AR1: Těžba. Několik zpráv z odvrácené strany kapitalocénu

Homeostasis, 2017, HD video, 24:25 min, záběr z filmu. Produkce: Agosto Foundation, https://vimeo.com/243353336 Videopoéma o industriální a post-industriální morfologii severočeského Podkrušnohoří. Zvukové a obrazové materiály metamorfovány z digitálních usazenin projektu Frontiers of Solitude / Na pomezí samoty. Na vzniku se podíleli: Miloš Vojtěchovský, Michal Kindernay, Ondřej Vavrečka, Dominik Žižka, Vladimír Turner, Lloyd Dunn, Stanislav Abrahám.

Na úvod bude dobré vysvětlit, proč právě tímto, zdánlivě s vizuální kulturou a uměním nijak nesouvisejícím, tématem otevřít nový formát tematické Artalk Revue, která by měla do budoucna dvakrát do roka doplňovat texty z oblasti výtvarné kritiky tvořící základní agendu portálu Artalk.cz. Ďábel spočívá v detailu a v tomto případě je tím detailem slovo „zdánlivě“. Těžba se dnes stává předmětem nejen dokumentaristicky zaměřených přístupů ve filmu a fotografii, ale ve stále větší míře také výzkumně založené (research based) postateliérové praxe, v níž se umělecké postupy často překrývají s kurátorstvím a běžně se otevírají spolupráci s experty z různých oblastí vědy, s aktivisty nebo představiteli vládních a nevládních organizací. 

Těžba vstupuje do kontextu umělecké a kurátorské praxe jednak ve svém základním, nepřeneseném slova smyslu, a takto se v souvislosti s ní otevírají především témata environmentální krize nebo kontrole vymknutého akumulování kapitálu. Problémy související s těžbou v tomto základním významu jsou ale často univerzální, a pokud o nich začneme uvažovat, velmi snadno se z oblasti (politické) ekonomie či environmentalistiky přeneseme na pole společenských věd, kde se před námi otevírají s těžbou neoddělitelně související témata kolonialismu a imperialismu a jejich nových variant rodících se v kontextu globální nadvlády neoliberalismu.

Kapitalocén a levná příroda

Jestliže je „těžba“ slovo trochu těžkopádné, pak slovo „kapitalocén“ se teprve učíme používat, a je možné, že mnozí se s ním nyní setkávají poprvé. Kapitalocén je jedním z alternativních způsobů pojmenování stále hůře zpochybnitelného faktu, že geosféra Země je zásadně a v mnoha ohledech nevratně proměňována aktivitami člověka. Důvod, proč se dnes mnozí odklánějí od běžněji používaného pojmu antropocén, spočívá v kritice univerzalizujícího nároku tohoto pojmu. Antropocén, v jehož etymologii je nepřehlédnutelný kořen anthropos (řecké označení „člověka“ či „lidské bytosti“), totiž nedostatečně zohledňuje, že aktivity, o kterých se tady bavíme, nelze připsat lidstvu obecně, ale spíše konkrétnímu uspořádání společenských a ekonomických vztahů – kapitalismu. 

1. J. Demos ve své nejnovější knize Proti antropocénu odvozuje kritiku pojmu antropocén mj. od obrazů, které antropocén zachycují: „‚Aktivity‘, které jsou obvykle zachyceny na obrazech jmenované epochy, jsou jen těžko ‚lidské‘, alespoň ne ve smyslu onoho zobecňujícího druhového pojmenování. Ve skutečnosti jsou to ‚aktivity‘ korporátního průmyslu, oblasti, která je v diskursu o antropocénu obecně opomíjena.“ Těžba ve svých nejrůznějších variantách a zacíleních – od lomů a povrchových dolů, v nichž se dobývá kámen či uhlí, přes hlubinné doly, kde se vedle uhlí těží především nerosty a kovy, po ropné vrty a nekonvenční metody dobývání fosilních paliv, jako jsou ropné písky či tzv. frakování – patří jistě právě k onomu druhu „aktivit“, které má Demos v citované pasáži úvodu své knihy na mysli. 

