V jiné pozici

Právě probíhající výstavě „Tikající muž“ Lubomíra Typlta se Artalk věnoval již v recenzi (zde) a fotoreportu (zde). Prezentovaný rozhovor s autorem pak reflektuje zejména Typltovy inspirace a tvůrčí postupy. Pro srovnání se pak nabízí autorův rozhovor pro Radio Wave – k poslechu zde.

Karel Srp a Lubomír Typlt

Váš bratr Jaromír je spisovatel – pocházíte tedy z umělecky založené rodiny? Jakou roli hrálo umění v širokém slova smyslu ve Vašem dětství? Svým způsobem naše rodina umělecká je, protože můj strýc Jan Schejbal byl kdysi jediným překladatelem z katalánštiny a pracoval v Odeonu. Moje máma, ačkoliv se nikdy umění nevěnovala profesionálně a je zdravotní sestrou, tak velice dobře kreslila a dokonce se chodila školit k sochaři Zívrovi; to ona mě vedla k malování. Takže jakési umělecké podhoubí v rodině fungovalo. Můj bratr básník mě ovlivnil v tom, že byl hodně sečtělý a zprostředkovával čtivo také mně – díky němu jsem měl přístup ke kvalitní knihovně a díky strýci Schejbalovi jsme měli doma monografie, které tehdy Odeon vydával (Goya, Repin a ruské malířství).

Máte studijní i výstavní zkušenost z Německa. Můžete porovnat český a německý kulturní provoz s ohledem na výtvarné umění? Na rozdíl od Čech v Německu funguje systém galerií zajišťujících vybranému umělci obživu, což je však dvojsečné, neboť galerie pak vyžaduje jeho absolutní loajalitu. Má to své výhody i nevýhody. Viděl jsem v Německu, že tlak galerie na opakování úspěšných postupů a potřebnou kvantitu tvorby může být skutečně obrovský. Sám jsem měl nabídku od jedné německé galerie, ale nakonec ke spolupráci nedošlo a je to dobře, protože málokterá galerie by akceptovala to, že se snažím o neustálý vývoj. V současnosti mě podporuje pražská Galerie Zdeněk Sklenář, která mi ovšem poskytuje dokonalou tvůrčí svobodu.

Vedle výtvarného umění se zabýváte také tvorbou textů pro experimentální hudební formaci WWW, při čemž úzce spolupracujete s jejím frontmanem Ondřejem Anděrou. Jak tato spolupráce funguje? Jak vnímáte zásahy někoho druhého do svého tvoření? Naše spolupráce je už docela vyzkoušený princip, protože se blížíme k dvaceti letům existence (s přestávkami). Když Ondřej zasahuje do mých textů, tak je to hlavně z toho důvodu, že on je ten, kdo ty texty potom musí vyslovovat, takže někdy řekne, že mu to zkrátka „nejde z huby“. To je důležitá zpětná vazba, na jejímž základě texty znovu podrobuju analýze. Oba dva se snažíme o to, aby texty nebyly patetické a aby odpovídaly tomu, co žijeme a co si myslíme. Důležitá je také sdělnost, takže od nějaké vznešené poezie utíkáme, neboť chceme, aby texty byly sdělné bez zbytečných kudrlinek. Texty píšu jako „vedlejšák“ a možná proto na nich nejsem tak citově závislý.

Lubomír Typlt, Tribunál, 2011

Na rozdíl od výtvarné tvorby? Pokud je člověk až moc ohebný a nechá si do tvorby mluvit, je to podle mého názoru k neprospěchu věci. Sám na sobě jsem si potvrdil, že pokud něco nevím, tak mi to ani nikdo jiný nemůže říct. Během studií je důležitá otevřenost k podnětům, ale potom není dobré nechávat se rozviklat každou kritikou a odlišným názorem. Osobně nemám rád, když mi do výtvarné tvorby někdo mluví, protože každý hovoří ze své pozice a moje pozice je jiná. A snažím se, aby ta moje pozice byla hodně jiná než ostatních. U textů pro WWW se jedná o symbiózu, tam musíme unést vzájemné usměrňování, protože Ondřejova hudba a můj text se musejí propojit, aby fungovaly. Někdy však nastane okamžik, kdy člověk musí obhájit svou pozici, což se stalo třeba u skladby „Pikola“, kde si Ondřej nevěděl rady s textem, který jsem já hájil. Musel pak překročit svou bariéru vůči té věci a nakonec je to jedna z nejúspěšnějších skladeb díky tomu, že se v průběhu jejího vzniku něco stalo.

