Designéři musí stavět svět na odpadcích dneška, už není cesty zpět

Kniha Bruce Sterlinga nazvaná Shaping Things vyšla již v roce 2005 a letos ji pod titulem Vytváření věcí vydalo nakladatelství Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Jsou myšlenky v knize obsažené stále aktuální? A co nám Sterlingovo spekulování o designu přináší do diskuze o klimatické změně? „Design, který je i v současnosti bezprostředně spjatý s člověkem, totiž naprosto ignoruje sílu a působení „věcí“, jejich inherentní a samostatné historie podmiňující jejich užití,“ píše v následující recenzi Roman Novotný, který se dále v textu zabývá také neologismy, se kterými Sterling pracuje, a přibližuje podrobněji autorův přístup k současnému designu.

Designéři musí stavět svět na odpadcích dneška, už není cesty zpět

„Pokus dosáhnout udržitelného světa může vyjít, nebo může skončit neúspěchem. Jestli se to nepodaří, budoucí svět bude nemyslitelný. Jestli to fungovat bude, budoucí svět bude nepředstavitelný.“[1] Věta jako vystřižená z úvodu do spekulativního designu. A přesně tímto, předznamenáním spekulativního obratu, je kniha (či manifest) Bruce Sterlinga Vytváření věcí, kterou, byť od prvního vydání uplynulo již 14 let, vydalo v letošním roce nakladatelství UMPRUM.

Sterling je stále mnohým českým čtenářům znám především jako autor cyberpunkových science fiction (např. Schizmatrix Plus, antologie Zrcadlovky ad.). Již méně je vnímán jako profesor mediálních studií a teoretik designu. Vytváření věcí je pak publikace, která by mohla být nazvána jako „design brief“ (tj. vymezení základních výchozích pozic pro počátek designové práce) a sám Sterling říká, že je v podstatě o všem.

Autor vychází ze dvou jasných pozic, které jsou dnes – v kontextu klimatické změny – ještě naléhavější než v roce 2005. Za prvé jde o „nové formy designu a výroby, které postrádají historický precedens a jsou předurčeny k tomu, aby vytvářely radikální novost. Za druhé současné výrobní postupy prostě nejsou udržitelné. Jsou příliš rozsáhlé, mají příliš dlouhé historie. […] Používají k výrobě archaické formy energie a materiály, jež nejsou recyklovatelné a navíc jsou toxické“.[2]

Podle Sterlinga je třeba chápat lidi a objekty nikoliv zvlášť, ale v komplementárním slova smyslu, tj. v jejich vzájemné interakci. Obdobně, jako Ezio Manzini mluví o neodlučitelnosti sociálního a technologického,[3] vyzývá takto Sterling k odtemnění designového pole pro nový svět. Design, který je i v současnosti bezprostředně spjatý s člověkem, totiž naprosto ignoruje sílu a působení „věcí“, jejich inherentní a samostatné historie podmiňující jejich užití.

Pro každou etapu v historii lidstva můžeme vysledovat určité druhy objektů, jejichž užití predeterminuje chování uživatele. Pro období artefaktů tak existovali lovci a farmáři, pro stroje zákazníci, produktům připadají konzumenti a v období tzv. udělátek (poměrně neumělý překlad slova „gizmo“, ale adekvátnější slovo zřejmě neexistuje) jsme se mohli setkat a stále setkáváme s koncovými uživateli. Příkladem udělátka je pro Sterlinga láhev vína, která svým popisem vybízí k další aktivitě (studiu původu vína, návštěvě webových stránek atd.). Sám pak předjímá existenci něčeho, co nazývá SPIME – jde o entity na pomezí času a prostoru (Space – prostor, Time – čas), a v podstatě celá publikace se kolem tohoto termínu točí. Ve světě SPIMŮ designéři pracují nejen pro lidi a objekty, ale rovněž pro technosociální vztahy mezi nimi, čímž se blížíme k relacionistickému pojetí designu Artura Escobara, jehož publikaci zde již recenzovala Klára Peloušková, a částečně i k tvrzení Normana Pottera, podle něhož je jednou z podmínek designu hledání vztahu.

