Trapper & Boa special: O vypálených rybnících

Po usilovném přemýšlení o tom, co se skrývá pod rčením o vypáleném rybníku a proč se mi po zhlédnutí aktuální výstavy v Alšově jihočeské galerii tak věrně asocioval, jsem za nejvěrohodnější interpretaci vyhodnotil následující opis situace. Vypálení rybníku, dle mých úvah, musí předcházet několikadenní vypouštění a vylovení. Až po důkladném vyschnutí rybniční flóry lze vypálit rybník tak, aby byl nepoužitelný na několik dalších let.

Tento poměrně komplikovaný proces tedy nelze uskutečnit, je-li legitimovaným správcem vodního díla někdo se zájmem a s očima otevřenýma. Těm několika málo kunsthistorikům s kořeny v jižních Čechách či těm, kteří zde přímo žijí, po léta nestálo za to najít v Českých Budějovicích vhodný prostor k prezentaci prací Vítka Soukupa. Několik českobudějovických výstav se skutečně odehrálo ještě za Soukupova života, měly však spíše komunitní charakter. Podobně i vliv Jana Alše na bratra Mikoláše nikomu nepřipadal dostatečně důležitý, pokud po něm vůbec kdo pátral. Opravdu musel přijít až Ondřej Chrobák, aby tyto vztahy načrtl a představil Českým Budějovicím jejich rodáka? Vzmůže se v příštích letech jakákoli jihočeská instituce k velkorysejší prezentaci Soukupova díla, nebo je právě teď odškrtnut letitý dluh a zůstane ticho po pěšině?

Doznívající vánoční miniatura Trapper & Boa si Soukupovy malby bere na pomoc, přestože staví zejména na příběhu bratrů Alšových. Jméno jejího kurátora Ondřeje Chrobáka je určitou zárukou a zároveň těžko odmyslitelným kontextem. Kdo zná jeho práci nebo alespoň průvodcovský sloupek v časopisu Art & Antiques, rychle najde klíč k formátu výstavy a jejímu celkovému vyznění. Výrazná nadsázka a lehkost, které tady v jižních Čechách, obávám se, není nikdo schopen, by ostatně v jiném podání stěží vyzněla věrohodně. Kurátor beze jména by velmi těžko obhajoval spojnice přes společnou tématiku rodokapsů a už vůbec by neprošla ne-interpretace díla Vítka Soukupa, o nějž se v Praze přetahují etablovaní teoretici. Ondřej Chrobák pálí od boku a, dík jistotě dané Alšovou pražskou retrospektivou, mnoho neřeší. Nelze mu nefandit. Jakkoli výstava zřejmě uzavřela na delší dobu témata „neznámý Mikoláš Aleš“ či „jihočeský Vít Soukup“, není nad čím hořekovat. Naopak. V režii z domácích zdrojů bychom se dočkali nejspíš fotografií Alšových lunet a Soukupových obrazů jen v ústním podání. Tedy velký potlesk za výstavní počin.

Na výstavu jsem šel už s tím, že ji chci pochválit. Nutnosti abstrahovat od specifik Wortnerova domu jsem si byl vědom, takže zpřítomnění „myšlenkové mapy kurátora“, která nic nevysvětluje a je na nejméně vhodném místě, mě neodradilo. Šíp těsně minuvší vycpaného krahujce a další narativní „vizuálně vstřícné“ doplňky nenápadných kreseb působí jako nezbytná daň za atraktivitu s větší plošnou účinností. Bohužel to souběžně dává vzniknout podezření, že z podobného důvodu se zde setkáme i se Soukupovými obrazy. Po stránce instalace je pro mne expozice obtížně čitelná, proto se zdráhám svým domněnkám přičítat váhu a generalizovat. Přesto z čistě úzkoprse estetických důvodů bych raději viděl vystavené artefakty jako tři různé výstavy. Vztah Jana a Mikoláše Alšových dává ideologiemi prosycené ikoně lidskou tvář umělce s traumatem. Druhá výstava by byla také skvělá. Plátna inspirovaná dobrodružnou literaturou patří k výrazným, přesto mediálně nikterak exponovaným pracím Vítka Soukupa. Do třetice pak skrumáž novo-indiánských artefaktů v metropoli kraje zaslíbeného skautským táborům a školám v přírodě rovněž potěší.

Někomu jistě bude důvod k propojení jmenovaných výstav připadat banální. Mě spíše odrazuje muzeální formát výstavy, nikterak tím však nechci umenšovat rozhodnutí kurátora Ondřeje Chrobáka. Expozice dává divákovi šanci separovat to, co je mu vlastní. Diktát podrobně promýšlených vztahů a patos by v závěru mohl vyvolat podstatně horší dojem a větší diváckou distanci. Výstava rozhodně nepůsobí jako ambiciózní projekt a to je dobře. Absence Alšových větších finalizovaných prací vychází z logiky konfrontace s bratrovými kresbami z dětství. „Trčící“ Soukup, pokud by byl podpořen expozicí s puncem tábornické prezentace „na koleně“, mohl skutečně téma zastřešovat jak pečlivě vypnutá plachta dřevěnou podsádku. Jeho plátna jsou ale instalována jako vsuvky do dialogu bratří Alšů, což je příliš snadným terčem případným kritikům. To, co všechny myslitelné mínusy vyvažuje, je lokální lidský rozměr výstavy.

Za největší zážitek považuji několik stránek z knihy návštěv. Vítek Soukup, ač bytem v Praze, trávil drahně času na své chalupě nedaleko rodného města. Mnozí z jeho příbuzných a přátel z mládí mu v knize návštěv posílají „pozdravy do nebe“, vzpomínají na staré časy. Pro tuto skupinu lidí je to velká satisfakce a nezvratný důkaz uznání v jižních Čechách přehlíženého talentu. Triumf je ještě o to větší, že je zde Vít Soukup vystaven spolu s Mikolášem Alšem. Může být ještě někdo významnější? Z knihy návštěv je zřejmé, že si návštěvníci čtou předchozí příspěvky a reagují na ně. Je v nich upřímná radost. A právě za tohle musím Alšově jihočeské galerii neskrývaně pateticky poděkovat. Dík si AJG zaslouží hlavně za to, že oslovila člověka, který už je podepsán pod jednou velkou Alšovou retrospektivou, a nesvěřila věc vlastním kurátorským rezervám, jimž nažehlila prýmky úspěšná Warholova výstava. Dík patří i Ondřeji Chrobákovi, že a priori neodvrhl problematický prostor a nebál se šlápnout na kuří oko těm, co si osobují určovat kontexty Soukupových děl. Ačkoli se tato výstava těžko někdy dočká vysloveně pochvalné recenze, má smysl. Prosincová reflexe od Radka Wohlmutha či rozsáhlé avízo Václava Koblence dostupné na webu o výstavě samotné řekli více, krátkou dumku o některých jejích souvislostech jsem si však nedokázal odříci.

Autor působí na JU v Českých Budějovicích

Trapper & Boa - Osudová dobrodružství Jana a Mikoláše Alše / kurátor: Ondřej Chrobák / AJG: Wortnerův dům /České Budějovice / 12. 12. 2013 – 2. 2. 2014