Homeostasis, 2017, HD video, 24:25 min, záběr z filmu. Produkce: Agosto Foundation, https://vimeo.com/243353336.

Abychom mohli lépe pochopit vleklé krize globalizovaného světa, je lepší přestat uvažovat o kapitalismu pouze v intencích toho, co se děje ve společnosti – mezi lidmi. Kapitalismus je totiž také „určitým uspořádáním přírody“, jak zdůrazňuje Martin Škabraha v nedávno publikované analýze vztahu kapitalismu a globální ekologické krize. Škabraha zde v mnohém navazuje na Jasona W. Moora, vlivného zastánce příklonu k pojmu kapitalocén jako vhodného pojmenování naší epochy. Moore kapitalismus nahlíží jako „ekologický režim“ (tedy nikoli kapitalismus a ekologie nebo kapitalismus a jeho ekologická politika, ale kapitalismus jako ekologie). Vyjednávání podmínek a vztahů mezi lidskými a ne-lidskými přírodami není podle Moora nějakou výlučnou vlastností kapitalismu. Něco podobného tak či onak dělají všechny civilizace. „Výjimečnost kapitalismu spočívá ve způsobu, jakým organizuje kvazi-stabilní vztahy mezi lidmi a zbytkem přírody ve službách nekonečné akumulace. Nejvíce houževnatou formou tohoto vztahu je praxe externí Přírody. Prostřednictvím této praxe kapitalistické a teritoriální organizace vytváří nové a nové Přírody jako objekty vládnutí a produkce a jako nové a rozšířené zdroje neplacené práce/energie.“

Homeostasis, 2017, HD video, 24:25 min, záběr z filmu. Produkce: Agosto Foundation, https://vimeo.com/243353336.

Počátky takto pojímaného kapitalismu Moore klade do poloviny 15. století, kdy ve střední Evropě došlo k prudkému rozvoji těžby kovů. Boom těžby stříbra, mědi, železa či olova, který se promítnul i do dějin „zemí koruny české“, ale netrval ani sto let; již v polovině dalšího století převzala vedení v dobývání železa Anglie, těžba mědi se přesunula do Švédska a těžba stříbra do Peru. Důvodem nebylo vyčerpání ložisek, ale fakt, že v podmínkách střední Evropy již nebylo možné dále zvyšovat produktivitu práce určovanou jako komplex zisků plynoucích jak z lidské, tak nelidské přírody. Efektivitu bylo možné zvýšit přesunem těžby tam, kde buďto kladla menší odpor nelidská příroda (nebylo třeba kopat tak hluboko) nebo lidská příroda (bylo možné vyplácet menší, nebo žádnou – v případě otrocké práce – mzdu), ideálně obojí. Již v rané fázi kapitalismu se tedy ustavuje koncepce „levné přírody“, zahrnující čtyři základní „levné“ položky: lidskou práci, suroviny, energii a potraviny. Projekt „levné přírody“, tj. přivlastnění si nekapitalizované přírody jako základny produkce bohatství, ovšem nesmíme chápat jako čistě ekonomický proces. Byl totiž od počátku doprovázen konstruováním hranice oddělující lidské od nelidského. Tento proces byl, jak zdůrazňuje Moore, intelektuálně arbitrární – a často hluboce rasistický a patriarchální.

