AR5: Design pro veřejnou správu: mezi designem zaměřeným na člověka a spekulací

„Design zaměřený na člověka“, „designové myšlení“, „designový proces“. Přístupy a pojmy, které se dnes v komerční sféře stávají standardem, a to z důvodu zvyšování konkurenceschopnosti a plnění rostoucích očekávání zákazníků. V zahraničí se s využíváním principů designového procesu setkáváme i ve veřejném sektoru, kde umožňuje intenzivnější občanskou participaci a v ideálním případě i jistou míru demokratizace veřejných služeb. Jak je na tom v tomto ohledu české prostředí? A stačí vůbec design zaměřený na člověka (human-centered design) na řešení problémů, jako je klimatická krize, a na promýšlení budoucností, jaké bychom si přáli?

Když v česko-slovenském kontextu mluvíme o designu, často se nám vybaví grafická či produktová praxe, k níž jsou vedeni studenti uměleckých škol, případně tvorba webových aplikací a programování, jež jsou spojeny především se vzděláváním v oblasti informačních technologií. Profesně se pak absolventi realizují v různých sférách komerčního sektoru. Pokud se ale na design zkusíme podívat z širší perspektivy, nemůžeme jej definovat skrze produkt, umělecké dílo, web nebo rozhraní. Definovali bychom jej tak totiž prostřednictvím jeho výsledku. Osobně však design vnímám především jako proces, v němž nejprve dochází k identifikaci problémů a následně k postupnému nacházení možných řešení. Za stále aktuální proto považuji charakteristiku ekonoma a politologa Herberta Simona, který design definoval jako „postupy, jejichž cílem je proměna stávajících skutečností v preferované“.^[1]

Pokud se na design podíváme jako na proces, zjistíme, že je svým způsobem všudypřítomný a že ho lze aplikovat takřka v jakékoli oblasti. Od mikroskopických inovací přes tvorbu předmětů denní potřeby či koncepci služeb až po řešení „zapeklitých problémů“,^[2] jako je strukturální chudoba nebo klimatická krize. S měřítkem problému samozřejmě narůstá i míra komplexity a náročnosti celého procesu i způsob, jak designér k problému přistupuje.

Neexistuje neschopný uživatel, jen špatný design

Právě volba metody „řešení problému“ je z mého pohledu jednou z definičních složek designu samotného. K tvorbě produktů či systémů lze samozřejmě přistupovat z hlediska intuice designéra, na druhou stranu však zvyšující se komplexita identifikovaného (či spíše vnímaného) problému obvykle vyžaduje zahrnout do designového procesu více aktérů a perspektiv. Tuto skutečnost se pokouší reflektovat zmíněný design zaměřený na člověka, jehož postupy sestávají z různých fází výzkumu, analýzy dat, prototypování, testování a případné implementace řešení, a to v nikdy nekončícím procesu iterace.^[3] Vzhledem k tomu, že potřeby a problémy lidí se mění společně s techno-sociálním prostředím, nemůžeme očekávat, že jednou vzniklé řešení, ať už jde o automat na jízdenky veřejné dopravy, webové rozhraní pro nákup spotřebního zboží, nebo proces vyřízení žádosti na městském úřadě, bude fungovat navždy. Designový proces tedy neústí v neměnné „autorské dílo“ designéra, ale v produkt umožňující další přizpůsobení. Od uživatele už se neočekává schopnost proniknout do duše designéra a používat produkt či službu tak, jak to zamýšlel: pokud vám nejdou otevřít dveře, není to vaše chyba, je to chyba designu, abychom parafrázovali notoricky známý příklad behaviorálního psychologa Donalda Normana.^[4] Designér má totiž podle něj sledovat konceptuální modely v myšlení lidí, případně se jich zeptat a konkrétní návrhy řešení s nimi přímo vyzkoušet.

Firmou, která reprezentuje design zaměřený na člověka, designový proces a designové myšlení^[5] v té nejsofistikovanější podobě, je pravděpodobně mezinárodní organizace IDEO. Ta pro tyto účely shromáždila poznatky z průmyslového designu, behaviorální psychologie, neurobiologie, sociologie a dalších odvětví, aby jejich propojením vyvinula jedinečný přístup k řešení problémů za účasti potenciálních uživatelů v každé fázi procesu. Takovéto nastavení designového procesu je unikátní v tom, že jej lze aplikovat na problém jakékoliv škály, přičemž jeho limitem je snad jen odvaha designérů a jejich schopnost správně metodicky uchopit jednotlivé fáze.^[6]

Abstraktní koncepce si žádají konkrétní příklady. K investicím do designového procesu jsou nejvíce motivovány komerční subjekty, a to z prostého důvodu: dobře navržené služby a produkty mají větší potenciál přilákat uživatele, a tedy generovat zisk. Společnost Google například vyvinula svůj vlastní přístup k designu inovací: v průběhu pouze pětidenního designového sprintu^[7] je Google schopen navrhnout a otestovat různé prototypy, a v krátkém čase tak docílit maximální přívětivosti pro uživatele. Díky tomuto přístupu je dnes Google „primárním rozhraním vedoucím do zbytku internetu“,^[8] které navíc nabízí nepřeberné množství interoperabilních nástrojů pro management a administrativní práci. G Suite je dnes ostatně jedním z nejpoužívanějších cloudových „balíčků“ kancelářských aplikací napříč komerční i veřejnou sférou.

Designový workshop na konferenci Sociální inovace v knihovnách. Foto: Barbora Fukárková

Že se design zaměřený na člověka netýká pouze hmotných produktů a služeb, můžeme sledovat například i na tom, jak Google inovuje systém náboru nových zaměstnanců. Do celého procesu vstupuje spousta zainteresovaných stran a právě optimalizace spolupráce mezi jednotlivými stakeholdery byla předmětem jednoho z designových sprintů. Asi třicet účastníků z oblasti UX a HR se v jeho rámci pokoušelo odpovědět na otázku, na čem Googlu záleží při přijímání nových zaměstnanců, a výsledek promítnout do inovace daného systému. Výzkumná fáze sestávala z akumulace relevantních dat o individuálních zkušenostech s dosavadním procesem, následně byly analyzovány jednotlivé uživatelské role (cíle, potřeby, bolístky) prostřednictvím deníkových zápisů nebo týmových anket. Dokumentovány byly nejen dílčí úkony jednotlivých zainteresovaných stran (ať už jednotlivé týmy, nebo uchazeči) v procesu přijímání, ale i rozhodnutí za nimi. Druhý den třídenního sprintu týmy identifikovaly neuralgické body v uživatelských cestách, přičemž každý z těchto bodů byl nahlížen z perspektivy všech zúčastněných, aby bylo dosaženo co nejindividuálnějšího přístupu a zároveň pojmenování sdílených hodnot. Třetí den byla veškerá zjištění shromážděna a na jejich základě vznikly tzv. roadmapy pro nalezení nejlepšího možného řešení, jež bylo následně testováno budoucími uživateli.^[9]

Možná studujete design, a přesto je pro vás výše uvedený ilustrační příklad designového procesu ve velké firmě něčím zcela novým. Právě toto je nicméně v mezinárodním kontextu v současnosti design: vyplňování dotazníků, vedení rozhovorů, jejich následná analýza prostřednictvím metod typu „person“ nebo empatických map, prototypování pomocí storyboardů, 3D modelů, wireframů či mock-upů, následné A/B testování, pilotní provoz a tak dále.^[10]

Následování designového procesu odvozeného z metodologie designu zaměřeného na člověka není ale ojedinělé ani v České republice. Některé designové agentury pomáhají jiným firmám, pokud jde o porozumění potřebám jejich klientů a tvorbu služeb, které jsou vyvíjeny ve spolupráci s uživateli.^[11] Některé firmy dokonce nabízejí svoje designové know-how i veřejné správě,^[12] čímž se dostáváme k tématu, které je pro mě stěžejní. V kontextu designu inovací ve veřejném sektoru totiž začnou vyvstávat některé rozpory designu zaměřeného na člověka, tak jak je dnes využíván v tržním prostředí.

