Ani den bez čárky. Art souboj médií v kresbě

Výstava Nulla Dies Sine Linea v ústecké Galerii Emila Filly mapuje pozici média kresby na současné české výtvarné scéně. Rozhovor s kurátorkou Lenkou Sýkorovou, která prezentuje  21 pohledů mladých českých výtvarných umělců a umělkyň na kresbu jako východisko pro jejich postkonceptuální uvažování, vedla Tereza Nováková.

Petr Dub, Death of Philosopher, Slavoj, I Know What You Did Last Summer, instalace z cyklu Know-How, 2014

Výstava se zabývá redefinicí média kresby. Co konkrétně pro tebe znamenají tyto postkonceptuální přesahy v české kresbě? Kresba je stále v českém prostředí vnímána v klasickém, tradičním slova smyslu a nikde nejsou reflektovány její přesahy do jiných výtvarných médií. Myslím tím kupříkladu performance, instalaci, objekt atd. Zásadní pro můj současný kurátorský koncept byla výstava On Line: Drawing Through the Twentieth Century v MoMA v NYC. Zhlédla jsem ji v roce 2010 na stáži a plně jsem si uvědomila právě již zmíněné přesahy, které jsem doposud v kontextu kresby nereflektovala. Tak se přesahy staly kurátorským klíčem pro výstavu Nulla Dies Sine Linea.

Jaká média můžeme na výstavě najít? Kresbu přesahující do prostoru formou instalací, jako doplnění objektů nebo site-specific realizací (Petr Dub, Pavla Gajdošíková, Markéta Jáchimová, Matěj Smetana, Jan Pfeiffer), kresbu reagující intervencí na veřejný prostor (Libor Novotný) nebo vyjadřující  performativní gesto (Mira Gáberová, Adéla Součková, Magdaléna Stanová). Umělci zkoumají hranice možností, formátů nebo kresebných prostředků (David Böhm & Jiří Franta, Aneta Bendáková, Nikola Čulík, Michal Drozen, Petra Herotová, Markéta Hlinovská, Dana Sahánková). V současném výtvarném umění je kresba také prostě jen dokumentací dalších konceptů tvorby (Miroslav Hašek), nebo na druhé straně místy až obsedantní zenovou meditací (Daniel Hanzlík, Jan Nálevka). Výstava zohledňuje také úlohu kresby v rámci elektronických médií (Matěj Smetana, Jan Pfeiffer, Conrad Armstrong). Právě to, že umělci pracují na pomezí jak elektronických médií, tak i s prostorem galerie, shledávám v rámci svého konceptu jako nejdůležitější moment výstavy (Matěj Smetana, Jan Pfeiffer). Nebo mě také baví poloha přesahu kresby do performativního gesta (Mira Gáberová, Adéla Součková) či malby (Michal Drozen, Petr Dub). Když jsem umělce obcházela v ateliérech v rámci přípravy výstavy, tak jsme se spolu skoro vždy radovali, že budou vystavovat kresbu, kterou tak jako já vnímají v kontextu současné české scény jako upozaděnou před více preferovanými médii.

Daniel Hanzlík, Echo – série akustických kreseb, kresba tuší, 2013; Magda Stanová, Algoritmy v umění, kresby, instalace, 2010, 2012; Markéta Jáchimová, Dívky z domu číslo 651, kombinovaná technika, 2012

