Zvuk jako nástroj zkoumání

Co se skrývá za zvukem? Zvuk tu byl samozřejmě dříve než lidstvo, které ho začalo vnímat, interpretovat a vytvářet. Zvuk se ve vesmíru skrývá dokonce i tam, kde bychom ho nečekali. Například v přírodních procesech, které můžeme sonifikovat, tedy překládat do slyšitelné podoby, a tím je zpřístupňovat lidskému sluchu. Jedná se například o oblasti elektromagnetického či akustického vlnění, které se nacházejí za hranicemi lidského slyšení. Ono „za“ může znamenat především v oblasti infrazvuku či ultrazvuku. Jak víme, člověk slyší v ideálním případě až v rozmezí 16 – 20 000 Hz, což v přírodě není žádná velká sláva. Jevy, které unikají našim smyslům, jsou uchopitelné pouze prostřednictvím myšlení. A pouze myšlení nám dokáže zprostředkovat překlad těchto jevů do jiné, senzoricky vnímatelné formy.

Koncentrovaná výstava Beyond The Sound, sestavená pod kurátorským dohledem Jiřího Suchánka, zabydlela Dům umění města Brna exponáty, jejichž význam není na první, často ani na druhý pohled zjevný. Teprve bedlivé studium anotací jednotlivých exponátů vrací návštěvnictvo do temných koutů paměti, kde se nacházejí fragmenty středoškolské fyziky a s nimi i základ představy, na jakých principech tato technologická umělecká díla fungují.

Nezaujatému pozorovateli a pozorovatelce se může zdát, že výstavní prostory jsou technologicko-uměleckými objekty osídleny velmi řídce, avšak pro výstavy, které pracují se zvukovými instalacemi, je tato prostorová velkorysost nezbytná. Pokud totiž jednotlivé artefakty nevyužívají binaurální výstup do sluchátek – a to v tomto případě platí bez výhrady –, dochází k překryvům jednotlivých zvukových sfér, což je samozřejmě nežádoucí. Proto v několika případech obývá jeden výstavní prostor vždy jen jedna instalace. Kumulace děl, která by na výstavě vizuálního umění působila přinejhorším rušivě či nepatřičně, se v oblasti zvukového (aurálního) umění jeví jako přímo nemožná. Proto zde každé dílo dostává potřebný prostor, ve kterém může rozvinout svůj vlastní význam. Pokud bychom hledali jednotící kurátorskou linii, je jí zcela jistě kombinace, která z větší části definuje i tvorbu Jiřího Suchánka. (Ten ovšem sám jako autor na výstavě zastoupen není.) Jedná se o spojení přírodních principů či materiálů se sofistikovanými elektronickými technologiemi.

Raviv Ganchrow, Telurická konstrukce, foto Polina Davydenko.

Některá díla mají přesah do bioartu – zde bych zmínil instalaci kolektivu autorů Interspecifics Mikro rytmy V.4 (2016–2024), jež spojuje mikrobiální palivové články napojené na systém počítačového vidění, který na základě hlubokého učení řídí vícekanálový syntezátor v Max/MSP. Řada z vystavených exponátů upozorňuje na problémy našeho životního prostředí. Nejviditelnějším příkladem je asi vícekanálový environment Jaro v okrajové ledové zóně (2016) Jany Winderen. Zvukové prostředí nabízí dokumentaci procesu tajících oceánských ledovců, které jsou křehkým ekosystémem zprostředkovávajícím zásadní množství kyslíku pro naši planetu a zároveň zajišťují život a komunikaci mnoha biologických druhů. Dalším, pro mne snad nejsilnějším dílem, byla instalace Gila Delindra Odolnost z rozsáhlejšího Korkového cyklu (2021–2024). Skládá se ze čtveřice zčernalých, zvolna rotujících skulptur, ve kterých návštěvnictvo brzy rozpozná ohořelá torza kmenů. Hrubý povrch jejich kůry je snímán dlouhými elektronicky amplifikovanými špejlemi, které nahrazují gramofonovou jehlu s přenoskou. Drhnutí špejlí o kmeny je pak reprodukováno do prostoru. Smyslem díla je upozornit na nahrazování odolných porostů korkového dubu v Portugalsku vysoce hořlavými eukalypty.