Design zaměřený na člověka ve veřejném sektoru

Design zaměřený na člověka může firmám efektivně dopomoci k vytvoření atraktivního a tím pádem i lukrativního „lovebrandu“: lidé si vždy raději koupí produkt či využijí službu, která se jim bude používat snadno a intuitivně, než něco, k čemu musí číst sáhodlouhý manuál. Designová perspektiva však podle mého názoru může sloužit nejen k uspokojování potřeb v relativně malém měřítku soukromých firem, ale může být i zdrojem demokratizace a občanské participace v rámci věcí veřejných.

Tvrdá realita českých veřejných institucí zahrnuje neproniknutelné bariéry, které v občanech vyvolávají vztek či beznaděj. Poukázky o nezastižení v poštovních schránkách, kafkovská úřednická kolečka při vyřizování banálních žádostí nebo netečnost a nezájem pracovníků veřejných institucí – s tím vším se potýkáme dnes a denně. Veřejné instituce a státní aparát obecně však nelze pojímat tím stejným dynamickým a přímočarým způsobem jako komerční subjekty, a to z několika důvodů. Designéři ve veřejné sféře se musejí vypořádávat s vrstevnatými politickými a právními souvislostmi a reagovat na vysoká a komplexní očekávání: veřejné organizace musejí totiž (na rozdíl od firem) plnit určité zákonem dané závazky vůči občanům. Zatímco inovace v soukromém sektoru jsou spíše o „příležitostech“, ve veřejném jde většinou o „problémy“ a hodnota jejich „řešení“ má zcela jiný charakter. Spíše než v potenciálním zisku (ten často není ani možný) spočívá v obtížně měřitelné úrovni občanského života.^[13] Veřejné instituce by rovněž měly být principiálně stabilní a spolehlivé a vůle k inovacím prostřednictvím designu se v jejich kontextu může zdát dokonce paradoxní.

V komerčním sektoru je design „doma“ a jeho metody většinou odpovídají struktuře dominantního ekonomického systému, tedy neoliberálního kapitalismu.^[14] Firmy obecně nejsou nuceny tuto skutečnost zásadně reflektovat, je-li však design aplikován v oblasti veřejných služeb, je třeba důkladně zvážit, jaké nástroje a postupy jsou v dané situaci adekvátní. V rámci designového procesu vždy vzniká skupina obyvatel, která je z užití dané služby či produktu vyloučena, není totiž možné postihnout při identifikaci potenciálních uživatelů všechny – a právě proto je důležitým aspektem designu zaměřeného na člověka iterace. Designování se také vždy odehrává v určité výseči reality, v níž existuje tzv. „vůle k designu“: profesor geografie Kevin Grove se tímto pojmem vymezuje proti a zároveň navazuje na koncept „vůle k pravdě“. Upozorňuje, že tyto dva koncepty se odlišují v podmínkách, jak lze v různých historických epochách produkovat vědění a zároveň jej spravovat. Zatímco „vůle k pravdě“ označuje mocenské vztahy spíše v modelu „top-down“, „vůle k designu“ vychází z opačného modelu, v němž je institucionální správa bezprostředně ovlivňována svým lokálním kontextem.^[15] Nezapomínejme také, že zdrojem inovace ve veřejné sféře, která se zabývá řešením sociálních či environmentálních problémů, je často konflikt: ten je však v rámci designu spíše rozmělňován a zahlazován, zatímco drobné designové intervence mohou znemožnit vnímání a reflexi systémových vztahů, z nichž společenské problémy vyrůstají. Neredukovatelná specificita místních kontextů pak znesnadňuje „škálovatelnost“ (scalability) jednotlivých řešení pro různá měřítka a situace.^[16] Designéři působící ve veřejných službách tedy musí počítat s tím, že v rámci tvorby „sociálních inovací“ nelze metody designu zaměřeného na člověka využít jedna ku jedné, tedy stejným způsobem jako v komerční sféře.

