Víš, co je ukrytý, víš to ty...

Jak skrytá jsou nastavení aktuální výstavy Daniela Vlčka v Galerii současného umění a architektury / Domě umění Českých Budějovic? Tím se v následující recenzi zabývá Petr Brožka.

Daniel Vlček v jižních Čechách vystavuje pravidelně a rád. Samostatná výstava v Domě umění Českých Budějovic je pomyslným vrcholem, kterého lze ve zdejším regionu dosáhnout. Podvědomě jsem očekával Vlčkovu nejsilnější prezentaci i z toho titulu, že kurátorem výstavy Skrytá nastavení je Jiří Ptáček. Ve výsledku nemám pocit, že by aktuální výstava předchozí projekty Daniela Vlčka nějak převyšovala, což může být dáno nejen oním očekáváním, ale i střídmostí instalace poměrně různorodých artefaktů.

Stěžejní témata časové smyčky a repetice, jimž se autor dlouhodobě věnuje, jsou zde zastoupena sérií šesti obrazů Still Life / Spinning Beach Ball a zvukovou instalací Endless Happiness, která vyvolává dojem nekonečné akcelerace. Druhá část výstavy je diametrálně odlišná. Pestrobarevná tapisérie je náhodnou kompozicí zbytků vlny, které zanechali účastnící sympozií v ateliéru Milady Hynkové. Právě nedávná sympozia v Kdyni rozšířila polozapomenutou techniku aradekoru i mezi umělce polistopadové generace. Specifická a poměrně komplikovaná technologie vytváření textilních objektů, jejíž zlatou érou byla 60.-70. léta, je Vlčkem představena čistě v rovině média a na výstavě zřejmě má i důležitou znakovou funkci. Protilehlý černý „gumový obraz“ vytváří téměř protipól. Jeho kompozice a struktura evokuje s funkční nadsázkou malířský informel 70. let, v Čechách tak bohatě rozšířený na regionální úrovni. Díla instalovaná lícem k sobě vytváří poměrně úzkou uličku, která divákovi nedovoluje větší odstup od jednotlivých artefaktů a ty tak působí spíše jako dvě poloviny jednoho objektu. Oba artefakty spojuje průmyslový materiál, práce s náhodou a obdobný časově místní kontext. Domnívám se, že byly vytvářeny se záměrem implikovat klasické obrazy. Žádoucí vyznění by podpořila frontální instalace. Ona „ulička“ může být parodií na panelové „kóje“ typické v 70. letech, vzhledem k celkové koncepci se mi však jeví jako nadbytečné aranžmá.

Vlčkovy obrazy a autonomní zvukové objekty jsem dosud nikdy jako jednoduché nebo parodické nevnímal. Četl jsem v nich návrat k předhistorickému vytváření artefaktu, zenový rituál přizpůsobený městské industrii a napjatému času. V sérii Still Life / Spinning Beach Ball autor nečeká, usadí-li se v dehtových mandalách cosi velkého nezjevného a nastavuje je narativem. Tématem série je ikonka známá jako „spinning pinwheel“ či „spinning beach ball “. Virtuální větrníček vyzývající uživatele produktů firmy Apple k trpělivosti s prací procesoru je zde materializován a rozfázován v čase. Vlčkův malířský projev postavený na pulsujícím nanášení barvy LP deskami v rytmických, do sebe propletených strukturách zde nepůsobí bezpodmínečně, spíše účelově dokladuje procesualitu a autorskou signifikanci. Vloženým konceptem se zmenšil prostor pro „techno-meditativní“ přesah, jenž lze číst ve Vlčkových ryze abstraktních pracích.

V největší z místností je vystavěno interaktivní pódium. Chůzí po něm návštěvník generuje impulsy pro regulaci osvětlení místnosti. Jednoduché a v dobrém slova smyslu devadesátkové schéma interakce je na výstavě dalším diametrálně odlišným prvkem. Pódium je rozsáhlé, na betonové podlaze působí tak nějak samozřejmě. Vyskládané dveře od skříní s rozvody elektriky z továren mohou odkazovat k průmyslu podobně jako gumový objekt vyskládaný z rozřezaných pneumatik.

Jestli výstavě chybí nějaký silný středobod nebo dostatečně čitelný společný jmenovatel, nedokážu identifikovat. Tisková zpráva, obdobně jako v ní inzerovaný rozhovor Daniela Vlčka a Jiřího Ptáčka, některá „skrytá nastavení“ poodkryjí. Existují však diváci, kteří by rádi výstavu rozluštili i bez tiskové zprávy.

Daniel Vlček prošel ateliéry Vladimíra Skrepla a Martina Mainera na brněnské FaVU, byl jedním ze zakládajících členů aktivisticko-performativní skupiny Guma Guar, ve finále si však vyšlapal vlastní cestu, stabilní formu osvobozenou od imprintu těchto zkušeností. Zatímco jeho první velká výstava Přívětivě povědomé (2010, společně s Matyášem Chocholou) intuitivně mísila nespočet vlivů, pozdější výstavy rozvíjely snahy o osobní malířský jazyk a specifické téma. Zobrazení času do konce skladby v Galerii Na shledanou (2013), prezentace v kmenové Drdova Gallery (2014) a další výstavní projekty působí velmi vyrovnaně. Dál a výš možná byla nedávná zlínská výstava Dál a výš, která byla kompaktnější a lépe reagovala na konkrétní prostor. V jejím kontextu pak Skrytá nastavení působí jako B strana téhož singlu a obávám se, že v nadstandardním programu českobudějovického Domu umění výstava zanikne.

Daniel Vlček / Skrytá nastavení / kurátor výstavy: Jiří Ptáček / Galerie současného umění a architektury / Dům umění České Budějovice / České Budějovice / 13. 1. - 14. 2. 2016

Foto: Jan Mahr