Další dva exponáty v sousedících místnostech se věnují problému paměti. Tekutá paměť (2019–2020) Ioanny Vreme Moser se vrací k pozapomenuté oblasti výpočetní techniky, kterou je fluidní logika. Funguje na principu kombinace Coandova efektu a promyšleného tvarování dutin v soustavě skleněných trubic a křivulí. Jedná se o sonifikovanou alternativní počítačovou paměť založenou na mechanice tekutiny, kterou je v tomto případě proudící slaná voda. Architektura takových systémů (které jsou transparentní a materiálově udržitelné) se významně liší od pravoúhlého světa současných výpočetních technologií a ukazuje jednu z možných cest jejich dalšího vývoje. Z opačné strany přistupuje tatáž autorka k otázce paměti v dalším díle nazvaném Minerální amnézie (2023). Tvoří ji soubor deseti objektů, které na první pohled působí jako skrumáž malých kosmických sond. Při bližším ohledání se ukazuje, že pod lupami – které koncentrují světelné paprsky do jednoho bodu – se nachází dnes již zastaralé počítačové paměti EPROM. Dopadající světlo rozkládá znějící zvukové smyčky uložené v těchto čipech postupně až k jejich vymizení. Křemíkové paměti tak pozvolna „zapomínají“ svůj zvukový obsah.

Ioana Vreme Moser, Mineralní Amnézie, foto Polina Davydenko.

Elektromagnetické vlnění je principem, který pohání Telurickou konstrukci (2024) Raviva Ganchrowa. 32kanálová zvuková instalace využívá prosklený strop galerie jako soupravu reproduktorů, které přenášejí do prostoru výstavní síně sonifikované elektrické proudy okolí Domu umění – ať už se jedná o antropogenní, či čistě fyzikální proudění.

Jeden z mála exponátů, které nezní, představuje Implozní komora (2014) Eveliny Domnitch a Dmitryho Gelfanda. Zvuk s vysokou energií je tu naopak zdrojem vytváření a hroucení kavitačních dutin v kapalině v modře prosvíceném skleněném válci. Při implozích vzduchových bublinek dochází k neuvěřitelně prudkým a rychlým fyzikálním reakcím. Vzhledem k němosti předchozího exponátu mu v témže prostoru sekunduje Duga (2024) autora Dmitryho Morozova aka ::VTOL::. Jeho základním principem je syntezátorová sonifikace křivek pohybu magnetického kyvadla, které je řízeno Schumannovou rezonancí, tedy stojatým elektromagnetickým vlněním mezi povrchem země a ionosférou o základní frekvenci 7,83 Hz, které je generováno bleskovými výboji. Po zvukové stránce je většina instalací velmi delikátních – pohybuje se na úrovni šumu, bzučení či praskání, případně konkrétních soundscapes. Nejmohutněji působí zesílený zvuk otáčejících se zuhelnatělých kmenů korkového dubu, což synesteticky vyvolává majestátní dojem kamenných soch.

Gil Delidro, Odolnost - korková série, foto Polina Davydenko.

Výstavu v jednom ze sálů doplňuje rozlehlá instalace Sláva Krekoviče a Csilly Nagy Symbionti 2.0., která představuje jakési uměle vytvořené znějící atoly, krajinu sestavenou z technologicko-biologických forem a keramických objektů inspirovaných mořskými houbami. Symbionti reagují na několik parametrů okolí a tím řídí své vrstevnaté zvukové projevy. Místem jejich původního určení je přírodní krajina, kde instalace komunikuje s prostředím. Kurátorkou této instalace je Jennifer Helia DeFelice.

Jakkoliv je výstava co do množství exponátů komorní, vyžaduje dostatek prostoru a zejména času k proposlouchání jednotlivých instalací. To, co mají všechny artefakty společné, je pozornost upřená k přírodě, v níž žijeme, a procesům, které v ní probíhají a o nichž často ani netušíme. Některé z nich přímo upozorňují na témata, která souvisejí s procesy vytěžování přírodních zdrojů, nadměrné výroby či devastace přirozeného světa. Zvuk je zde spíše nástrojem zkoumání a zpřístupnění těchto procesů našim smyslům než vlastním předmětem expozice. Poukazuje na různé subjektivní možnosti překladu objektivních přírodních procesů. Podobnou roli na výstavě zaujímají komplikované technologie, jež nemáme obdivovat pro jejich složitost, ale spíše pro jejich estetickou a snad ještě více pragmatickou funkci, která nás vede zpět ke vnímání divů našeho vesmíru a možná naznačuje i budoucí cesty kupředu.

Jana Winderen, Interspecifics, Gil Delindro, ::vtol::, Raviv Ganchrow, Evelina Domnitch & Dmitry Gelfand, Ioana Vreme Moser / Beyond the Sound / Mezinárodní výstava zvukového umění v rámci festivalu FAUN / kurátor: Jiří Suchánek, Dům umění města Brna / 5. 4. – 14. 7. 2024.