Inkubátor sociálních inovací v knihovnách. Foto: Barbora Fukárková

S příklady, jak využít designový proces a designové myšlení v rámci veřejných institucí či celých států, se ale v zahraničním kontextu setkáváme poměrně běžně. Podívejme se na příklad z Dánska, kde se v roce 2007 v rámci vládní inovační laboratoře MindLab (aktuálně Danish Design Centre), vedené v té době Christianem Basonem, uskutečnilo dvoudenní setkání s cílem pomoci Dánsku s jedním „zapeklitým problémem“. Bason a jeho kolegové dostali za úkol zpracovat pro Dánsko strategii, jak čelit klimatické změně a současně podpořit nové podniky a zajistit ekonomický růst. V MindLabu se tehdy potkalo dvacet zástupců pěti odlišných ministerstev, kteří dosud nebyli schopni najít společnou řeč. Designéři si na základě vládního zadání položili otázku: „Jak bychom mohli pomoci vyšším státním úředníkům z pěti odlišných ministerstev vyvážit cíle ohledně redukce CO₂ a zároveň růstu podnikání prostřednictvím společné strategie, která by byla současně inovativní, ambiciózní a realistická?“^[17]

Ministerští úředníci strávili ve společnosti designérů dva dny intenzivních jednání, jež byla doplněna přednáškami umělců, odborníků na změny klimatu a podnikatelů, kteří svoji činnost založili na environmentálně udržitelném přístupu. Bason a jeho kolegové v procesu využili mimo jiné i prvky „spekulativního designu“, když veřejným činitelům rozdali prázdnou stránku novin s datem 2020 a požádali je, aby se zamysleli nad možným budoucím stavem či modelem toho, jak bude Dánsko v daném roce environmentální situaci reflektovat. Účelem workshopu bylo podpořit imaginaci úředníků, a to se povedlo. Na popud designérského týmu pak pracovníci ministerstva využili online nástroje umožňující spolupráci na anonymní bázi, díky kterým se zbavili vzájemného ostychu i omezení, jež s sebou běžně nesou institucionální hierarchie. Jediným pravidlem bylo dodržování zásad komunikace, podle nichž mělo běžné „Ano, ale…“ nahradit pozitivněji laděné „Ano a…“. Pro konzervativní řešení zde zkrátka nebyl prostor. Na toto úvodní setkání pak navázaly další semináře, konzultace či participativní workshopy, a to vše ve spolupráci s občany, zástupci státního aparátu i byznysu. Šlo o běh na dlouhou trať, na konci v roce 2009 však Dánsko mělo onu kýženou strategii, jejíž hledání započalo právě oním víkendovým setkáním v roce 2007.^[18]

S pozitivními příklady využití designového procesu v rámci veřejné správy se ale můžeme setkat i v rámci České republiky. Jakkoliv bychom to možná nečekali, v mnoha ohledech jsou velmi progresivními institucemi veřejné knihovny, na které lidé často pohlíží jako na spíše konzervativní, až rigidní instituce, jejichž roli poskytovatelů informací s nástupem internetu – tedy už dávno – odzvonilo. V rámci projektu Sociální inovace v knihovnách realizovaném Katedrou informačních studií a knihovnictví na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, na němž jsem se podílel, jsme pro knihovny pořádali tzv. inkubátory sociálních inovací. Tyto workshopy měly na reálných příkladech z jejich vlastních lokalit naučit knihovníky a knihovnice, jak identifikovat problémy, získat potřebné informace a prototypovat řešení, která mohou být pro komunitu jejich obce přínosná.

