Z levého oka vyjdi sluncem, pravým zapadni měsícem

Komorní výstavou v Galerii Regionálního muzea v Jičíně se Miloš Šejn pokusil o téměř nemožné: představit svou rozsáhlou tvorbu v koncentrovaném tvaru.

Šejnovo dílo se rozprostírá od fotografie, kresebného záznamu, performance, videa až po instalaci či autorské knihy, aniž by spočívalo v jednom z vyjmenovaných médií. Podle Hala Fostera jde „ani ne tak o materiálnost média jako o koncept média. Médium může fluktuovat od jedné série děl ke druhé, ale umělec musí mít soubor pravidel práce.“ U Šejna je vedle koherentního souboru pracovních pravidel zcela určující jeho zvláštní blízkost s přírodou, jejíž konsekvence projevující se v umělcově tvorbě jsou výjimečné i v mezinárodním kontextu.

Jeho konceptuální uvažování (kde jistě hraje roli i jeho teoretické vzdělání zakončené doktorátem z filozofie) souvisí i s „rozšířeným polem“ umění, pohybem od hmotného artefaktu k dematerializaci, s důrazem kladeným na procesualitu, kdy v 60. letech minimalismus odstranil iluzi prostorovosti a otevřel umění fenomenologii těla, na což navázala performance, poté video a instalace. Vše je složitě propleteno i s odkazy k paradivadlu Jerzyho Grotowského, tanci butó (Tatsumi Hijikata a Kazuo Ono) a japonské skupině Gutai, stejně jako k historii a kulturní paměti české krajiny, české krajinomalbě nebo kultuře doby baroka nebo k vědeckým záznamům pozorování přírodních jevů a procesů (meteorologie, ornitologie).

Požár archivů a kabinetů srdce

Název přehlídky ve valdštejnské konírně jičínského zámku odkazuje na koncept výstavy Archivy a kabinety (Liberec 2012), vedle jednotlivých děl jsou přítomny i osobní předměty spjaté s autorovým dětstvím. Což považuji za dobrý způsob, jak pochopit kořeny senzitivity tohoto výjimečného umělce; odmítám názor, že dílo se nemá interpretovat v kontextu osobního života.

V autorském textu Požár archivů a kabinetů srdce libereckého katalogu jsou zveřejněny rané vzpomínky zjevně hypersenzitivního chlapce, jehož rodiče i blízká rodina byli výrazně spirituálně zaměřeni. Například ve třech letech měl Šejn reálné vidění postavy démona u nohou pelesti postele, v úžasu nad září vánočního stromku se u něj poprvé objevily poruchy řeči. První hrůzné sny byly spojeny s matčiným líčením snů o hořících kostlivcích s modrýma očima. V osmi letech jej postihly těžké revmatické horečky, při nichž nebyl schopen chůze a mohl jen odpočívat, číst a pozorovat zahradu. „Usínal v děsivých pádech do hlubiny a levitující tělo navěky, velmi pomalu kroužilo nitrem bahna bez hranic.“

Duše, zasazená v roce 1947

Miloš Šejn pro instalaci, jejíž grafický návrh evokuje jednoduchou konstruktivistickou skladbu a končí zavinutým obrazcem panelů, využil historické vitríny zdejšího muzea, což umožnilo ponechat prázdné stěny a expozici komponovat na středovou osu bíle zářícího barokního prostoru, podle Miloše Šejna jednoho z nejkrásnějších v Čechách. Výstavu „otevírá“ sbírka nalezených pigmentů, následuje panel věnovaný fotografiím nočních kreseb ohněm na vrchu Zebín.

Část s historickými vitrínami připomíná kabinetní sbírky, které se objevovaly v době manýrismu, ale typické jsou i pro baroko, a které obsahovaly artificialia, naturalia, vetustissima, mirabilia a mystica… V hloubce skříní i za jejich sklem spočívají podivuhodné objekty, otcovy knihařské nástroje spolu s autorskou transformací matčiny modlitební knížky či Konstelace otcovy knižní vazby a matčiny umělé květiny (1935, 1963), které ručně vyráběla. Mimořádným exponátem je ve výše zmíněném rámci nabílený kmen uschlého citroníku nazvaný Duše, který jeho rodiče zasadili na zahradě v roce jeho narození.

Jedna z vitrín ukazuje autorem milovaný svět hornin a minerálů: Dobrušovaný lapis lazuli (1966), Dobrušovaný jesenický mramor (1974) nebo Nalezený pazourek, dar Zdeňka Sýkory (1976), v další se lesknou kousky měděného nebo mosazného plechu s fragmenty textů Dotkni se trávy, staneš se světlem (2014), Z levého oka vyjdi sluncem, pravým okem zapadni měsícem evokující tzv. zlaté orfické tabulky. Relikty tavby stříbra a skla odkazují jako jeden ze stavebních materiálů k monumentální krajinné realizaci Sluneční hora ve Sluňákově (2008-14). V nitru nábytku se bezelstně otevírá archiv vnitřního duchovního světa Miloše Šejna, knihy, které formovaly jeho chápání světa, objekty, které jej provázely od dětství, dokumenty jednoho lidského života.

Stranou na věšáku visí vedle pracovního oděvu, který je reziduem jedné z performancí, notebook s přehledem filmů a videí z let 1967-2015. Instalaci uzavírá labyrint s malbami, které vznikaly buď v lokalitách blízko Jičína v Českém ráji, nebo v Krkonoších a dokládají jednou teoretičkou záměrně zamlčovanou skutečnost, že Miloš Šejn byl svého času malířem. Cyklus Rokle (1980-83) ukazuje abstrahující krajinomalby rytmizované barevnými plochami. Ačkoliv vznikaly v plenéru, byly malovány téměř popaměti. Nejnovější obrazotexty Ohara (2014) jsou malované prsty na plátno položené na zemi a obsahují paralelní rytmicky členěné textové záznamy.

Vzadu na stolku je umístěn počítač s jedním z prvních českých interaktivních CD-ROM COLORUM NATURAE VARIETAS (2000), které reprezentuje tehdejší digitální syntézu Šejnovy práce. Ono je tím skutečným labyrintem barev, slov, makrostruktur, zvuků a pohyblivého obrazu, onou „modrou květinou v zemi technologie“ Waltera Benjamina, který takto ve 30. letech ve spojení s filmem pojmenoval efekt spirituální bezprostřednosti skrze intenzivní zprostředkování.

Komplexnost vnímání je matricí Šejnova díla, které sice přesahuje zdejší regionální výtvarnou scény do mezinárodního kontextu, ale zároveň je v jejím rámci až poustevnicky osamělé. Vykazuje však magnetickou přitažlivost, jež může vést k onomu příslovečnému, ale metaforickému pádu na znak s rozepjatýma rukama do nekonečné hlubiny pochopení skal, roklí a jeskyní, stejně tak jako květů, hub a lišejníků.

______________________________________________________________

Miloš Šejn: Eremita. Archivy a kabinety II / Regionální muzeum a galerie v Jičíně / Jičín / 29. 4 – 31. 5. 2015

______________________________________________________________

foto: M. Šejn

Radoslava Schmelzová | Historička umění. V současnosti přednáší teorii výtvarného umění na KALD DAMU v programu Divadlo v netradičních prostorech. Zabývá se současným umění s přesahem ke krajině a kulturnímu dědictví.