Technokultury samozřejmě nenahrazují jedna druhou, stále žijeme ve světě, kde existují stroje, artefakty a produkty. Nicméně nové technokultury se ukládají přes ty staré, starší řády se drolí a ztrácí svoji čistotu po nově nastupujícím fenoménu, což může připomínat Houllebecqovy metafyzické události, jež popisuje v románu Elementární částice.

Sterling tak pracuje s pojmem metahistorie v podobném smyslu slova jako historik a literární teoretik Hayden White, který tvrdí, že v každé historické epoše existuje relativně stálé vysvětlení reality (v podstatě jde o jazykový a významový aparát, který ospravedlňuje, proč věci a procesy ve společnosti a světě fungují tak, jak fungují, a odpovídá tak dané technokultuře), a sám se v publikaci snaží předjímat metahistorii (narativitu, mytologii) budoucnosti. Tvrdí, že současná metahistorie otevřených společností je neudržitelná, protože nereflektuje klimatické změny, nerovnosti a další aktuální problémy současnosti. „Potřebujeme energii pro efektivní společenskou intervenci bez urputnosti totalitarismu. Potřebujeme přikročit k činu, aniž bychom se uzavřeli do dusivého předstírání věčné pravdy. Takže potřebujeme nový koncept budoucnosti, jejíž obraz není statická, omšelá představa o budoucnosti z minula,“[4] píše Sterling, zakladatel design fiction. SPIMY, které předjímá, jsou entitou pro tuto novou metahistorii, která mění vztah člověka k času a materiálovým procesům tak, že je zviditelňuje.

Každý objekt vytváří vlastní historii od svého materiálního vzniku po svůj zánik a potenciál využití pro další fabrikaci. SPIME je pak jak objektem, tak komplexem vztahů ve virtuální podobě, který celou tuto historii, dohledatelnou trajektorii od vzniku až po zánik, včetně jeho dopadů na životní prostředí, možných způsobů užití, původu materiálů, z níž je stvořen atd., obsahuje.[5] Jde o virtuální objekt prolinkovaný s počítačovým 3D souborem inženýrských specifikací. Neexistuje, dokud si ho nekoupíte, zařadí se do vašeho systému nákupu a prodeje a přístup k němu máte skrze CRM systém. Vše je zde samozřejmě hlavně hypotetické a je především prostorem pro práci designéra. SPIME si tak lze představit jako zvláštní podobu hluboké adresy, o níž píše Benjamin Bratton, který sám ostatně Sterlinga zmiňuje.[6] SPIME využívá trackovatelnosti a strojových vzorců pohybu lidí a věcí, v čemž se například ukazuje jedna ze Sterlingových slabin, kdy klade velký důraz na transparentnost a neřeší důsledně, kdo ji zajišťuje, na což reagují pozdější autoři jako výše zmíněný Bratton nebo třeba Srnicek. Sterling je fascinovaný pokrokem a v mnohém z jeho díla čiší jakýsi zamrzlý modernismus, který je nicméně v jeho díle umně zkombinovaný se spekulací: „Spotřebování nenahraditelných zdrojů, bez ohledu na to, jak sofistikované je, nemůže být v synchronní perspektivě označeno jako pokrok. Protože takové konání likviduje příliš mnoho budoucích možností. Zužuje rejstřík budoucích zkušeností,“[7] píše se značným environmentálním přídechem, který je pro celé Vytváření věcí příznačný.

