Jaká je hegemonie designu zaměřeného na člověka

Teoretik designu Roman Novotný navazuje ve svém příspěvku na komentář Kláry Pelouškové, který byl věnován „human-centered designu“, tedy designu zaměřenému na člověka. Peloušková ve svém textu argumentuje, že potřeby uživatelů a na ně navázané uvažování o designu do velké míry podléhají principům ekonomické využitelnosti a trhu. Novotný se ale v reakci snaží „human-centered design“ uchopit jako určitou strategii v širokém slova smyslu a zaměřit se i na jiné než lidské aktéry, podle jejichž kritérií jsou procesy v současném světě navrhovány a plánovány. Uživatel totiž „není definován svojí (lidskou, nebo jakoukoliv jinou) podstatou, ale aktérstvím a tím, že je možné na něj ukázat,“ píše Novotný.

Jaká je hegemonie designu zaměřeného na člověka

Ernesto Laclau a Chantal Mouffe píšou: „Althusser říkával, že za Platónovou filosofií je řecká matematika, za racionalismem sedmnáctého století galileovská matematika a za Kantovou filosofií newtonovská teorie.“^[1]

Političtí filosofové hlásící se k postmarxismu tím myslí, že každá podstatná změna ontického obsahu nějaké výzkumné oblasti jde ruku v ruce se změnou ontologického paradigmatu. Jinými slovy, existuje zpětná vazba mezi tím, jakým objektům přisuzujeme objektivní existenci (jsme schopni je myslet) a obecnými ontologickými kategoriemi. Když tuto poněkud abstraktní teorii vztáhneme k příkladu uváděném Laclauem a Mouffe, je v současnosti a v kontextu dnešní společnosti ovládané informačními technologiemi nemožné artikulovat jakoukoliv marxistickou politickou strategii v duchu jejich původních ontologických paradigmat – tj. hegelovského a naturalistického. Realita je dnes úplně jiná a obsah pojmů jako třída nebo výrobní prostředky se diametrálně (byť v lecčems možná nedostatečně artikulovaně) liší, či jsou tyto pojmy spojovány s minulými totalitárními režimy.

Skrze tento lehce komplikovaný úvod chci v určité rovině navázat na kritiku „human-centered designu“ (HCD) z článku Kláry Pelouškové. Nejdříve chci podotknout, že HCD považuji za velmi validní a přínosný přístup, který sám využívám. Od jeho počátků spojených se jménem teoretika Donalda Normana po jeho zevrubnou a několikanásobnou konceptualizaci mezinárodní firmou IDEO prošel design zaměřený na člověka řadou změn. Dnes lze HCD aplikovat v různých škálách od malých start-upů či neziskovek po nadnárodní korporáty, a pokud jej využijete, výsledky se zaručeně dostaví. „Design zaměřený na člověka vám teď může pomoci zlepšit život lidí žijících za méně než 2 $ na den,“ píše se v jedné z obecnějších příruček od IDEO.^[2]

HCD, human-centered design, Hear-Create-Deliver – designový proces, který se stal v mnoha odvětvích businessu i veřejné sféry mantrou (především v zahraničí) a v mnoha ohledech se konceptualizoval s různým počtem kroků, ať už je to dvojitý diamant od Design Councilu, či stanfordský přístup a mnohé další. Všechny mají až na maličkosti společný průběh – poznání problémů a potřeb cílové skupiny uživatelů pomocí často sociologických metod, analýza dat prostřednictvím person či empatické mapy, ideační a prototypovací fáze tvořící spolu s uživateli 3D modely, mock-upy nebo wireframy řešení, a nakonec fáze testování, na jehož základě se prototyp upraví. A samozřejmě, je třeba iterovat (tj. vracet se v procesu stále na začátek a zjišťovat, zda výsledné řešení nezastarává, nevyvíjí se cílové skupiny atd.). Design je inkluzivní i exkluzivní v ten samý okamžik a není možné v procesu myslet na všechny sociální skupiny. Samotným designováním možná i nějakou skupinu vytvoříme, protože bude svou nezjištěnou povahou z užívání služby či produktu vyloučena.

Designér v tomto případě není géniem jdoucím za voláním své intuice, není Dieterem Ramsem, ba ani Stevem Jobsem, je průvodcem vedoucím uživatele od popisu problému až k tomu nejlepšímu řešení, které ale rovněž nepřichází od něj, ale od uživatelů samotných. Není pochyb o tom, že HCD je přístup přinášející demokratizaci, a kdyby jej veřejná sféra v České republice zaznamenala, možná bychom se časem i dočkali adekvátních a odpovídajících služeb kupříkladu České pošty.

