – toto privilegium jí náleží díky stále velmi nedostatečné legislativní ochraně pracujících a životního prostředí. Mezi popsané důsledky těžby „minerální many“ patří radioaktivní zamoření, rakovina, leukémie a ničení lokálních ekosystémů.

Tím, jak virtuálně naviguje prostorem mezi Accrou (Ghana), harddiskem svého počítače a cloudem, umožňuje nám Louis Henderson lépe pochopit paradoxy a asymetrie vtělené do hromad odpadků v Agbogbloshie. Na tuto skládku, jednu z největších na světě, každoročně doputují stovky tisíc tun vyřazených elektronických zařízení, která jsou následně manuálně rozebrána a zpracována za účelem získání kovů, jež obsahují. Hendersonův film Vše, co je pevné (All that Is Solid, 2014), spojující v sobě archivní materiály, dokumentární záběry přímo z místa a nashromážděné obrazy projevů koloniální moci v Ghaně, začíná záběry lekce anglického jazyka z dob britské okupace. Učitel ukazuje svým dospělým žákům rozdíly mezi „ty“ a „já“ a „já“ a „on“ pomocí „nové“ metody založené na opakování a fyzickém označování těchto subjektů. Tento obraz se nám později vybaví v souvislosti s ustanovováním ontologické distinkce mezi různými „subjekty“ vstupujícími do hry v procesu řízení externalit elektronického odpadu – ve vztahu k toxicitě, kterou „to“ produkuje, se potvrzuje rozdíl mezi „námi“ a „jimi“. Zatímco posloucháme projev Steva Jobse oznamujícího nástup revolučního způsobu ukládání dat, Henderson nám ukazuje, jak jsou zlato a další kovy extrahovány v oblacích toxického plynu. Tato juxtapozice nám připomíná, že domnělá odhmotněnost cloudu je ve skutečnosti svázána s „neviditelnými“ místy extrakce nerostů. Henderson představuje Agbogbloshie jako divadlo přehrávající „svým způsobem převrácené neokoloniální hornictví, v jehož rámci Afričani hledají zdroje nerostů v materiálech přicházejících z Evropy“.

Louis Henderson, Vše, co je pevné, 2014, HD video, 15:40 min., černobílý/barevný, stereo

Od šedesátých let minulého století různí myslitelé upozorňují na strukturální vazby mezi koloniálním imperialismem, těžbou surovin, nerovnoměrným rozvojem a sociálními a environmentálními dopady. Alberto Costa ve své detailní analýze mechanismů ekonomik založených na těžbě surovin ukazuje, jak hned od počátku kolonizování obou Amerik, Afriky a Asie, které zásadně přispělo k formování dnešní globální ekonomiky, vycházely extraktivistické modely akumulace z požadavků metropolitních center: „Některé regiony se začaly specializovat na těžbu a produkci surovin – primárních komodit – zatímco jiné se ujaly role producentů průmyslově vyráběného zboží. Ty prvně zmíněné přírodu exportovaly, ty druhé ji importovaly.“ Suroviny, na nichž byl postaven průmyslový rozvoj a prosperita globálního Severu, vytěžené na kolonizovaných územích, byly nejčastěji bez dalšího zpracování rovnou vyváženy. K jejich zpracování pak docházelo až v zemích pohybujících se v popředí vývoje raného kapitalismu, aniž by z tohoto procesu měly kolonie nějaké zisky. Ropné nebo cukrové rafinerie byly budovány v zámoří, což stimulovalo jak zaměstnanost, tak utváření bohaté vrstvy v metropolitních oblastech. „Koloniální“ vztah k přírodnímu bohatství – jako doplněk tíhnutí k lokálním konfliktům a korupci v regionech, kde byly jeho zdroje objeveny – pojmenoval Richard Auty v roce 1990 jako „surovinové prokletí“. Poukázal tak na paradoxní skutečnost, že „chudoba je v mnoha zemích rozšířena v přímé úměře k existenci bohatých nalezišť přírodních zdrojů. Země oplývající přírodním bohatstvím, jejichž ekonomiky jsou primárně založeny na těžbě a exportování surovin, mají podstatně těžší cestu k rozvoji.“