Designér Tomáš Štefek popsal základní principy projektu následovně: „V procesu, kterým v inkubátoru pracujeme, je každé rozhodnutí postaveno na ověření a důkazu, že budoucí uživatelé služby ji budou potřebovat, používat, mít rádi. Nejistota je riziková a vyčerpává. Abychom v navrhování všeho, co děláme, měli jistotu úspěchu, děláme s účastníky malé kroky. Po každém z nich se rozhlédneme kolem a ptáme se lidí, co na to říkají, kolegů a partnerů, zda vidí něco, co my ne, a ptáme se také sebe, jestli nás to baví a naplňuje.“^[19] V rámci projektu pak vznikly služby, jako je Knihovna pro bezbariérové Brno fungující v Knihovně Jiřího Mahena v Brně, kde se setkávají a sdílí zkušenosti lidé s různým typem znevýhodnění od vozíčkářů přes neslyšící po nevidomé a diskutují společně bariéry ve veřejném prostoru.^[20] Projekt Ověřeno iniciovaný Městskou knihovnou v Praze byl pak zaměřen na boj proti dezinformacím a fake news: knihovny jsou obecně považovány za důvěryhodné instituce a účastníci inkubátoru tak v rámci designového procesu nastartovali tvorbu metodik workshopů deFacto, jež mohou knihovny organizovat za účelem vzdělávání v této oblasti.^[21]

Spekulace zaměřená na člověka – jak mluvit o budoucnosti prostřednictvím designu?

Designové myšlení a metody designu zaměřeného na člověka mohou být tedy pro řešení problémů ve veřejné sféře bezpochyby přínosné. Zkušenosti dánského MindLabu, britské Government Digital Service^[22] či iniciativy NYCx Challenges newyorské radnice^[23] ukazují, že intenzivnější participace občanů na tvorbě veřejných služeb přináší větší životní spokojenost a důvěru v instituce. Na druhou stranu je podle mého názoru vhodné se i na samotnou praxi designového myšlení dívat kriticky, dále ji přehodnocovat a aktualizovat. Veřejná sféra umožňuje využití těchto nástrojů k podpoře politické imaginace, která by v soukromém sektoru mohla působit paradoxně. Vzpomeňme ostatně známý text Natashy Iskander, která tvrdí, že designové myšlení přes svůj (často sebedefinující) inovační potenciál důrazem na uživatelský výzkum naopak replikuje status quo, protože potřeby a problémy cílových skupin vyplývají z aktuálního stavu věcí. Výchozí podmínky pak určují i výsledné řešení, jež v zásadě vylučuje možnost představit si budoucnost nezatíženou přítomností.^[24] Právě tady lze narazit na jeden z největších limitů designu zaměřeného na člověka a designového myšlení. Není adekvátním metodologickým nástrojem pro předvídání možných, žádoucích, představitelných či preferovaných budoucností, protože se ve své fenomenologické perspektivě soustřeďuje především na „to nejlepší“ tady a teď.

Anthony Dunne a Fiona Raby, zakladatelé kritického a spekulativního designu, říkají, že „[d]esign je dnes spojen primárně s komerčními a marketingovými aktivitami, ale přitom má potenciál operovat na mnohem intelektuálnější rovině. Mohl by situovat nový technologický vývoj do imaginárních, ale uvěřitelných každodenních situací, které by nám umožnily diskutovat o důsledcích různých technologických budoucností dříve, než k nim dojde.“^[25] Jejich koncepce odlišuje tzv. afirmativní design, který potvrzuje status quo a může zahrnovat i metody designu zaměřeného na člověka, a kritický a spekulativní design, který může jednak dekonstruovat ideologické předpoklady afirmativního designu, jednak sloužit k povzbuzení imaginace a promýšlení možných scénářů budoucnosti.^[26]

Jsem přesvědčen o tom, že design zaměřený na člověka může být v mnoha ohledech užitečný, kritický a spekulativní design nicméně umožňuje vykročení mimo jeho přímočarou instrumentalitu a odhalování skrytých politických tendencí „za“ designem. Design zaměřený na člověka a spekulativní přístupy ostatně nejsou podle mého názoru metodologicky nesmiřitelné – naopak se mohou navzájem obohacovat a doplňovat.