Na výstavě prezentuješ období od roku 2000 do roku 2014, zastoupení umělci jsou mladší a střední generace. Podle čeho se řídil jejich výběr? Kurátorským klíčem je jiný pohled na kresbu v rámci přesahů do jiných medií, tedy intermedialní přesahy. Proto tedy performance Adély Součkové na vernisáži jako situace a určité gesto doplňující její práci v kóji, kde kresba na zeď vznikala na místě a video také přímo pro daný prostor. Performance Miry Gáberové, která svým tělem dotvářela kresbu a tu sérii kreseb – tzv. erektujících antických hrdinů překreslila přímo pro tuto výstavu. Tuto sérii jsem úmyslně vybrala, protože je založena na apropriaci forem antických soch a tím vzdáleně poukazuje k latinskému názvu Nulla dies sine linea, který v překladu znamená Ani den bez čárky. Drozenova performace Kurace také vznikla jako gesto na předchozí naše projekty. Starší díla versus aktuální jsou logickým vyústěním projektu, který má mapovat českou kresbu 2000-2014. Všechna díla jsem vybírala s autory po vzájemné domluvě a shodě. A výstava jako celek je složená ze tvou třetin ze starších děl doplněných jednou třetinou o díla nová. Ta povětšinou vznikla na místě (Nikola Čulík, Michal Drozen, Petr Dub, Matěj Smetana či Adéla Součková). Výstava jako celek má otevřít cestu k diskuzi o současné kresbě a k tomu je potřeba i starších příkladů, i když ty díla v kontextu nultých let nejsou stará. Pořád je to současnost a mladí autoři. Nechtěla jsem, aby všechna díla vznikla jen pro tuto výstavu. To nebyl můj záměr a ani by to nenaplnilo smysl mapování.

Proč se na výstavě české kresby objevují i cizinci? Českou výtvarnou scénu potažmo českou kresbu hodnotím z pozice umělců, kteří ji tvoří, a proto se na výstavě objevují i cizinci, kteří jsou s českou scénou spojeni.  Myslím tím slovenské umělkyně – Magdalenu Stanovou, která je doktorandkou v Ateliéru intermediální tvorby II u Tomáše Vaňka na pražské AVU či Miru Gáberovou, laureátku Ceny Oskára Čepana v roce 2012, která nyní působí v Praze, a v neposlední řadě amerického umělce Conrada Armstronga, který se pohybuje v kontextu domovské Kanady a Evropy. V Praze žije již přes deset let, vystudoval Ateliér intermediální konfrontace u Jiřího Davida a Milana Saláka na pražské VŠUP a nyní zde působí jako odborný asistent u Mileny Dopitové.

Jan Nálevka, Ráda bych totiž i podotkla, že…, kresba modrou propiskou na kancelářském papíře A4, instalace, 2010

Čím jsou pro tebe nultá léta v médiu kresby? Právě toto období je vhodné pro redefinování média kresby, protože je aktuální a tím pádem lépe pozorovatelné. Tak jako byla kresba uchopitelná v Nové figuraci s přesahem do konceptuálního myšlení, tak nyní je možné přinést reflexi nultých let s přesahy médií v postkonceptuálním myšlení.

Nejen tyto performance a tvorba na pomezí site-specific, ale i samotné výstavě předcházel pětidenní workshop pro autory a společná instalace výstavy a k výstavě je připraveno několik workshopů s umělci. Chápu to tak, že pro tvou kurátorskou práci je důležité setkávání a participace umělců z různých oblastí i národností. Co všechno dává projekt umělcům a co přináší návštěvníkům galerie? Důležité je poznání a seznámení autorů napříč vysokými uměleckými školami a napříč mladší a střední generací. Někteří umělci se poprvé setkali až v Ústí nad Labem, například Petr Dub a Adéla Součková. Dále je důležité vytvoření určitého prostoru pro diskuzi o současné kresbě, pohled na toto tradiční výtvarné médium z jiných než zažitých úhlů pohledů. Pro mne je nejdůležitější práce progresivního kurátora, člověka, který napomáhá tvorbě umělecké scény. Který není jen kunsthistorik bádající v oblasti starého umění. Kresba je základním tvůrčím prostředkem současného vizuálního uvažování nebo se stává paralelní cestou umělecké tvorby. Na výstavě Nulle Dies Sine Linea jsme uspořádali workshopy Jana Pfeiffera, Nikoly Čulíka a Adély Součkové určené pro studenty z Katedry vizuální komunikace a Ateliéru performance na FUD UJEP v Ústí nad Labem. Důvodem je seznámení studentů s jinými tvůrčími postupy. Je to součástí mé ambice jiného pohledu na kresbu.