Samo Baloji vyrostl v oblasti tzv. měděného pásu, v dnes již bývalé konžské provincii Katanga. V Příbězích ze zahrady s měděným křížem (Tales of the Copper Cross Garden, 2017) Baloji zdůrazňuje souvislosti mezi koloniální nadvládou, těžařským průmyslem a náboženskou a intelektuální podřízeností Konga. Film, který sleduje produkci měděných drátů a desek zpět až k hutnímu zpracování mědi, doprovází mechanické zvuky nahrané ve společnosti Gecamines prolínající se s hlasy chóru interpretujícího repertoár zděděný od křesťanských misionářů. Záběry na velké cívky s navinutými měděnými kabely doprovází autobiografické texty umožňující nahlédnout do soukolí kolonizace, která souběžně zasahuje prostor, nerostné zdroje i mysl. „Metafora paměti, stejně jako metafora afrického prostoru není pouze věcí symbolického řádu. Tkví v operacích anulování, v novém utváření a nové organizaci místa, včetně jeho geografie a charakteristických hodnot. Právě toto od patnáctého století symbolicky označuje princip Terra Nullius, který dává evropskému vládci (křesťanskému princi) právo zabrat území obývané neevropany.“ V koloniálním vidění světa země „patří“ těm, kdo ji dobývají. V návaznosti na práci Eduarda Gudynase identifikuje Alberto Costa dědictví kolonialismu ve faktu, že neoextraktivní ekonomiky jsou stále poháněny vnějšími požadavky, kterým se pouze podřizují.

Zasazení nadnárodních kapitalistických trhů do korporátního rámce fragmentarizaci teritorií neoslabilo, spíše naopak. Zároveň ještě zesílila „logika enklávy“, v jejímž duchu jsou primárně exportní aktivity oddělovány od zbytku místní ekonomiky. Poradce Sekretariátu plánování, sídlícího v brazilském státě Minas Gerais Marcel Borges de Andrade, klade v rozhovoru, který s ním vede Mabe Bethonico v Neviditelnosti nerostů, zvláštní důraz na to, že těžařský průmysl exportující rudu a s ní také bohatství má „charakter enklávy“ prakticky postrádající jakékoli vazby na místní ekonomiku. Těžařství jako průmysl, v němž cirkuluje velké množství kapitálu, se dnes stále více spoléhá na strojové vybavení spíše než na velké množství zaměstnanců. Není proto divu, poznamenává de Andrade, že společenské ukazatele ne-těžařských měst ve státě Minas Gerais vykazují daleko lepší výsledky, než je tomu v případě měst, kde sídlí těžařské společnosti. 

Mnohem severněji, v jižním Grónsku (v autonomní zemi, která je součástí Dánského království), se Lise Autogena a Joshua Portway setkali s podobnými problémy. Kvanefjeld, nacházející se v oblasti, jejíž ekonomika se do nedávna opírala o rybolov, se v poslední době stal lokalitou vyhledávanou těžařským průmyslem. Ten sem přitahují četná ložiska s vysokou koncentrací různých nerostů, fluoridu, thoria a uranu (v případě uranu se zřejmě jedná o čtvrté největší naleziště na Zemi). Film Kuannersuit / Kvanefjeld (2016) je vystavěn na rozhovorech s různými zájmovými skupinami a obyvateli, rozdělenými v otázce podpory projektu těžby, který je jedněmi nahlížen jako příležitost k rozvoji a druhými jako neúměrné ohrožení zdraví obyvatel žijících v oblasti. Vědecké, ekonomické, politické a inženýrské argumenty se vzájemně prolínají. Jeden farmář vzpomíná na to, jak se jeho ovcím zbarvila játra do černa, když se zde v roce 1980 spustila první fáze těžby, zatímco ministr pro suroviny přemýšlí, jak se vyhnout tomu, aby se Grónsko ve vztahu k nadnárodním investorům nestalo „minoritou“. Vložená poznámka připomíná, že v průběhu editování filmu koupila čínská společnost Shenghe 12,5% podíl v australské společnosti Greenland Minerals and Energy, která je držitelem licence na těžbu v oblasti Kvanefjeld. Existuje asi padesát platných licencí na výzkum nerostných zásob v Grónsku, a pokud právní proces dospěje až do bodu udělení práva na těžbu, je pravděpodobné, že Shenghe koupí většinový podíl. Je ironií, že právě Čína, země, jejíž nerostné bohatství bylo dlouho dobýváno za nepředstavitelných sociálních a environmentálních nákladů, v posledních letech masivně investovala do sektorů těžby a zpracování nerostů vně svých státních hranic. Od začátku devadesátých let zaznívají hlasy volající po „internalizaci“ nákladů externalit, nejběžněji prostřednictvím zdanění nebo vytvořením systému emisních povolenek a obchodu s nimi. Při absenci silného mezinárodního legislativního rámce, který by reguloval aktivity národních a nadnárodních společností, bude nicméně těžařský průmysl pokračovat v utváření, exportu a udržování toho, co Gabrielle Hecht nazývá „toxické infrastruktury“, jejichž důsledkem je postupné zamořování planety.