Jak kloubíte výše zmíněnou svobodu tvorby s nutností obživy? Lze se v českých podmínkách uživit uměním, aniž by se člověk nechával ovlivnit požadavky trhu? Tuhle věc jsem si vyřešil hned na začátku a rozhodl se pro nekomerční tvoření. Nakonec se mi naštěstí potvrdila víra v to, že existují sběratelé a publikum, které se naladí na to, jak chci tvořit. Nikdy jsem nedělal kompromisy v tom, co maluju. Třeba hned prvním cyklem mrtvých koček jsem se vymezil vůči komerčnímu střednímu proudu, rozhodně to nejsou líbivé obrazy, které by si snob chtěl pověsit do bytu. I autoři, které obdivuju, mě utvrzovali v tom, že je nutné vydržet nezájem či nepřízeň. Potřebná je hlavně trpělivost a kontinuita práce. Takže dá se to. Absence sbírkových fondů ve státních galeriích je sice opravdu velká, ale naštěstí jsou tady poučení privátní sběratelé, kteří kompenzují nefunkčnost Národní galerie a oblastních galerií, jež ovšem nemají peníze na to, aby sbíraly.

Právě kontinuita je jedním z hlavních atributů Vaší práce. Zdá se, že dlouhodobě sledujete určitá témata a rozpracováváte je do mnoha variant. Pro mě se obraz skládá ze dvou částí; jedna je malířská a druhá intelektuální. Stanovením tématu si pro sebe vyřeším problém, o čem obraz bude, a malba mi následně poskytuje volnost zpracování. Jako malíře mě zajímají především kombinace barev a jejich posuny, takže jednomu námětu se proto věnuju třeba v pěti barevných variantách – viz např. série mrtvých koček, kde se barevnost posunula od realistické až k vyhroceně nereálné. Práce v sériích je velmi zásadní, neboť malíř nemůže postupovat mílovými kroky, aniž by neudělal spoustu skic a mezikroků. Klíčovým dílům vždy předchází několik obrazů, které nemají jejich stoprocentní úroveň, ale jsou naprosto nezbytné na cestě k nim.

Á propos, mrtvé kočky. Je to jedno z Vašich prvních témat, ještě se někdy objeví? Je to už asi nadobro opuštěné téma, protože vidím, že jsem ho úplně vyčerpal. A já se snažím nevracet tam, kde jsem už byl. Myslím, že poslední kočičí obraz je „Chlapec s kočkou“ z roku 2007, kde je však kočka zobrazena živá.

Lubomír Typlt a Jakub Špaňhel na tiskové konferenci ke svým výstavám v GHMP

Ve výtvarné tvorbě se hlásíte k inspiraci německými expresionisty, kteří působili v době kolem první světové války. Máte nějaké inspirátory také v literatuře a poezii? Jaké knihy čtete? Moje výtvarná inspirace neproběhla prostřednictvím expresionistických skupin jako „Die Brücke“ nebo „Der Blaue Reiter“. Zásadní pro mě byl spíš Lovis Corinth, což je takový podivný německý malíř, který byl hodně expresivní, ale dlouho nebyl řazen mezi expresionisty. Z mého pohledu dovedl inspirativně skloubit impresivní prvek malby a tvarovou destrukci. Velmi blízcí jsou mi v tomto ohledu i Ludwig Meidner, Otto Dix nebo George Grosz. Samozřejmě sleduju také současnou malbu, kde na mě do určité míry měli vliv moji profesoři. Co se týče literatury, je pro mě hodně podstatný existencialismus – speciálně mám rád Célina, Camuse, pak přirozeně Dostojevského, Kafku. Také Güntera Grasse, Juli Zeh, Joyce a z básníků Gottfrieda Benna nebo Heyma. V poslední době shledávám podobnost svých textů s poezií Františka Gellnera. Už nečtu tak aktivně jako kolem dvaceti, nebo pětadvaceti, ale všichni přečtení autoři jsou někde ve mně uložení a ovlivňují míru náročnosti, kterou pro mě texty WWW zpětně musejí mít. Ze současných českých autorů se mi moc líbí Martin Ryšavý, což je opravdu skvělý autor a romanopisec, který tu dlouho nebyl. Líbí se mi taková literatura, jež je spíše sledem myšlenek; příběh pro mě není tak důležitý jako to, co se odehrává v hlavě. I texty WWW jsou složeným kaleidoskopem střípků a vět, které byly původně autonomní.

