Viděné a slyšené aneb zvuk a obraz v galerii

Radoslava Schmelzová se v recenzi na výstavu Zvuky / Kódy / Obrazy – Akustický experiment ve vizuálním umění, která probíhá v Galerii hlavního města Prahy, ptá, jaké podoby může nabývat médium zvuku, jehož se nelze ani dotknout, nelze ho cítit, a pochopitelně není ani vidět. Výstava, která se zaměřuje na různé způsoby užívání zvuku v umění 20. století, je v Domě U Kamenného zvonu k vidění až do poloviny října.

Viděné a slyšené aneb zvuk a obraz v galerii

Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu představuje výstavní projekt Zvuky / Kódy / Obrazy – Akustický experiment ve vizuálním umění, který připravila kurátorka Jitka Hlaváčková ve spolupráci s Milanem Guštarem a Milošem Vojtěchovským. Jak uvádí tisková zpráva, „jde o průřez dějinami zobrazení zvuku jako abstraktního fenoménu od doby avantgardy po současnost“. Pro některé může abstrakce znamenat nefigurativní obraz, jenže médium zvuku je natolik abstraktní, že se ho nelze ani dotknout, nelze ho cítit, a pochopitelně není ani vidět. Tak jak to tedy je?

Odpovědi na otázky

Výstava nejenže odpovídá na otázku, jak se vyvíjelo zobrazení zvuku v umění, ale její výjimečnost spočívá i ve skutečnosti, že zvukové umění je v Česku na okraji zájmu. Od doby, kdy se sound art oddělil od hudby, není ani jasné, kam patří. Měla by to být záležitost experimentální hudby, nebo živého audiovizuálního umění? Například Skotka Susan Philipsz jako první zvuková umělkyně získala v roce 2010 Turner Price určenou pro vizuální umělce. Projekt Zvuky, kódy, obrazy je jednou z mála příležitostí seznámit se nejen s avantgardními experimenty či fenomény jako synestezie, ale i současnými disciplínami jako visual music, sound art, terénní nahrávky, zvukové instalace či ekologie zvuku.

I přes složitý abstraktní fenomén je expozice nebývale „uživatelsky přátelská“. Představuje ho totiž interaktivně, vtipně a hravě, což se týká například děl Kamenný disk (2013) a Rezonátor (2013) Martina Janíčka nebo práce Kaskáda (2019) od Jiřího Suchánka. Zastoupena jsou také díla významných umělců, kteří v regionálním či mezinárodním kontextu posunuli uvažování o experimentu v umění. Evidentně je to až dost superlativů na jednu výstavu, ale domnívám se, že jsou zcela oprávněné.

Percepce viděného a slyšeného

Pokud byl zvuk označen jako složitý abstraktní fenomén, je třeba se nejprve zastavit u obecného rozdílu mezi viděným a slyšeným. Zdálo by se, že základní odlišností je skutečnost, že jediným z lidských smyslů, kterým lze zvuk vnímat, zůstává sluch (částečně i hmat, alespoň co se týče zvukových vibrací). Podstata problému však tkví v tom, že zvuk plyne v čase, ale malba nebo socha jsou statické. K obrazu nebo objektu lze zaujmout metapozici, distanci od viděného, ať je to jakkoliv blízko, neboť vidění ze své podstaty zaujímá vzdálenost od objektu. Což znamená, jak tvrdí umělkyně a spisovatelka zabývající se zvukem Salomé Voegelin: „Tato vzdálenost umožňuje odtržení a objektivitu, která se prezentuje jako pravda. Vidět znamená věřit.“[1]

Slyšení je naopak plné pochybností – fenomenologických pochybností. Slyšení nemůže nabídnout žádnou metapozici; není místo, kde nejsme současně se slyšeným. Zvuk sám o sobě je už dávno pryč, zatímco obraz trvá. Ať už je jeho zdroj jakkoliv daleko, zvuk „je“ v našem uchu. Neslyšíme, když nejsme ponořeni do zvuku, a i když tu není jeho zdroj, zdá se, že je jím zvuk sám. V důsledku toho filozofie zvuku či sound artu musí mít v jádru princip sdílení času a prostoru s uvažovaným subjektem nebo událostí.