Anja Kirchner a David Panos, Výměna za oheň, 2013. 5 epizod, text: Clinical Wasteman, HD video, 13 min., barevný, stereo

Nerostná těla. Antropogenní eroze

Eroze: Pojem se v polovině 16. století objevuje ve francouzštině, pochází z latinského erosionem, podstatného jména utvořeného z příčestí minulého trpného slovesa erodere, tj. sežvýkat, sníst, zkonzumovat. 

Termín „eroze“, který se v kontextech geologie používá k popisu mechanického povrchového děje, v jehož důsledku se přesouvají nebo jsou odstraňovány části svrchní zemské kůry, má svůj původ v lidských ústech. Používal se nejprve v lékařském pojmosloví, kde označoval rozvoj vředového onemocnění na tvářové sliznici. V ekonomii pojem odkazuje k postupné ztrátě hodnoty nějakého aktiva. „Přirozená“ eroze a eroze kapitálu jdou často ruku v ruce, jako je tomu například u nemovitostí nebo infrastruktur nacházejících se v oblasti ohrožené ničivými klimatickými událostmi. Na základě srovnávání množství materiálu přesouvaného ročně přírodními jevy a člověkem dospěl v roce 1994 Roger Hooke k přesvědčení, že se Homo sapiens možná stal, ať už se na to díváme s obavami nebo s nadějí, „nejvýznamnějším geomorfním činitelem naší doby“. Navzdory gravitaci a „zjevným fyzikálním zákonitostem“ dnes lidé přesouvají více sedimentů, kamene, písku a zeminy než všechny ostatní přírodní procesy ovlivňující povrch planety ve svém úhrnu.

Ve videu Odkrývání pohromy (Unearthing Disaster, 2013–2015) dokumentují Angela Anderson a Angela Melitopulos projekt těžby zlata, který se na řeckém poloostrově Chalkidiki setkává s odporem jak ze strany místních obyvatel, tak ekologických organizací s lokální i národní působností. Samotná těžba, iniciovaná kanadskou společností Eldorado Gold, je plánována od roku 2020. V roce 2011 byla sice řeckou vládou schválena sporná studie dopadu těžby na životní prostředí, celý projekt se však znatelně zpomalil poté, co vláda vedená stranou Syriza zamítla studii technické proveditelnosti těžby. Nejenže by těžbě předcházelo odlesnění území o rozloze 180 hektarů, zničení vzácných vodních rezervoárů a nevyhnutelně by se objevily negativní dopady na zdraví obyvatel a na turistický ruch v regionu; samotná těžba by se musela vyrovnávat s vážnými technickými komplikacemi, jelikož ruda, jejíž dobývání je plánováno, obsahuje vysoké koncentrace arsenu. Dvoukanálová projekce Odkrývání pohromy umožňuje jednak vyslechnout si různé hlasy rozporující plány na těžbu a zároveň zviditelňuje změny, které již nyní ovlivňují krajinu a lokální ekosystémy. Jeden ze zmíněných hlasů patří ekologovi popisujícímu důsledky, jaké má na okolní vegetaci měď (tradičně využívaná jako fungicid), která se na povrch dostává v zónách, kde se prováděla průzkumná těžba. „Je to učiněná poušť – a to nejen z ekologické perspektivy, ale také sociální poušť.“