Extraktivismus a obětované zóny

Pojem, který usnadňuje přechod od (politické) ekonomie k environmentalistice a dále k antropologii, kulturologii či vizuálním studiím, je extraktivismus. Není proto jistě náhoda, že se s ním setkáte také ve většině textů publikovaných v prvním čísle Artalk Revue. Lukáš Likavčan v textu Technologie abstrakce extraktivismus charakterizuje jako „ekonomické paradigma založené na masivní těžbě a zpracování vzácných, neobnovitelných zdrojů“ a všímá si toho, že se infrastruktury extraktivismu vyznačují pozoruhodnou kombinací robustnosti a efemérnosti, až neviditelnosti. Samostatnou kapitolu extraktivismu věnuje také Naomi Klein v knize Tímto se všechno mění (This Changes Everything). Otevírá ji příkladem pohnuté historie ostrova Nauru, z něhož téměř sto let trvající těžba fosfátů udělala jen prázdnou skořápku – úzký pruh malebného pobřeží skrývající měsíční krajinu tvořenou pahýly mrtvých korálů, které zbyly po odtěžení cenné suroviny.

Logika extraktivismu je logikou jednostranného vztahu: můžu brát, co uznám za vhodné, a nemusím nic vracet. Je zjevné, že tato logika dopadá stejně na lidskou i nelidskou přírodu. A co tato logika vytváří, jsou „obětované zóny“ (sacrifice zone), právě takové, jakou se stal i ostrov Nauru. „Extraktivismus je přímo spojen s představou obětovaných zón – míst, která ti, kdo v nich těží, neberou v potaz, a mohou tak být zamořena, vysušena, zaplavena nebo jinak zničena ve jménu obecného blaha ekonomického rozvoje. Tato toxická představa byla vždy těsně spojena s imperialismem, s nahraditelnými periferiemi určenými k zásobování třpytivého centra. Je ovšem spojena také s představami rasové nadřazenosti, protože abyste vůbec mohli něco jako obětované zóny mít, je třeba mít lidi a kultury, na nichž záleží tak málo, že není problém je obětovat.“ 

Operace Curuá Livre (Svobodné Curuá), během níž Brazilský institut životního prostředí a obnovitelných přírodních zdrojů (IBAMA) zasahoval proti řemeslné těžbě zlata, která zamořila řeky Curuá a Trairão v oblasti Altamira v brazilském státě Pará, srpen 2016. Foto: Felipe Werneck / IBAMA, Flickr, https://www.flickr.com/photos/ibamagov/31926104326/in/photostream/.

Není náhodou, že obětované zóny nacházíme velmi často na „území nikoho“, respektive v místech obývaných domorodými obyvateli, kde je dodnes uplatňována koloniální logika blízká principu terra nullius (přiznání moci nad dosud neosídleným územím jeho dobyvateli), který v souvislosti s analýzou uměleckých projektů zaměřených na téma neokoloniálního extraktivismu v Latinské Americe připomíná v textu Těla jako důkaz: Od extrakce nerostů k erozi těl Garance Malivel.

Co nejde vidět a proč

„Při rekapitulaci bolestné historie ostrova Nauru mě zaráží, jak moc souvisí všechno to špatné, co se tu odehrálo – a stále odehrává –, s polohou ostrova, často popisovanou jako „uprostřed ničeho“ […]. Odlehlost ostrova z něj udělala příhodný odpadkový koš – místo, kde je možné zplundrovat půdu, prát špinavé peníze nebo nechat zmizet nechtěné lidi, a nyní také místo, kterému pomáháme, aby zmizelo úplně a beze zbytku.“

Naomi Klein otevírá knihu Tímto se všechno mění pasáží, v níž přiznává, že sama dlouho zavírala oči před tím, o čem se chystá psát. Odvracení zraku od toho, čemu se zdráháme uvěřit nebo co nedokážeme ve své komplexnosti pochopit, je nepochybně nejběžnější reakcí na krize (ekologické, ekonomické, politické) generované pozdním kapitalismem. Pokud přijde na ekologii, velmi typická reakce (alespoň v bohatých zemích globálního Severu) je, že chceme začít přírodu ochraňovat, ale… vlastně ne tak docela. Ideální by bylo, kdyby se to mohlo nějak obejít bez naší přímé účasti, bez zásadnějšího zpochybnění individualistického životního stylu a s ním spojených hodnot a zvyků. Neviditelnost těžby a všeho, co s ní souvisí, má v tomto smyslu jak etický, tak estetický rozměr. Kdo by si chtěl kazit chuť (svět dokáže být už tak dost ošklivý, zvlášť když se dostaneme mimo oblast pokrytí mobilními daty).