Zvuk zviditelňuje viditelné

Zvukové umění se galerijnímu prostředí, jak už bylo řečeno, vzpírá svým vztahem k času, ale mimoto jde proti funkci galerie jako místa, kde je něco vidět. Zvukové umění je paradoxně zároveň nejpřímější způsob, jak se do umění zapojit – přes všechno výše řečené to lze doslova udělat se zavřenýma očima – zvuk může okamžitě působit na lidské emoce bez jakékoli myšlenky nebo vysvětlování. Na rozdíl od iluzivního prostoru, který je například v abstraktním obrazu, nutí spojení zvuku a obrazu diváka k účasti v reálném prostoru a ke konkrétnímu přemýšlení. Zvuk činí vizuální skutečným; dává obrazu prostorový rozměr a časovou dynamiku. Zároveň je nutné poznamenat, že toto všechno jsou však atributy viděného objektu, ignorující slyšenou událost. Tato skutečnost je na výstavě zachycena například v dílech Františka Kupky či Aloise Bílka. Ale jsou zde zastoupeny grafické partitury nejrůznějších autorů, kde je transformace zvuku opačná a podle grafické partitury lze zvuk „přehrát“.

Na výstavě lze vidět i to, co by snad bylo možné metaforicky označit za přímé zobrazení zvuku. V úvodní části výstavy, kde jsou historické materiály odkazující třeba na Pythagora (vztah mezi délkou struny a výškou tónu) či barokní zařízení k odposlechu z knihy jezuity Athanasia Kirchera Phonurgia nova z roku 1673, můžeme vedle archivních fotografií zhlédnout video Jana Pfeiffera Okázalá abstrakce (2014) – záznam z performance, která se odehrála v barokních prostorách Colloredo-Mansfeldského paláce a při níž jsou na rezonančních deskách vytvářeny tzv. Chladniho obrazce, pojmenované podle německého fyzika a hudebníka Ernsta Chladniho. Obrazce vznikají z jemného písku na tenké vibrující kovové desce, na níž aktéři performance „hrají“ smyčcem. V důsledku vlastní rezonance pak začne deska kmitat. Písek se přesouvá na místa, na kterých se nevyskytují žádné kmity či vibrace, a na desce se tak v Chladniho obrazci znázorní hraniční linie stojících vln. Dalo by se zjednodušeně říct, že zvuk se zde přenáší do hmotné, vizuální podoby.

Avantgarda a neoavantgarda

Současný sound art odkazuje i na modernistická umělecká díla, která zní v jeho pozadí. Výstava zachycuje rané příklady použití zvuku v západním umění – futuristické experimenty s čistým hlukem. Jde o rekonstrukci futuristického nástroje Intonarumori – ululatore… či sochařem Michalem Gabrielem rekonstruovaný tvar sochy Senzibilita (Beranidlo, 1916/2011), práce jediné české futuristky Růženy Zátkové.

Praxe zvukového umění nikdy neměla koherentní vývoj a jeho další kořeny je možné hledat v experimentální hudbě a kinetickém sochařství. Levicová avantgarda Devětsilu je zastoupena akvarelem Miroslava Ponce, který je známý svým modelem „barevné hudby“, umožňujícím mechanické spojení hudby, slova, světel a barev, a nechybí zde ani studie k „světelnému“ klavíru sochaře Zdeňka Pešánka.

Experimentální hudba je pak zastoupena přednáškou a koncertem Musik im technischen Zeitalter (21. 1. 1963) amerického skladatele a umělce Johna Cage. Skladatel, který v padesátých letech 20. století rozšířil hudební praxi o čistý zvuk a ticho, je tu představen záznamem živého vysílání na technické univerzitě v Berlíně, kdy společně s klavíristou a skladatelem Davidem Tudorem provedli dvě Cageovy skladby (Variace II, 1961 a Fontana Mix, 1958) současně. Jejich hostitel Hans Heinz Stuckenschmidt to popsal jako „metody překvapení a teroru, určené náhodnými operacemi“.

Zvuk Fluxu

Excelentně je na výstavě představeno hnutí Fluxus a teorie intermediality Dicka Higginse. Hnutí mimo jiné řešilo i vztah vizuálního umění a hudby/zvuku, jež tvořily na koncertech a vystoupeních Fluxu integrální celek. Díla jsou tvořená více médii – včetně zvuku, která jsou od sebe neoddělitelná. Pokud dílo nemá být porušeno, nelze je rozpojit, čehož jsou dobrým příkladem fluxové happeningy.