Sterling knihu píše především pro designéry a pro „Honáky“ (uživatele) SPIMŮ a velmi otevřeně se pouští na pole designové teorie i praxe v tom slova smyslu, jak ji chápeme dnes, tj. skrze prototypování. Jinak řečeno skrze proces, kdy vytváříme 100 prototypů, abychom z nich 97 zavrhli, ale jejich historii pečlivě zaznamenali do SPIMU, abychom se vyhnuli opakování chyb. Zároveň designérům ale přiznává určitou autonomii a zodpovědnost: „Designéři fungují jako dveřníci mezi existujícími objekty a objekty, které teprve nastanou.“[8] V závěru knihy pak v souvislosti se SPIMY, jejich ekonomikou a společností Sterling klade množství otázek převzatých od nizozemského designéra Wima Gillese. Otázkami jako „Jaký je rozsah výroby?“, „Jaké jsou funkční principy?“, „Jak se to udržuje a spravuje?“ se snaží představit SPIME jako nutný budoucí krok ke změně. V této části Sterling v podstatě nejvíce odkrývá své politické názory, kdy je uživatel SPIMU – Honák – někdo, kdo má konkurenční výhodu před ostatními – konzumenty, zákazníky a dalšími. Až se zdá, že autor poněkud naivně věří volnému trhu.

Současně je problematické jeho vnímání designu jako něčeho, co skrývá funkcionalitu věcí, aby to složité bylo skryté a na povrchu se vyjevovalo to zářivé a použitelné. Přesný opak toho, o co se snaží například Srnicek v Platform Capitalism a o čem v návaznosti na něj píše Lukáš Likavčan.[9] Co víc, pokud si vezmeme pozdější dílo samotného Bruce Sterlinga, konkrétně The Epic Struggle of the Internet of Things, kde sám píše, že mezi jednotlivými entitami internetu věcí (jehož základní složkou jsou SPIMY) není už dnes možné (ba je to ohrožující) si vybrat relaci mezi objekty: „Můžeme se sice rozhodnout o typu smartphonu nebo značce vysavače, ale digitální relace mezi nimi není naší volbou.“[10]

Přes několik problematických bodů, jež se ve Vytváření věcí objevují a které jsou problematické spíše vzhledem k současnosti, ne k roku 2005, kdy Sterling knihu psal, lze tvrdit, že se jedná o knihu průkopnickou, která předznamenává spekulativní hnutí a designovou fikci. Co víc, je nutné Sterlinga ocenit, že sám ve svém pozdějším díle už tak pozitivní ohledně internetu věcí (IoT) a jeho ekonomiky není a mluví o digitálním feudalismu, kdy „lidé na IoT fungují jako hospodářská zvířata feudálního původu pasoucí se pod bedlivým dohledem baronů z cloudových hradů“.[11] Bruce Sterling zároveň nikdy nebude vědcem, bude vždy spíše pankáčem, který v žádném díle nezapomene vytáhnout elektrickou kytaru a bude předjímat budoucnosti stojící na odpadcích současnosti.

[1] Bruce Sterling. Vytváření věcí. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2019, s. 4.

[2] Tamtéž, s. 3.

[3] Ezio Manzini. Design, When Everybody Designs: An Introduction to Design for Social Innovation. 1. Cambridge, Massachusetts: The MIT Press, 2015, s. 16.

[4] Viz Sterling (pozn. 1), s. 29.

[5] Tamtéž, s. 56.

[6] Benjamin H. Bratton. The Stack: On Software and Sovereignty. 1. Cambridge, Massachusetts: MIT Press, 2015, s. 220.

[7] Viz Sterling (pozn. 1), s. 36.

[8] Tamtéž, s. 44.

[9] Lukáš Likavčan. Božstva v procesu výstavby: O digitálních platformách a amerindiánském perspektivismu. in: A2 kulturní čtrnáctideník. 2017, 8 (10), s. 18.

[10] Bruce Sterling. The Epic Struggle of the Internet of Things. 1. Moskva: Strelka Press, 2014, s. 7.

[11] Tamtéž, s. 8.

Bruce Sterling, Vytváření věcí, Praha: UMPRUM, 2019, 112 stran.

Ilustrační snímek: David Přílučík, Bez názvu, analogová fotografie, 2019.