Existenci kapitalocénu je možné znova a znova zpochybňovat jednoduše proto, že jeho projevy jsou příliš velké, příliš komplexní, distribuované v příliš dlouhých časových úsecích. Globální oteplování, zamoření oceánů plasty či dopady radiace na biosféru lze v jejich komplexnosti reprezentovat pouze jako počítačově zpracované vizualizace obrovských souborů dat. Dílčí projevy kapitalocénu, jakkoli mohou být intenzivní a spektakulární (tající ledovce, sílící hurikány a tajfuny, extrémní sucha), nevytváří jeden spojitý obraz, nebo alespoň ne obraz, který by byl dostatečně silný na to, aby výrazněji zpochybnil zdravý rozum (common sense) pozdního kapitalismu spočívající v přesvědčení, že na každý negativní důsledek těžby lze odpovědět správným technickým řešením – od „zelených technologií“ po geoinženýrství.

Specializovaná inspekční skupina Brazilského institutu životního prostředí a obnovitelných přírodních zdrojů (IBAMA) v akci proti ilegální těžbě zlata v teritoriu domorodého kmene Kayapó v brazilském státě Pará, 2017. Foto: Felipe Werneck / IBAMA, Flickr, https://www.flickr.com/photos/ibamagov/37877727176/in/photostream/.

K „neviditelnosti“ globálních dopadů kapitalocénu přispívají také strategie zneviditelňování doprovázející těžařské operace. O těžbě toho moc nevíme, i když je dnes na strmém vzestupu. K jejímu nejdynamičtějšímu nárůstu totiž dochází „uprostřed ničeho“ a na „území nikoho“. Přesouváním těžby na globální periferie, daleko od zvědavých novinářů a aktivistů, mimo zóny s vysokým rozlišením satelitního snímkování, na území domorodých obyvatel, do rezervací – tím vším se těžba skrývá našemu pohledu. K zneviditelňování extrakce surovin přispívá i vývoj technologií, ať už je to podmořská těžba (zatím především ropy a plynu, ale stále reálnější jsou také plány na podmořskou těžbu vzácných kovů a minerálů vzácných zemin) nebo hydraulické štěpení (frakování), které sice zasahuje veliké plochy, ale v hloubce často až několika kilometrů. Standardní neviditelnost takové těžby je střídána jen krátkými a prchavými momenty viditelnosti, k níž dochází v případech nepřehlédnutelných ekologických katastrof, jako byl např. kolaps těžební plošiny Deepwater Horizon (2013) následovaný zamořením Mexického zálivu.

Blízkost americkým břehům jistě významně přispěla k nezvyklé viditelnosti této konkrétní katastrofy. Obvykle jsou však místa devastovaná extraktivismem mimo záběr – ať už je to indonéská džungle nebo tropické lesy Peru, Ekvádoru, Kolumbie a dalších latinskoamerických zemí. Až na výjimky nejsou vidět ani sílící protesty domorodých obyvatel, kteří se stále častěji staví na odpor proti akcelerující těžbě a setkávají se přitom se státně organizovanými formami násilí. Badatelka a publicistka Manuela Picq byla 13. srpna 2015 zbita a zatčena poté, co se s několika kolegy a lidskoprávními aktivisty připojila k Pochodu Konfederace domorodých národů Ekvádoru (Marcha de la Confederación de Nacionalidades Indígenas del Ecuador – Conaie). Byla sice ještě tentýž den propuštěna, ale nebylo jí prodlouženo vízum, takže musela Ekvádor 26. srpna 2015 opustit. V textu nazvaném Sebeurčení jako anti-extraktivismus: Výzva, jakou domorodý odpor představuje pro světovou politiku (2014) popsala Picq narůstající tlak na domorodé aktivisty bránící své území, kteří jsou v lepším případě kriminalizováni, v horším případě zabíjeni. V této souvislosti pak doplnila ohromující čísla vypovídající o dravosti nadnárodního těžařského průmyslu:

„V Peru […] se výdaje na průzkum nalezišť nerostů během poslední dekády zdesetinásobily. V roce 2002 držely těžařské společnosti licence k těžbě na území 7,5 milionu hektarů, v roce 2012 se toto číslo zvýšilo na 26 milionů hektarů, což je 20 % celkové rozlohy země. V provincii Apurímac bylo těžařským společnostem podstoupeno téměř 60 % území. V Kolumbii nadnárodní korporace zaměřené na těžbu nerostného bohatství drží nebo usilují o získání licencí na 40 % území (podle údajů Peace Brigades International z roku 2011). V Chile byla podle údajů OCMAL v roce 2010 čtvrtina země předmětem průzkumů nebo těžby. Mexická vláda otevřela v roce 2013 dosud státem kontrolovaný energetický sektor zahraničním investorům, což si vyžádalo změnu legislativy umožňující soukromým nadnárodním společnostem zkoumat zásoby ropy a zemního plynu poprvé od roku 1938.“

Operace Augiáš. Inspekce dopadů protržení hráze odkaliště těžební společnosti Samarco v oblasti Mariana v brazilském státě Minas Gerais, červenec 2016. Foto: Felipe Werneck / IBAMA, Flickr, https://www.flickr.com/photos/ibamagov/29702341695/.

Nekropolitika

Většina území, na kterých vlády nejen v zemích Latinské Ameriky, ale také ve Spojených Státech, v Austrálii nebo Kanadě, udělují licence k průzkumu a následné těžbě, legálně náleží domorodým komunitám. V kontextu stupňujícího se násilí uplatňovaného především vůči lidem bránícím půdu a dosavadní způsob života před akcelerující těžbou „přírodního bohatství“ je dobré si připomenout koncept nekropolitiky Achille Mbembeho. Východiskem eseje publikované v roce 2003 je předpoklad, že svrchovaným výrazem vládnutí je schopnost diktovat, kdo může žít a kdo má zemřít. Největší excesy moderní biopolitiky – jmenovitě násilí v koncentračních táborech nebo gulazích – Mbembe propojuje s historií násilí v koloniích a výkonem moci založeným na rasismu. Do popředí přitom vystupuje koncept „výjimečného stavu“, jímž je obhajováno obnažení násilí jako esence výkonu moci.

V čem spočívá jádro konceptuálního propojení vládnutí v režimu výjimečného stavu a vládnutí v koloniích? Odpověď spočívá ve vztahu násilí a zákonného rámce: „[…] v moderní filosofii a v evropské politické praxi a politické představivosti reprezentuje kolonie místo, kde vládnutí v zásadě spočívá ve výkonu moci mimo rámec zákona a kde se ‚mír‘ podobá ‚nekonečné válce‘“. Mbembeho charakteristika koloniální vlády znepokojivě odpovídá tomu, co víme o situaci panující v posledních patnácti letech v „arabském světě“. Zároveň velmi dobře popisuje stav věcí v zónách „čisté extrakce“, kde je výkon moci delegován na „válečné stroje“ (často soukromé bezpečnostní agentury a různé polovojenské organizace). 

