Vyjádření k reakci NGP: Nebojme se mluvit o Palestině

7. 4. 2024Artalk Infoservis

Kolektiv "Stop genocidě v Gaze" zaslal Artalku své vyjádření k reakci NGP na akci, která narušila vernisáž dne 21. 3. 2024. Rozhodli jsme se jej zveřejnit, protože se v redakci domníváme, že právě veřejná diskuse a otevřené pojmenovávání problémů ve veřejném prostoru je důležité.

Vyjádření pražského kolektivu k happeningu v Národní galerii Praha: Nebojme se mluvit o Palestině

Tisková zpráva / V Praze 29. března 2024

Dne 21. března 2024 jsme na zahájení jarní sezóny Národní galerie Praha chtěli prolomit mlčení. Uměleckým happeningem o čtyřech aktech jsme vytvořili prostor pro média a společenskou reflexi. Je mlčení u konce?

Násilí na civilistech páchané ze strany Hamásu je neomluvitelné a je nutné jej jednoznačně zavrhnout. Palestinský odboj jako takový je ale potřeba vnímat v širších socio-politických souvislostech. Na rozdíl od desítek generací svých předků, současní obyvatelé historického území Palestiny žijí v nuzných podmínkách a bez možnosti obhospodařovat vlastní půdu. Nad sionistickým kolonialismem a systematickou okupací palestinského území Západ dlouhodobě zavírá oči nebo je naopak podporuje. Sedmý říjen loňského roku je tragickým důsledkem přehlížení tohoto bezpráví, nerovného souboje slabšího se silnějším. A je jím i genocida, která v přímém přenosu probíhá v Gaze. Pojmenovat tento konflikt pravým jménem vyžaduje značnou odvahu. Pravda bolí, ale o to víc je nutné o ní mluvit.

Okupace Palestiny je přímým důsledkem koloniálních ambicí západních mocností – těch minulých a bohužel i přítomných. Celá věc ale hlavně stojí na historickém a moderním antisemitismu v Evropě, který je potřeba zavrhnout ve všech jeho podobách a který vyústil až v Holokaust. Úsilí ke vzniku státu Izrael šla časově ruku v ruce s nástupem rasového antisemitismu na konci 19. století a přesvědčení o nadřazenosti “bílé rasy”. O to je však zarážející k čemu v Palestině v novodobé historii dochází. Nutno podotknout, že kritické hlasy k okupaci se dlouhodobě ozývají, jak z židovských komunit po celém světě, tak i v samotném státu Izrael.

Jsme dlouhodobě frustrovaní z neobjektivnosti, s jakou mainstreamová a veřejnoprávní média neustále přistupují k informování české veřejnosti o dění v Palestině. Kritické hlasy upozorňující na bezpráví, dlouhodobý a systematický útlak, by se měly ozývat alespoň z akademických či kulturních institucí, od kterých můžeme očekávat hlubší znalost tohoto závažného konfliktu a jeho historických prvopočátků.

Zdá se však, že jakákoliv kritika dlouhodobého narativu, jakým je u nás palestinsko-izraelský konflikt vykládán, je velké tabu. Proto jsme se rozhodli jednat.

Většina státních institucí projevuje solidaritu s Ukrajinou. Šlo by i rozumět tomu, že palestinsko-izraelský konflikt se může jevit českému publiku vzdálenější. Oba konflikty se ale bezprostředně týkají evropské identity po 2. světové válce.

I když jsou rozdílné, a to zejména délkou svého trvání, mají přesto několik styčných ploch. Těmi základními jsou právo na sebeurčení, boj o vlastní identitu, boj slabšího se silnějším a především boj o vlastní zemi pod tíhou okupace.

Když se ředitelka Národní galerie Alicja Knast v silvestrovské anketě Lidových novin vyjádřila ke svým plánům pro rok 2024, její odpověď zněla: „Z mého pohledu budeme muset najít nové způsoby, jak diskutovat a řešit koloniální minulost, a to i v zemích střední Evropy.“ Její prohlášení vzbudilo velkou vlnu reakcí, včetně výsměchu a ironických komentářů. Například publicista Luděk Staněk napsal: „Může někdo této paní vysvětlit, že dělá šéfku instituce v zemi, která byla posledních několik století až na pár krátkých období kolonií?“ Svým výrokem tak paradoxně potvrdil, že Česká republika tuto diskuzi bezpochyby potřebuje a má do ní čím přispět – i kdyby to byla právě jen historická zkušenost utlačovaného národa.

V kontextu toho, k čemu se ředitelka NG na začátku tohoto roku zavázala, si nedokážeme vysvětlit, jak může být současné dění v Gaze přehlíženo.

Náš kolektiv tvoří z většiny umělci a umělkyně. Současné dění v Gaze je tak znepokojivé a naléhavé, že jsme se rozhodli jednat bez vyzvání. Veřejné instituce a jejich dvorany jsou bezpochyby druhem veřejného prostoru, na nějž mají nárok i občané, kteří s pasivní politikou Národní galerie nesouhlasí. Pro naši guerillovou akci jsme zvolili grand opening jarní sezóny, kdy je Národní galerie vůči veřejnosti nejviditelnější. Slavnostní otevření jsme na několik minut vědomě přerušili a poprosili publikum o pozornost. Oceňujeme, že nám byl nabídnut mikrofon a přístup na podium. Násilné přerušení projevu naší členky Yary Abu Aataya zaměstnancem ochranky bylo vedením galerie odmítnuto. Vedení galerie se nám bezprostředně toho večera za vzniklou situaci omluvilo a vyjádřilo pro naši akci pochopení. Následné mlčení této instituce, resp. vágní vyjádření na sociálních sítích, že nechala zaznít i hlas solidarity (aniž by bylo zřejmé, s čím je akce solidární) však chápeme spíše jako snahu zamést celou událost pod koberec.

Se znepokojením sledujeme nečinnost a mlčení Národní galerie, přestože by měla být právě tím místem, kde umělci a umělkyně mohou svým dílem aktuální dění reflektovat.

Je politováníhodné, že tato dlouhodobě podfinancovaná instituce je už natolik zdecimována, že nemůže ani přispět kritickým hlasem k jednostrannému směřování politiky našeho státu i nevyváženosti mediálního prostoru.

V Čechách se mlčí. Politici mlčí, média mlčí, dokonce i akademické obce a kulturní instituce mlčí, a my se za toto ticho stydíme! Proto budeme nadále organizovat i další akce a vzdělávat širokou veřejnost.

Zastavme bezpráví! ZASTAVME GENOCIDU V GAZE!

Autorky a autoři

Kolektiv “Stop genocidě v Gaze”, který za akcí stojí, tvoří: