Zig Zag Kvíčala

Výstava Petra Kvíčaly ve White Gallery v Osíku u Litomyšle poodhaluje Kvíčalův systém cikcakových linií a zároveň ukazuje, jak s ním lze pracovat jako se site-specific instalací.

U cesty z Brna do Svitav se nachází vyhlášený bazar U labutě. Seženete v něm naprosto vše od umělohmotné ruky až po díla současného umění. Petr Kvíčala zde natrefil na dva své obrazy, respektive jeden obraz svůj a druhý od neznámého autora, který se za Kvíčalu vydával. Napodobit Kvíčalovy klikaté či vlnité linie za použití charakteristické červenobílé barevnosti (případně doplněné o další barvy) zdá se být lehkým úkolem, nicméně - jak víme - zdání někdy klame. Výstava ve White Gallery představuje část Kvíčalových prací z cyklu Zig Zag, na kterém lze názorně vysvětlit, jak - v tomto ohledu - poznat Kvíčalu pravého.

Série Zig Zag vychází ze systému lomených linií, který malíř rozvíjí a průběžně prozkoumává od roku 2002. Princip, odhalený na základních červenobílých obrazech umístěných poblíž vstupu do galerie, spočívá v zalomení jednotlivých linií v úhlu 90°. Linie vytváří rastr s optickou hříčkou - když se na obraz podíváte z trochu jiného úhlu, uvidíte v něm jakoby nové, další geometrické tvary, které se pak vloudí do obrazu i při zpětném čelním pohledu. Asi nejlépe lze tento princip přiblížit připodobněním k op artu či k v 90. letech populárním "magickým obrazům", na kterých se, když jste do nich dostatečně dlouho koukali, objevilo v geometrické spleti plastické zvířátko či planeta Saturn.

Přirovnáním k magickým obrázkům nechci práci Petra Kvíčaly nikterak shazovat či urážet, je použito jako volná asociace. Na druhou stranu je třeba si přiznat, že Kvíčala pracuje s diametrálně odlišnými uměleckými komponenty než třeba Pavel Sterec, Hynek Alt nebo  - ať vybereme umělce věnujícího se malbě Kvíčalovy generace - například Petr Nikl. Sám k tomu říká: "Nemyslím si, že by moje malování bylo nějakým výjimečným intelektuálním výkonem. Spíš se podvědomě snažím vytvářet nějaký typ uspořádání a krásy, která kombinuje vše, co mě fascinuje, ať už jsou to zážitky, zkušenosti nebo vědomosti."

Tak trochu si však začínám myslet, že ono vědomé shazování "intelektuálního výkonu" je vlastně pro Kvíčalu hra, kterou on sám v roli režiséra, herce i scénografa komponuje a vlastně se u ní sám pro sebe baví, podobně jako při vizuálním definování svého vystupování a volbě věcí, kterými se obklopuje, od červeného kapesníčku v klopě až po černý kabriolet. Hlubší analýzou Kvíčalovy tvorby neodpadnou adjektiva jako dekorativní, abstraktní (čtené někdy jako nemoderní ve smyslu zpracované již v minulém století), místy snad i - když se vrátíme k přirovnání k výše zmíněným umělcům - banální. Poodhaluje však, že osahávání takovéto tvorby může být zábavné a že tvorba samotná - v případě výstavy Zig Zag - může přerůst do konceptu, který náhle pejorativní adjektiva zastiňuje.

Výstava v Osíku zvolený princip ukazuje z nejrůznějších stran, je vlastně přehlídkou možností, jak s ním pracovat. Nejnápadnější a na první pohled vizuálně nejzajímavější byl trávník - obklopující White Gallery - posekaný do tvarů cikcakových ornamentů (jež bylo bohužel možné obdivovat jen krátce po vernisáži, než - pravidelně nesekán - dorostl do své obvyklé výšky), a monumentální instalace (vycházející z úvah jak převést Zig Zag do prostoru), umístěná v proskleném rohu galerie. Za zdařilý považuji hlavně zásah do trávníku, díky kterému se cikcakový ornament náhle dostal do většího měřítka a zvláště pak - pro oko zvyklé dívat se na obrazy - do nového úhlu pohledu podporujícího zvolenou optickou hru. Hlavně však reaguje na konkrétní prostředí a ukazuje, kam může zajít současná malba, pokud opustí "svazující" hranice plátna. Tyto dvě monumentální instalace postavil Petr Kvíčla s kurátorem Ondřejem Chrobákem do kontrastu k jemným kresbám, které ukazují Kvíčalovy myšlenkové pochody, a obrazům, v nichž je celý princip rozvíjen dalším směrem.

Základem byla Kvíčalovi stále cikcaková linie, která se však poznenáhlu stává obtížně čitelnou či až místy nečitelnou, protože ji malíř podle předem promyšleného postupu dále narušoval, respektive ji upozadil žlutou barvou a v místech protínání vytvářel linie z výraznějších barev či barevné tečky nebo celý rastr rozparceloval tak, že již ornament přestává být čitelný zcela a lze si pohrávat s tím, jestli jej tam ještě kde uvidíte. Ostatně i pro Kvíčalu zdá se být jeho tvorba hrou, která jej k ničemu nesvazuje, nic na milimetr přesně neodměřuje, ani nepoužívá úhloměr, čímž jeho malby získávají rozměr lidské omylnosti.

Za svým způsobem stěžejní ovšem považuji moment, kdy jsme se po notné době strávené Kvíčalovým vysvětlováním principů - která čára má jakou barvu a proč odkud a kam vede - podívala na dvě z prezentovaných kreseb. Obě měly za základ rastr z linií vzniklých na cikcakovém principu, jedna však byla přemalována naprosto uvolněnou, až dětskou kresbou ze soustředných kruhů, druhá pak doplněna jen tak tečkami, které se vůbec žádného systému nedržely. Kvíčala na nich - možná nevědomky - dokazuje, že řád pro něj není svazujícím diktátorem. Na druhou stranu je v jeho tvorbě přítomný natolik, že komentovanou prohlídku o vrstvení linií a práci s nimi by si měli poslechnout minimálně majitelé v úvodu zmíněného bazaru. Možná by pak ten falešný obraz schovali.

______________________________________________________________

Petr Kvíčala: Zig Zag / kurátor: Ondřej Chrobák / White Gallery / Osík u Litomyšle / 15. 6. – 28. 9. 2014

______________________________________________________________

foto: Kamil Till, archiv White Gallery

______________________________________________________________

Reakce galeristy Martina Jandy k posečenému trávníku: Grafika v trávníku byla opětovným sečením důsledně v průběhu 5 týdnů čtyřikrát obnovována. Po překročení této doby však zásahy sekačkou nebylo možné dále udržovat v potřebné kvalitě,  jelikož přestávali mít svůj původní charakter a rozhodl jsem proto o sjednocujícím zásahu plošným posekáním. Celá realizace přenosu grafiky do plochy trávníku okolo WG byla nejprve podrobně zaznamenána fotodokumentací pomocí leteckých snímků, publikována v tiskovém materiálu ve formátu pohlednice A5 a následně ukončena, aby její dopad na diváka nepůsobil polovičatě.