Stěžejní částí Mbembeho textu je aplikování úvah o nekropolitice na příkladu Afriky jako území, kde se v poslední čtvrtině 20. století ustavily modely vládnutí, v nichž boje, války a zabíjení nejsou nástrojem státní politiky. Namísto toho zde nekropolitika slouží partikulárním zájmům, které jsou velmi často spojeny s těžbou nerostů: „Politická ekonomie státnosti se tady [v Africe] během poslední čtvrtiny dvacátého století dramaticky proměnila. Řada afrických států se vzdala monopolu na násilí a uplatňování donucovacích prostředků na svém vlastním území. Neuplatňují tento monopol ani na svých teritoriálních hranicích. Vynucování se stalo tržní komoditou. Vojáci jsou nakupováni a prodáváni na trhu, na kterém identita dodavatelů a odběratelů nehraje téměř žádnou roli. Městské milice, soukromé armády, armády regionálních bossů, soukromé bezpečnostní agentury, stejně jako státní vojska – ti všichni uplatňují právo na násilí a zabíjení. Sousední státy a vzbouřenecká hnutí pronajímají armády chudším státům. Nestátní násilí slouží k regulování dvou základních zdrojů – námezdní práce a nerostů.“

„Slečna Ekepe přijíždějící na desetidenní turnusy z malého města vzdáleného asi 200 km od Abidjanu je operátorkou výrobní linky. Má na starost kontrolu kvality těženého minerálu a koncentrace kyanidu. Kontakt s chemikáliemi může být nebezpečný, ale ona velmi dobře zná a respektuje pravidla bezpečnosti práce.“ Foto ze série Ženy z Pobřeží slonoviny v těžebním průmyslu. Foto: Aamlorievi, Wikimedia Commons, https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ivorian_Women_in_Mining_Industry%CB%90_the_busy_and_strong_process_operator.jpg.

„Africký model“, který Revital Cohen a Tuur Van Balen v textu Důl reflektují z perspektivy problematiky těžby coltanu ve Východním Kongu, se v jednadvacátém století stává více a více součástí vládnutí i v místech, o kterých jsme si mysleli, že to jsou suverénní demokracie a nezávislé státy. Přechod k nestátním formám ozbrojené moci (vojensko-korporátní komplex) je typický pro zóny uvázlé v trvale výjimečném stavu, které zároveň charakterizuje (neo)koloniální logika klasifikující místní obyvatele spíše jako součást ne-lidské přírody než jako občany s plnými právy. 

Uvidět těžbu

Koloniální řád ustavující zóny výjimečného stavu, v nichž se rozvíjí nekropolitika jako způsob vládnutí, byl podložen moderní epistemologií striktně oddělující oblasti kultury a přírody. Dnes si stále silněji uvědomujeme, že extraktivistická logika (kapitalistické) modernity fungovala tak, že doslova tvořila Přírody, které mohla následně „vytěžit“. Postkoloniální situace (což je jeden ze způsobů, jak paušálně označit naši současnost) však soumrak nekropolitiky nepřinesla. Naopak – s globální expanzí neoliberalismu můžeme říci, že „obětovaných zón“ (Klein) či „zón výjimečného stavu“ (Mbembe) jenom přibývá. 

Operace Augiáš. Inspekce dopadů protržení hráze odkaliště těžební společnosti Samarco v oblasti Mariana v brazilském státě Minas Gerais, červenec 2016. Foto: Felipe Werneck / IBAMA, Flickr, https://www.flickr.com/photos/ibamagov/29075986074/.

Tragickým paradoxem současnosti je, že vražednost (ano, doslova vražednost, ať už vezmeme v potaz tak snadno přehlíženou realitu nekropolitky nebo „neviditelné“ globálního oteplování) extraktivismu narůstá, aniž by byla zásadně zpochybněna či dokonce narušena hegemonie kapitalismu. Přispívá k tomu jistě „technologie abstrakce“ i prostá neochota vidět. Umění, jak jsem již předeslal v úvodu, je jedním z kritických nástrojů zviditelňování toho, co je strukturálně skrýváno pohledu, a tedy i jedním z dostupných nástrojů zpochybňování zmíněné hegemonie. 