Dovolím si také tvrdit, že veřejná sféra je tím pravým místem, kde k této spolupráci může dojít. Potvrzuje to například britský Policy Lab, který už v roce 2016 identifikoval růst relevance spekulativního designu jako jeden z nejpodstatnějších trendů ve veřejné správě v následujícím roce.^[27] Je však nutné brát v úvahu, že jedním z definičních znaků spekulativního designu je provokace, která ve veřejném sektoru může jít spíše proti zamýšleným inovacím. Jak ale říká například Isa Kolehmainen z britské inovační agentury Nesta, spekulace může doplňovat designový proces a být součástí tzv. strategického předvídání.^[28] Australská výzkumnice Bridgette Engeler jde pak v této úvaze ještě o něco dál: strategické předvídání, jako určitá znalostní báze a metodologický rámec pro design orientovaný do budoucnosti, by podle ní mělo být s designovým procesem bezprostředně spojeno jako jeho nutná součást.^[29]

Pokud něco veřejná sféra a politická reprezentace v současnosti potřebuje, je to právě spekulativní myšlení – nejpalčivější problémy dneška, jako je sociální nerovnost, pandemie virových onemocnění či klimatická změna, totiž existujícími metodami a na půdorysu stávajícího politického a ekonomického uspořádání nevyřešíme. Některé státy, jako např. Velká Británie, již ostatně strategické předpovědi v praxi používají. V roce 2015 zde byly metody designové fikce aplikovány například na problematiku asistované sebevraždy, přičemž do procesu byli zapojeni zástupci seniorů. Jiný spekulativní experiment se pak týkal budoucnosti digitalizace účetnictví.^[30] Průkopníky spekulativního přístupu v českém kontextu jsou pak opět knihovny. Městská knihovna v Praze sestavila v reakci na aktuální pandemii koronaviru pracovní skupinu, jejímž úkolem nebylo vytvořit strategické scénáře pro knihovnu jako takovou, ale předpovědět budoucí modely společnosti za účelem plánování možných způsobů adaptace na krizové situace. V závěrečném dokumentu s názvem Nejistá budoucnost: Scénáře vývoje do konce roku 2021 tak ředitel knihovny Tomáš Řehák píše: „Nejsme schopni s dostatečně velkou pravděpodobností určit jeden scénář, kterým se svět bude řídit. Jsme ale schopni jich popsat tolik, abychom měli přiměřenou jistotu, že některý z nich to bude. Takže musíme rozpracovat všechny.“^[31]

Jako další příklad může posloužit činnost Institutu forenzního interdisciplinárního výzkumu, sociálně emancipačního designu a architektury působícího na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Ten navazuje na projekt s názvem Realistická utopie Velký Krtíš a zabývá se mimo jiné i scénáři možných budoucností v rámcích post-kapitalistické imaginace jak ve slovenském Velkém Krtíši, tak aktuálně i v rámci Brna.^[32] V daných lokalitách bude Institut provádět forenzní a antropologický výzkum (který se s tím designovým překrývá) a na jejich základě bude vytvářet preferované scénáře budoucnosti bydlení a urbanistické návrhy. Kromě nástrojů a metod odvozených z designu zaměřeného na člověka a spekulativního designu bude využívat také gamifikační prvky, tedy principy herního myšlení.

Je klišé říkat, že nastala doba, kdy se vlády musí dívat do budoucnosti víc než kdy dřív. Něco takového jsme totiž mohli, můžeme a budeme moci pronést prakticky kdykoliv. Politické režimy a veřejné instituce nicméně často řeší problémy tady a teď a tento text nechce říci nic jiného, než že je možné na ně reagovat i jinak: participativně a v delších horizontech, než jaké vytyčují jednotlivá rozpočtová a volební období. Jde jen o to, přizvat ke stolu co možná nejširší spektrum zainteresovaných stran a tvořit modely, které nebudou pouhým sci-fi, ale prostorem pro imaginaci a dílčí designové kroky směrem k možným, žádoucím a preferovaným budoucnostem.

^[1] Herbert Simon, The Sciences of the Artificial, Cambridge: The MIT Press, 1996, s. 111.