Vedle fotografií z fluxových festivalů či happeningu Nam June Paika & Charlotte Moorman je tu zvukový objekt Joea Jonese Mechanický hudební nástroj, kresba a video Bena Pattersona Rekviem pro Baby Grand (Závěrečná klavírní hudba pro 8 rukou a nástrojů, 2008) či Partitura (1961) George Maciunase. Patrně nejznámější český představitel tohoto hnutí Milan Knížák je tu zastoupen kromě objektu Broken Music (1964–1980) i kresbami kombinovaných a aktuálních notací.

Další umělecké linie, ze kterých vychází dnešní zvukové umění, se pojily hlavně s konceptuálním uměním (na výstavě jej zastupuje také slovenská neokonceptuální vlna), minimalismem, site-specific art nebo elektroakustickou hudbou. Od sedmdesátých let pak umělci ve zvýšené míře používali elektronické počítačové technologie a v tomto kontextu zde můžeme zhlédnout tři videa Woodyho (Bohuslava) a Steiny Vasulkových.

Zvuk jako primární médium

Současný sound art je umělecká disciplína, ve které je zvuk využíván jako primární médium. Stejně jako mnoho žánrů současného umění i zvukové umění bývá interdisciplinární povahy nebo může být použito v hybridních formách. Sahá od terénních nahrávek až k precizně synchronizovaným vícekanálovým instalacím, spojujícím zvuk s obrazem, světlem či pohybem.

Výběr děl na výstavě Zvuky / Kódy / Obrazy představuje nejrůznější tvůrčí přístupy usilující o vyjádření určitých zvukových kvalit. Zahrnuje formy grafických partitur, abstraktních obrazů, znějících či rezonujících objektů a instalací i práce využívající částečně nebo výhradně digitální média. Pozoruhodný je i doprovodný program Sonic Circuits (kurátor Miloš Vojtěchovský), který rozšiřuje výstavu o sérii koncertů a akcí zvukových umělců různých generací české i mezinárodní scény zvukového umění.

Výstava nás může upozornit i na skutečnost, že nezažíváme svět čistě vizuálním způsobem. Neustále prožíváme zvuk. Příště možná budeme záměrně poslouchat všechny „malé“ zvuky: tikot hodin, provoz města, šum počítače nebo vlastní dech. Čím tišší místo, tím více věcí slyšíme. Tělo samo se stává zvukem. Je slyšet tlukot vlastního srdce či vysoký tón krevního tlaku. Dostane-li se člověk do anechoického (zvukotěsného nebo bezdozvukového) prostoru, kde je uměle vytvořeno dokonalé ticho, pod jeho ohlušující silou tělo ztrácí rovnováhu. Mozek se nemá podle čeho orientovat. O deset minut později přichází halucinace, o půl hodiny později odchází rozum. Mimochodem, největší anechoická komora je Vesmír.

Za jediný nedostatek výstavy považuji fakt, že nebyl vydán katalog, ačkoliv je evidentní, že příprava nutně zahrnovala i rozsáhlý badatelský výkon. Překvapivá pro mne byla skutečnost, že katalog byl kvůli zpoždění z rozhodnutí vedení galerie stornován ve fázi před sazbou. Kurátorka výstavy nyní hledá externího vydavatele a doufejme, že katalog, který by mohl přinést nový pohled na dané téma a teoreticky jej rozvést, by tak mohl vyjít například při příležitosti reprízy výstavy v zahraničí.

[1] Salomé Voegelin, Listening to Noise and Silence. Towards a Philosophy of Sound Art, New York – London: Continuum, 2010, s. 11–12.

Zvuky / Kódy / Obrazy – Akustický experiment ve vizuálním umění / kurátorka: Jitka Hlaváčková ve spolupráci s Milanem Guštarem a Milošem Vojtěchovským / Dům U Kamenného zvonu / Galerie hlavního města Prahy / 5. 6. – 13. 10. 2019

Foto © Galerie hlavního města Prahy (Fotoreport si můžete prohlédnout zde)