A co hudba? Hudba je pro mě osobně velmi důležitá, protože dokáže být úžasně nabíjející i očistná. Mezi mé favority patří např. Nine Inch Nails, Henry Rollins, Kosheen, Moloko, Marilyn Manson nebo z našich kapel Vanessa. Hudbu poslouchám i během malování, neboť mi to pomáhá dostat se z přehnané koncentrace. Já totiž pracuju tak, že maluju víc obrazů najednou, a nemůžu se příliš fixovat na to, jak dopadne jedna věc. Nesleduju do nekonečna urputně jenom jednu linii, protože by to znamenalo, že uplatním vyzkoušené postupy a dojdu vždy ke stejnému obrazu. Potřebuju se proto dostat do jakéhosi automatického stavu, kdy maluju tak, jak dýchám – bez dlouhého přemýšlení. Do stavu, kdy se mimoděk vydám na nevyzkoušenou cestou. A v tom mi obrovsky pomáhá hudba.

Takže asi předem nemáte konkrétní představu, jak bude výsledné dílo vypadat. Nebo ano? A jak dlouho vzniká jeden obraz? Někdy si dovedu výsledný obraz představit na základě toho, že jsem už něco podobného maloval, ale to je dejme tomu maximálně 40 % (nálada, barvy obrazu). Ostatní musí vzniknout na plátně. Pokládám za důležité, aby vše nebylo předem vymyšlené, protože pak se proces malby stává zbytečným a stačí napsaný popis konceptu. U mě se nedá říct, jak dlouho vzniká jeden obraz. Třeba v případě olejomalby je nutné respektovat určitý technologický postup, jelikož tak pastózní malbu, jako je moje, nelze provádět měsíc, neboť bych obraz umaloval k smrti. Naopak víc jak měsíc může vznikat geometrický obraz, protože se jedná o velmi složitý proces, který vychází od kresby, ta se pak přenáší do 3D programu, následuje lineární výtah, jenž se musí přenést na plátno, vykreslit a dobarvit.

Lubomír Typlt, Turbíny, 2008–2010

Jak se podle Vás liší umělec od „obyčejného“ člověka? V tomto ohledu jsem nepřítel jakéhokoliv vyvyšování se umělce nad kohokoliv jiného. Myslím si, že je to velký omyl. Umělec je podle mě člověk, který nemůže existovat bez svého vyjadřování, ale nesnáším to, když se umělec prezentuje jako umělec a vyžaduje zvětšenou pozornost. Obzvláště je mi to protivné v českých podmínkách, protože v porovnání se situací v Německu, kde jsem studoval, ani ti nejnadutější z tamních umělců nebyli tak nadutí, jako jsou někteří umělci tady. Za českými hranicemi je nikdo nemusí znát, ale když se najde okruh dvaceti lidí, kteří jim tleskají, tak se nafouknou jako žáby a jsou vlastně strašně směšní. Umělec nezbytně nějak zachází se svým vnitřním „já“, ale měl by se držet trochu při zemi.

Jedno z Vašich známých děl se jmenuje „Tour de France“. Jaký je Váš vztah ke sportu? Sport nesleduji, protože se spíš snažím sám aktivně něco dělat, když na to přijde. Jsem cyklista amatér, ale zacházení s bicyklem v „Tour de France“ má kořeny u Marcela Duchampa a u futuristů. Je to vlastně ten nejjednodušší prostředek pro přemísťování, který je velmi starý a svým způsobem archetypální. Když se pak vyvede ze zaběhnutých klišé, třeba jako v mém případě tím, že se kola bicyklu nahradí sudy, což ovšem není patrné z bočního pohledu, tak vzniká jakási provokativní dadaistická divnost. Podobné rozsvěcení všedních objektů mám velmi rád, neboť umožňuje zažívat každou chvíli úžas.

Kdo je vlastně tikající muž z titulu výstavy pro Vás? V doprovodném textu k výstavě se píše, že se jedná o „cizince v nás“. Nebo je to člověk lapený do pasti času, jak by se mohlo zdát ze stejnojmenné skladby WWW? Nebo snad islámistický sebevražedný atentátník? Může být tohle všechno a nemusí. Text skladby mě napadl, když jsem jel v tramvaji a viděl jsem člověka, jak se kouká na hodinky. Najednou pro mě tenhle výjev byl tak silný, že jsem k němu dopsal celý text, který je stejně jako moje malby mnohovýznamový. Tato neurčitost je žádoucí a já sám nebudu tikajícího muže přesně definovat, protože právě možnost představit si pod ním spoustu významů je pro mě stále zajímavá.

______________________________________________________________

Lubomír Typlt: Tikající muž / GHMP: Městská knihovna / Praha / 6. 6. – 9. 9. 2012