Opírajíce se o definici Davida Harveyho, který politiku austerity popisuje jako třídní boj směřující ke změnám v uspořádání společnosti a k soukromému vlastnictví dříve společných zdrojů, zdůrazňují pozorovatelé vývoje ekologické politiky v Řecku, jak současná finanční krize posílila rychlou a masivní privatizaci přírodního bohatství a státního majetku, v níž se nově aktualizuje starý rozpor mezi ekonomickým rozvojem a ochranou přírody. Zatímco zastánci těžby sází na slibované investice do infrastruktury a pracovní místa, která v souvislosti s ní vzniknou (mluví se o 235 pracovních místech v dole Skouries až do jeho plánovaného vytěžení v roce 2042), její odpůrci tvrdí, že těžební průmysl způsobí rovněž ztráty pracovních míst, především v oblasti zemědělství. Nabídli proto alternativní plán rozvoje regionu, opírající se o udržitelné zemědělství, rybářství a lesnictví a s nimi spojený ekoturismus. V čase, kdy vzniká tento text, jsou plány na těžbu dočasně pozastaveny, zatímco spory mezi řeckou vládou a společností Eldorado Gold řeší mezinárodní arbitráž.

„Dnes je nejvýznamnějším exportním artiklem kapitál, respektive sázení na budoucí hodnotu investic – určitě významnějším než ovoce a olivy v plechovkách a strojírenské zboží. ‚Kdybychom dokázali proměnit myšlení lidí‘, říká ředitel Rozvojového fondu helénské republiky, ‚stalo by se Řecko Eldorádem pro investory‘.“ Jako ironická ozvěna mýtu o zaniklém zlatém městě se pět krátkých epizod filmu Anji Kirchner a Davida Panose Výměna za oheň (An Exchange for Fire, 2013) také postupně noří do složitostí „řecké“ krize a od ní neoddělitelné eroze národního hospodářství, sociálního přediva a demokratických hodnot. V jednotlivých videích, strukturovaných okolo pětice slov, se prolíná historie ražby mincí a moderního řeckého státu s přítomností důsledků úsporných opatření. Výměna za oheň připomíná roli otroků („ne-občanů“) v produkci stříbra v lavrionských dolech, jejichž bohatství umožnilo v 5. století před Kristem financovat výstavbu mocného loďstva, které sehrálo klíčovou úlohu ve vzdorování perské invazi a v následném vytvoření aténského impéria. Postupným natahováním rhizomatického vlákna mezi tvrdě pracujícími těly a ekonomickým řízením „státu-dlužníka“ evropskými mocnostmi Výměna za oheň odkrývá rétoriku morální nápravy používanou stejnými autoritami, které zároveň postupně privatizují národní zdroje – „cosi, čemu říkají ‚Řecko‘, je stavěno do role postiženého, který musí být proti své vůli uzdraven a postaven zpět na nohy“. Nehmotné toky měn a finančních trhů nakonec opět nabývají podobu fyzických těl, na kterých závisí a která ovlivňují – těl těžících rudy a bohatství, těl předávajících hotovost z ruky do ruky, těl nesoucích břemeno platových škrtů a externalit neudržitelné politiky. I když už v dolech není co kutat, lidské zdroje se těží dál.