Vizuální esej Patricie Dominguez idreamt@ceramics.cl, která nás provází lesy i pouštěmi Chile a odkrývá přitom vrstvy půdy i (neo)koloniální historii a současnost země, je příkladem takového zviditelňování. Částečně autobiografická perspektiva, kterou Dominguez volí v konstrukci obrazového vyprávění, je přítomná i v projektu Rachel O'Reilly Plynová imaginace (The Gas Imaginary), na jehož počátku je osobní zkušenost autorky a její rodiny s proměnou australského města Gladstone. Austrálie byla jednou z mála zemí prakticky nezasažených finanční krizí konce minulé dekády, a to i díky tomu, že na vývoj na trzích reagovala zvýšením již tak vysokých objemů těžby fosilních paliv konvenčními i nekonvenčními cestami (frakování). Aby mohly být uspokojeny potřeby expandujícího obchodu, byl v Gladstone rozšířen přístav, a dopady rychle provedené, a ne zcela dokonale zabezpečené stavby na ekosystém zálivu, v němž se město nachází, byly pro mnohé obyvatele první příležitostí přímo se konfrontovat s dopady extraktivismu.

Situace v Gladstone byla pro O’Reilly spouštěcím mechanismem zájmu o nekonvenční technologie těžby a o jejich specifický vztah k místu – který je spíše přetvářením místa v ne-místo, zde již tolikrát zmiňovanou obětovanou zónu (v tomto případě ukotvenou v australském právním řádu jako „speciální ekonomickou zónu“). „3D“ kresby ze série Plynová imaginace zobrazují řezy svrchními vrstvami pedosféry, v nichž se otevírají rozpory mezi světem na povrchu (starý dobrý moderní a nenávratně ztracený svět bílých obyvatel Austrálie) a tím, co je vespod (abstraktní síly pozdně neoliberálního extraktivismu).

V nezadržitelném „proměňování všeho pevného v páru“ naráží kapitalismus na další a další hranice a při jejich překonávání stále produkuje Přírody i tam, kde by se podle všeho měl nacházet svět lidí. Plynová imaginace přináší poetickou a přitom silnou a kriticky břitkou zprávu o tom, že „výjimečný stav“ dnes může nastat kdykoli a kdekoli. O’Reilly si velmi přesně všímá toho, že byť se nekonvenční způsoby těžby nadále spoléhají na zděděné tropy reprezentující těžbu jako něco společensky přijatelného, ve skutečnosti se velmi vzdalují od modernistických modelů extrakce. Realita frakování ústí v „trauma zjevné u dříve chráněné (bílé) vrstvy liberálních potomků kolonistů, zahrnující farmáře, rybáře i lidi, co se na venkov přesunuli na stáří z města, kteří jako by až teď pochopili – protože jsou jim vystaveni v tak velké míře – procesy akumulace a nespravedlnosti koloniálního nakládání s vlastnickým právem k půdě“.

Plynová imaginace Rachel O’Reilly nekompromisně, ale přitom s nepřehlédnutelným humorem poukazuje na fakt, že z globální perspektivy „extraktivismu 2.0“ (akcelerující a stále častěji „nekonvenční“ těžba surovin, kterou na první pohled nepohání kupředu ničí konkrétní zájem, ale samotná akumulativní logika kapitalismu vtělená do strojové nelidskosti Trhů) je zónou, v níž lze kdykoli vyhlásit výjimečný stav, celá planeta, respektive jakékoli místo na jejím povrchu. Lukáš Likavčan v závěru své eseje zdůrazňuje, že kapitalistické abstrakci lze vzdorovat silnější, účinnější abstrakcí. Já bych ale nezatracoval ani imaginaci a poetiku. Jak ukazují příklady uměleckých projektů zahrnuté v textu Garance Malivel, práce Revital Cohen a Tuur Van Balena, Patricie Domínguez nebo Rachel O’Reilly, imaginace umožňuje nahlížet i do temných propastí šachet a dolů a vynášet z jejich hlubin na povrch silné obrazy umožňující uvidět to, co by jinak zůstalo skryto.

PDF ke stažení v české a anglické verzi.