^[2] Jde o překlad anglického termínu wicked problems, který poprvé definovali teoretici designu Horst Rittel a Melvin Webber. Jedná se o problémy sociálního, politického či environmentálního charakteru tak vysoké komplexity, že je nelze postihnout v jejich úplnosti. Viz Horst Rittel – Melvin Webber, Dilemmas in a General Theory of Planning, Policy Sciences IV, 1973, č. 2, s. 155–169.

^[3] Viz např. IDEO's human centered design process: How to make things people love, UserTesting, 4. 12. 2018, https://www.usertesting.com/blog/how-ideo-uses-customer-insights-to-design-innovative-products-users-love, vyhledáno 10. 6. 2020.

^[4] Donald A. Norman, Design pro každý den, Praha: Dokořán, 2010, s. 29–30.

^[5] Pojem „designové myšlení“ (z angl. „design thinking“) se často používá v souvislosti s designem zaměřeným na člověka, jakkoliv se jedná o starší a mnohem širší přístup. Zatímco designové myšlení řeší tvorbu nových produktů a služeb mnohdy i sociální povahy, design zaměřený na člověka se vztahuje spíše ke zlepšování použitelnosti a uživatelské zkušenosti konkrétního produktu či služby.

^[6] Limitů je zde samozřejmě mnohem více a samotný přístup designu zaměřeného na člověka si je často nepřiznává. Vrátíme se k nim později.

^[7] Make Your UX Design Process Agile Using Google’s Methodology, Interaction Design Foundation, 2020, https://www.interaction-design.org/literature/article/make-your-ux-design-process-agile-using-google-s-methodology, vyhledáno 10. 6. 2020.

^[8] Nick Srnicek, Platform Capitalism, Cambridge: Polity Press, 2017, s. 104.

^[9] Google Improves the Hiring Process, Design Sprints, https://designsprintkit.withgoogle.com/case-studies/google-improves-hiring-process, vyhledáno 10. 6. 2020.

^[10] „Persona“ je analytická metoda sloužící k utřídění velkého množství dat z uživatelského výzkumu, na jehož základě designéři vytváří archetypálního a zobecněného uživatele potenciální služby, aktivity nebo produktu. Empatická mapa slouží ke znázornění relevantních dat a zjištění vyplývajících z toho, co uživatel říká, vidí, slyší, dělá nebo co si myslí. Wireframe, neboli „drátěný model“, je zase prototypovací metoda znázorňující základní informační architekturu řešení, nejčastěji webu nebo aplikace.

^[11] Viz například House of Řezáč, https://www.houseofrezac.com/.

^[12] Roman Hřebecký, Veřejná správa, nemocnice, školy, umíme něco co teď potřebujete? Medium, 16. 3. 2020, https://medium.com/pabeni/ve%C5%99ejn%C3%A1-spr%C3%A1vo-nemocnice-%C5%A1koly-um%C3%ADme-n%C4%9Bco-co-te%C4%8F-pot%C5%99ebujete-d47cb2ccc224, vyhledáno 10. 6. 2020.

^[13] Christian Bason, Leading Public Sector Innovation. Co-creating for a Better Society, Bristol: Policy Press, 2010, s. 54–59.

^[14] Viz také Klára Peloušková, Existuje důvod, proč je design „human-centered“, Artalk.cz, 1. 5. 2019, https://artalk.cz/2019/05/01/existuje-duvod-proc-je-design-human-centered/, vyhledáno 24. 5. 2020.

^[15] Kevin Grove, Resilience, Londýn: Routledge, 2018, s. 13–14.

^[16] Remko Berkhout, Irresistibly Biased? The Blind Spots of Social Innovation, openDemocracy, 29. 12. 2014,

https://www.opendemocracy.net/en/transformation/irresistibly-biased-blind-spots-of-social-innovation/, vyhledáno 16. 6. 2020.

^[17] „Jak bychom mohli…“ či v angličtině „How might we…“ je ústřední metodou samotného designového procesu, jež přichází na řadu ve chvíli, kdy již existuje množství dat z předchozího výzkumu a je načase formulovat ústřední problém a následně potenciální řešení.