Antické Řecko ani Itálie neoplývají nerostným bohatstvím, proto tu nevznikla terminologie spojená s těžbou ani slovo „důl“ – oboje je odvozeno z keltštiny. Jeden z významů „dolování“, slova, v jehož významovém poli najdeme jak kopání, tak vyzdvihování nějakého prvku ze země, souvisí také s vojenstvím a sahá až do 13. století, kdy byla takto pojmenována taktika podkopávání se pod nepřátelským opevněním. V obou svých významech odkazuje dolování k hroucení struktur – ať už vojenských nebo přírodních –, ke kterému dochází souběžně s tím, jak jsou z těchto struktur získávány suroviny pro budování infrastruktur průmyslových společností. Dolování rozkládá i buduje v jednom a tomtéž pohybu. Měli bychom namísto jednoduchých obrazů a obvinění usilovat o hledání komplexního porozumění materiálním světům, které obýváme, a přitom obnovit péči o existenciální vztah člověka se zemí a s podzemím.

Filipa César, Odhodlaná půda, 2014. 16 mm film převedený na HD, 33:40 min., barevný, stereo

K vyprávěním, která během poslední dekády zaměřila pozornost na geologickou sféru a v ní uložené vrstvy paměti, patří také snímek Filipy César Odhodlaná půda (Minded Soil, 2014). „Země je tělo. Má vlastní jazyk. Mluvit se jím nedá, ale můžeme jej číst.“ Audiovizuální esej se vydává po stopách Amilcara Cabrala. Sleduje jeho kariéru agronoma ukončenou odchodem do „podzemí“, když se stal vůdcem dekolonizačního hnutí v Guinea-Bissau a na Kapverdách. V roce 1946, zatímco v Guinea-Bissau zuřil hladomor, studoval Cabral v Lisabonu agronomii. Věnoval se tehdy výzkumu zaměřenému na erozi půdy v regionu Alentejo na jihu Portugalska. Tamní zemědělská půda byla degradována rostoucím podílem obhospodařování a maximalizováním výnosů (a nedávno ji začal ohrožovat zájem těžařů zlata). Texty a záznamy proslovů Amilcara Cabrala se v dokumentu prolínají s dalšími zdroji a archivy – s těmi, které vyrůstají z nedávné ekonomické minulosti Portugalska; s těmi, které se zaměřují na důsledky finanční krize, a nakonec s těmi, které se vynořují z hlubinné paměti půdy prostřednictvím vrtných jader extrahovaných v Boa Fé společností Colt Resources. Kanadská společnost vlastnící v zemi šest pozemků na svých webových stránkách zdůrazňuje prastarou historii dobývání rud v Portugalsku sahající až k Féničanům a antickému Římu, tak odlišnou od současného stavu „nedostatečné probádanosti“, který je podle Colt Resources s ohledem na ekonomický potenciál těžby zarážející. Při procházení vrstvami materiálních a historických svědectví odkrývá filmová esej Filipy César hluboké vazby mezi neoextraktivismem a neokolonialismem: jeden i druhý se spoléhají na dvojitý mechanismus vykořisťování lokálních zdrojů (jak přírodních, tak lidských) spojený s vývozem nežádoucích efektů (sociálních, environmentálních, medicínských). Eroze se podle všeho stala vývozním předsudkem.

Od sedmdesátých let minulého století zapříčinila činnost člověka degradaci zhruba 15 % povrchu země a asi 30 % zemědělské půdy se stalo neúrodnou. V roce 2013 zachytil v působivé syntéze různých zpráv britský žurnalista Nafeez Ahmed, jak se lidská civilizace ocitla na „hranici pozření sebe sama“. S tím, jak naše extraktivní vzorce jednání dospívají na hranici vyčerpání, narůstá množství hlasů volajících po udržitelnějších modelech politiky, ekonomiky i kultury. Posun spočívající v tom, co Alberto Costa nazývá fundamentální „dekomercializací“, předpokládá dramatickou změnu orientace národní a mezinárodní politiky směrem k ekonomikám méně založeným na těžbě, stejně jako kritické přehodnocení všeobecně rozšířených modernistických narativů, o které se opírá náš vztah k zemi a k jejím zdrojům.