Sama jsi na vernisáži výstavy zmínila, že k této výstavě tě přivedlo klasické kunsthistorické přemýšlení, kde kresba je pojímána v tradičním slova smyslu jako disegno. Studovala jsi dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jak tě toto směřování ovlivnilo? Od dob antiky je kresba vnímána jako studijní nástroj, základní kámen výtvarného vzdělání, který sloužil i jako hodnotící kritérium kvality. Kresba byla nositelem komparativního materiálu, na jehož základě bylo možné porovnávat a hodnotit schopnosti tvůrců, vypořádat se s akademickými formami, kánonem zobrazení. Zároveň v protikladu k tomu kresba vždy sloužila také jako nástroj intimního, osobního uměleckého gesta. Až v druhé polovině dvacátého století získává pozici individuálního výrazového prostředku jako plné, definitivní umělecké formy. K tomuto pohledu mi pomohlo právě zmíněné magisterské studium dějin umění na FF UK, které jsem doplnila doktorandským studiem na FUD UJEP v Ústí nad Labem. Zde jsem si na projektu Action Galleries ověřila, že model živého progresivního kurátora zasahujícího do umělecké scény funguje.

Proč jsi postavila do stejné úrovně umělecká díla i art souboj, který je běžně braný jako doprovodná akce? V čem tě tento performativní projekt či výsledné dílo grafických designérek Anety Bendákové a Lucie Muchovičové překvapilo? Art souboj je vždy časově omezená tvorba, v tomto případě na 20 minut, a je na stejné úrovni jako pětidenní instalace Petra Duba, protože umělci prostě potřebují kreslit každý den, je jedno jak dlouho. Jedná se o posun vnímání a rozšíření možností pro diváka, pro dílo i pro galerii…

Adéla Součková, Narcis, kresba na zeď, video, 2014

Vycházíš z klasického kunsthistorického vzdělání. I tvé kurátorování se řídí určitými nastavenými pravidly, výstava je zhodnocením a celistvou prezentací výzkumu nebo mapování. Podmínkou pro každého umělce vystavujícího v ústecké galerii je mít samostatnou výstavu v Altánu Klamovka v Praze. Jak se pražská díla vztahují k dílům ve Fillovce? Tento a příští rok je v pražské galerii Altán Klamovka, kterou kurátorsky vedu, zasvěcen výstavní plán médiu kresby. Někteří umělci již u mě vystavovali, nyní je to Markéta Hlinovská. Není pravidlem, že by se díla měla k sobě vztahovat. Spíše se jedná o model, který jsem užila i u projektu Action Galleries. Tj. série menších výstav v malé pražské galerii, pak jedna skupinová výstava, řada přednášek a vydání publikace na dané téma. Tím, že je vícero akcí v rámci jednoho projektu, dochází k oslovení širšího publika, média se více ozývají a projekt reflektují a vzniká živá diskuze, která je pro mne nejdůležitější zpětnou vazbou a zadostiučiněním za vynaloženou energii.

Do ústecké galerie ses vrátila po dvou a půl letech, kdy jsi představila svou doktorskou výstavu Konečně spolu a projekt Action galleries. Dají se obě výstavy porovnat? Nedají. Konečně spolu tvořila v době svého vzniku určitou platformu na téma umělec-kurátor v kontextu nezávislé galerijní scény u nás. Nulla Dies Sine Linea mapuje tradiční výtvarné médium, tedy se obrací daleko více do historie, s cílem otevřít diskuzi nad současnou kresbou.

______________________________________________________________

Nulla Dies Sine Linea / kurátorka: Lenka Sýkorová / Galerie Emila Filly / Ústí nad Labem / 27. 3. – 17. 4. 2014

______________________________________________________________

foto: Radek Jandera