^[18] Christian Bason, Leading Public Sector Innovation. Co-creating for a Better Society, Bristol: Policy Press, 2010, s. 1–3.

^[19] Tomáš Štefek, Inkubátor sociálních inovací v knihovnách, Duha. Informace o knihách a knihovnách z Moravy XXXIII, 2019, č. 2, http://duha.mzk.cz/clanky/inkubator-socialnich-inovaci-v-knihovnach, vyhledáno 10. 6. 2020.

^[20] Knihovna pro bezbariérové Brno, Knihovna Jiřího Mahena v Brně, 2019, https://www.kjm.cz/knihovna-pro-bezbarierove-brno, vyhledáno 10. 6. 2020.

^[21] DeFacto workshop, Co dokáže knihovna. Mapa sociálních inovací v knihovnách, 2020, https://codokaze.knihovna.cz/defacto/, vyhledáno 10. 6. 2020.

^[22] Viz Government Digital Service, Gov.uk, https://www.gov.uk/government/organisations/government-digital-service, vyhledáno 16. 6. 2020.

^[23] Viz také Design Thinking in Action, Government Technology, 27. 9. 2018,

https://www.govtech.com/computing/Design-Thinking-in-Action.html, vyhledáno 16. 6. 2020.

^[24] Natasha Iskander, Design Thinking Is Fundamentally Conservative and Preserves the Status Quo, Harvard Business Review, 2018, https://hbr.org/2018/09/design-thinking-is-fundamentally-conservative-and-preserves-the-status-quo, vyhledáno 28. 5. 2020.

^[25] Anthony Dunne – Fiona Raby, Design for debate, Dunne & Raby, 2007,

http://dunneandraby.co.uk/content/bydandr/36/0, vyhledáno 28. 5. 2020.

^[26] Spekulativní design muže vedle „předvídání“ budoucnosti sloužit i k reflexi agence tzv. „ne-lidských“ aktérů a k jejich zapojení do designování. Jedna z kritik designu zaměřeného na člověka totiž směřuje právě k jeho příliš antropocentrické perspektivě, kdy se uživatelem rozumí jen člověk, a ne například zvíře, umělá inteligence či klimatická změna. Viz mimo jiné Roman Novotný, Design v době post-antropocénu, Medium, 26. 2. 2020, https://medium.com/design-kisk/design-v-dob%C4%9B-post-antropoc%C3%A9nu-ac5af9886203, vyhledáno 10. 6. 2020.

^[27] Policy Predictions for 2017, Gov.uk, Policy Lab, 22. 12. 2016, https://openpolicy.blog.gov.uk/2016/12/22/policy-predictions-for-2017/, vyhledáno 10. 6. 2020.

^[28] Isa Kolehmainen, Speculative design. A design niche or a new tool for government innovation?, Nesta, 5. 4. 2016, https://www.nesta.org.uk/blog/speculative-design-a-design-niche-or-a-new-tool-for-government-innovation/, vyhledáno 10. 6. 2020.

^[29] Bridgette Engeler, Towards Prospective Design, The Design Journal, 2017,

https://www.tandfonline.com/doi/pdf/10.1080/14606925.2017.1352956, vyhledáno 16. 6. 2020.

^[30] Anna Whicher, Speculative Design for Government, Policy and Politics, pdr., 26. 6. 2017,

http://pdronline.co.uk/blog/2017/06/speculative-design-for-government-policy-and-politics, vyhledáno 16. 6. 2020.

^[31] Vojtěch Vojtíšek a kol., Nejistá budoucnost. Scénáře vývoje do konce roku 2021, Městská knihovna v Praze, http://l.mlp.cz/nejistabudoucnost, vyhledáno 16. 6. 2020.

^[32] Více viz http://ruvk.info/. Výzkum, který výustil mimo jiné i v tento text, byl podpořen z veřejných zdrojů formou stipendia Fondu na podporu umenia.

Artalk revue: Záměr / editorka: Klára Peloušková, 2020.

PDF ke stažení v české i anglické verzi.