Zatímco mnoho nezápadních kultur je na podobném myšlenkovém základu postaveno od samotného počátku, na Západě se teprve během pěti posledních dekád začaly rozvíjet myšlenkové proudy (ekofeminismus, biocentrismus, posthumanismus, neomaterialismus…) směřující k neantropocentrické etice. Usilují o uznání hlubší vzájemné závislosti a provázanosti lidských těl a materiálního světa a hledají méně erozivní vztahy s živými prostředími. V návaznosti na ranější příspěvky z oblasti geosofie volá Kathryn Yusoff po „geologickém obratu“. Vyzývá k tomu, abychom spíše než o materiálnosti země uvažovali s ní, a tímto způsobem dosáhli hlubšího porozumění našich geo-politických životů. „Soustředit se v uvažování o antropocénu výhradně na „člověka“ znamená marginalizovat materiální počátky toho, co lidem vůbec umožnilo stát se geologickým faktorem, a v důsledku tak skončit u antropomorfizování geologického (zatímco bychom měli spíše geologizovat lidské), aniž by byla věnována dostatečná pozornost časové a materiální logice takového postupu.“ Yusoff připomíná sympatie mezi lidmi a geologickou sférou, stejně jako minerální původ našich těl. S odkazem na Tisíc let nelineární historie (A Thousand Years of Nonlinear History) Manuela DeLandy poukazuje na „fosilní“ dimenzi našeho druhu, respektive na ozvěny dávné minulosti, svazující nás s vrstvou usazenin, v níž naše těla získala tvar, když před pěti sty miliony let „shluky tělesné matérie-energie prodělaly proces náhlé mineralizace“, a daly tak vzniknout kostem.

Výzva, abychom uznali působnost „sil němé hmoty v životných tělech“, vyvolává vzpomínky na grafy a mapy (jednu takovou můžeme najít v  Muzeu mineralogie a petrologie Aténské univerzity) zaznamenávající přítomnost různých nerostů v lidském těle. Uhlík: 13,5 kilogramu, vápník: 1 kilogram, železo: 1 gram, měď: 0,1 gramu, arsen: 0,014 gramu… Každý z těchto prvků plní v tělesném ekosystému specifickou funkci. A pro každý z nich platí, že přesáhne-li jeho množství určitou hranici, stane se škodlivým. „Příroda je od nás vždy jen na dotek vzdálená,“ píše Stacy Alaimo, „jelikož je naše tělesná schránka v důsledku neoddělitelná od ‚prostředí‘.“ Alaimo začíná analýzou toho, jak feministická teorie přispěla ke kulturnímu předělu mezi lidmi a „přírodou“, když odmítla západní esencialismus a jeho paradigmatické spojování žen s oblastí přírodního. Ukazuje však také to, že nedávno obnovené spojení mezi lidskými těly a nelidskými světy v západní filosofii bylo do stejné míry iniciováno feministickou teorií a jejím materiálním obratem (viz práce Donny Haraway, Karen Barad, Rosy Braidotti a dalších). Proti dominantním narativům, které „tělo nahlíží jako pasivní plastickou hmotu“ a nakládají s ním jako s entitou vymykající se „přírodnímu světu“ jak z hlediska přirozenosti, tak z hlediska práva, Alaimo staví možnost uvažování v termínech transtělesnosti. Tento koncept, ukotvený v materiální tělesnosti věcí „otevírá epistemologický ‚prostor‘ pro porozumění často nepředvídatelnému a nechtěnému jednání lidských těl, nelidských stvoření, ekologických systémů, chemických činitelů a jiných aktérů“. Nepřetržitě ovlivňujíce své okolí a nepřetržitě tímto okolím ovlivňována, vyvíjí se naše těla v porézním vztahu k prvkům přítomným v tom, co dýcháme, co jíme, co si oblékáme, v čem bydlíme.

Film Azbest (Asbestos, 2016) se zaměřuje na jeden z nejznámějších případů zatvrzelé ignorance zesilované potřebami moderního průmyslu a rozvíjí přitom obdobný zájem o porézní a potenciálně toxický vztah mezi těly a látkami, které těžíme, zpracováváme a jimiž se obklopujeme. Sasha Litvintseva a Graeme Arnfield natáčeli ve stejnojmenném městě v kanadské provincii Québec a pořízené záběry pak propojili s obrazovým materiálem nalezeným online. Film Azbest budují jako vizuální vyšetřování negativních dopadů látky, která začala být průmyslově využívána v polovině 19. století, a ještě dlouho pak byla označována jako „zázračný minerál“ nebo „bílé zlato“. „Jak se dozvíte, že je ve vašem domě problém s azbestem? A jak takový problém vlastně vypadá? Jak jej poznáte? A jak posoudíte jeho závažnost? To je ve skutečnosti velká část celého problému, protože když přijde na azbest, problém je neviditelný,“ upozorňuje nás hlas doprovázející reportáž zjevně pocházející ze sedmdesátých let minulého století. „Potíž je v tom, že když jste účinkům azbestu vystaveni, nemusí se nic projevit, klidně i dvacet, třicet nebo čtyřicet let, zatímco se ten materiál postupně propracovává vaším tělem a spouští v něm rakovinotvorné procesy.“

Sasha Litvintseva & Graeme Arnfield, Azbest, 2016. HD video, 19:30 min., barevný, stereo

Důl Jeffrey je největším kanadským nalezištěm azbestu. Vláknitý minerál, vyhledávaný pro své žáruvzdorné a izolační vlastnosti, se intenzivně využíval ve stavebnictví, ale také při výrobě předmětů pro domácnost, filtrů do plynových masek nebo umělého sněhu, a to až do doby před asi čtyřiceti lety, kdy byly veřejně akceptovány zprávy o jeho škodlivosti. Přestože byly první případy plicních onemocnění a úmrtí související s vystavením účinkům azbestu potvrzeny již na začátku 20. století, první legislativní nařízení vedoucí k omezení tohoto domestikovaného moru byla – alespoň na Západě – prosazena teprve nedávno. Azbestové doly byly v Kanadě uzavřeny v roce 2012 a do roku 2018 je očekáván úplný zákaz používání a dovozu tohoto minerálu. Litvintseva a Arnfield pozorují, jak století trvající těžbu minerálu ze země vystřídala jeho těžba z našich zdí. Zatímco kamera stojí nad stále otevřenou těžební jámou uprostřed města, hlas doprovázející záběr říká: „Jediná smysluplná cesta, jak se zbavit problému s budovami kontaminovanými azbestem, je zbavit se samotného zdroje problému“. Azbest osciluje mezi povrchem tiše toxických stěn a tím, co se skrývá pod ním, mezi plachtami zachycujícími toxický prach a dělníky provádějícími tuto převrácenou těžbu. V poloze, která není vzdálená žánru sci-fi, akcentuje film materiálnost, hmatatelnost dlouho opomíjené zhouby. 

„Jaké cesty mohou vést od lidské tělesnosti k jiným-než-lidským tělům a zpět? Jak se oba pojmy proměňují uznáním svého vzájemného vztahu? Jaké etické či politické postoje vyvstávají při pohybu napříč lidskými a více-než-lidskými těly?“ S tím, jak se toxicita stala globalizovaným vedlejším produktem našich ekonomik, cirkulujícím prostřednictvím zahraničních investic, v tocích externalit stejně jako v tocích řek a v mořských proudech, v migrujících druzích a v nesčetném množství spotřebních komodit, stávají se naše těla tím kritickým místem, kde hledat nově artikulované porozumění hazardním infrastrukturám, v nichž žijeme. Naše těla – jako subjekty i objekty, jako záznamy i svědci – se stávají politickými činiteli, z nichž je možné vycházet při požadování práva na prostředí umožňující zachování života. Přibližování a oddalování a s nimi spojené překračování geologických a biochemických hranic v trans-tělesných režimech vizuality otevírají cestu k pochopení vzájemných závislostí, v nichž spočívá naše bytí, stejně jako umožňuje pojmenovat erozivní procesy dopadající na ekosystémy napříč hlubokými vrstvami času.

Artalk Revue 1 / Těžba / kurátor čísla: Jan Zálešák

PDF ke stažení v české i anglické verzi.