Na druhou stranu ale HCD v mnoha ohledech (možná i ze své velmi demokratické podstaty) replikuje dominantní socioekonomické modely a často navzdory všem narativům o inovativnosti pouze potvrzuje status quo. Klára Peloušková vedle toho píše, že „[d]nes už sice HCD nestojí na abstrakci a průměru, zacílení designu na jednotlivce jde však ruku v ruce s hyperindividualizací marketingu, distribuce a spotřeby, na níž je dnešní trh do velké míry založen. Zpětnovazebné algoritmy, které na základě našich předchozích voleb utváří naše digitální spotřebitelské já, jsou jádrem HCD a zároveň motorem konzumerismu. Člověk se v tomto modelu stává cennou informací s exaktní hodnotou, již lze velmi efektivně zpeněžit. Jinak řečeno: existuje důvod, proč je design „human-centered“.

Dominance designu zaměřeného na člověka způsobila, že momentálně existujeme ve virtuální sféře nad světem, nad planetou a přírodou, která ale v designovém procesu nemá místo, přestože ji my i vlivem designu spotřebováváme. Čím je ale způsobena tato aktuální dominance? Tím se vracíme zpět k úvodnímu odstavci. Na co narážím, a Klára to rovněž zmiňuje, je problém hegemonie HCD. Pokud se dnes řekne design, vybaví se nám automaticky HCD, sociologický výzkum, uživatel jako člověk, prototypování, weby, peníze a další. Laclau a Mouffe tomuto říkají řetězec ekvivalencí. Různé řetězce tvoří danou hegemonii, a to výhradně diskurzivně. Podívejme se například na pojem socialismus, jeho řetězec ekvivalencí v našem kontextu je politický útlak, perzekuce, nesvoboda, vláda jedné strany apod. Z toho důvodu postmarxisté v rámci budování jakéhokoliv budoucího levicového projektu říkají – a propůjčují si k tomu Husserlovu terminologii –, že je nutné pojmy a koncept marxismu reaktivovat pro dnešní realitu.

Protože je podle mého názoru design pořád hlavně hybatelem nějaké změny a řešitelem problémů, domnívám se, že stejně tak my, designéři nebo teoretici, bychom si dnes tváří v tvář největším problémům současnosti měli položit několik závažných otázek o tom, jestli je naše pojetí designu odpovídající. Dokážeme se dnes vypořádávat s novými konflikty mezi cloudovými platformami a národními státy vyvěrajícími z kolizí tradiční horizontální politické geografie a té vertikální, nazývané Benjaminem Brattonem jako „Stack“? Jsme schopni uchopit v rámci přemýšlení o designu fakt, že z kódu vytvořeného člověkem emergentně vznikne jakási cizí racionalita a dva facebookoví boti si vytvoří vlastní komunikační jazyk? A snad i největší problém současnosti – klimatickou změnu – již nemůžeme dnes řešit v rámci mikroskopických designových procesů.

Co to ale znamená reaktivovat design a jeho pojmy? Výše zmiňovaný Benjamin Bratton (a nejen on) říká, že považovat za uživatele pouze člověka může být v mnoha ohledech špatné. V rámci „Stacku“ a jeho asambláží může pro Brattona být uživatelem cokoliv, co je opatřeno adresou, adresa (představme si ji klidně jako klasickou IP adresu) je ontickou prerekvizitou, podmínkou existence. Adresovatelní tak mohou být lidé stejně jako zvířata, stroje (chytrá auta a obecně to, co dnes chápeme jako periferie tzv. internetu věcí) nebo umělé inteligence (boti). Lze například považovat za uživatele i klimatický proces? Uživatel není definován svojí (lidskou nebo jakoukoliv jinou) podstatou, ale aktérstvím a tím, že je možné na něj ukázat. Takový pohled vycházející z ploché ontologie sice zdánlivě sesazuje člověka z výsostné pozice uživatele, na druhou stranu ale rozšíření uživatelské obce, s níž lze designovat, může být pro člověka cestou, jak se naučit pracovat se změnami klimatu tím způsobem, že se jim bude snažit porozumět na daleko materiálnější úrovni.

Znovupromýšlení pozice uživatele může být prvním krokem k reaktivaci designu. Nejde ale jen o uživatele, náš svět potřebuje i novou metodologii, která by počítala s daleko širšími škálami, než je firma, nebo dokonce stát. Současně lze promýšlet vůbec prostory a kontexty, v jejichž rámci designujeme. HCD přineslo do oblasti designu pragmatickou složku procesu, v němž je na začátku identifikace problému a na druhé návrh řešení. Jaké problémy ale máme řešit, jakým způsobem a s čí pomocí, to je jsou otázky, které bychom si dnes měli pokládat.

^[1] LACLAU, Ernesto a Chantal MOUFFE. Hegemonie a socialistická strategie: za radikálně demokratickou politiku. Praha: Karolinum, 2014.

^[2] HCD: design zaměřený na člověka: soubor nástrojů. 2. vyd. Brno: Flow, 2013, s. 15.

Ilustrační obrázek: Reliéfní mapa města Bassano del Grappa, zdroj: pxhere.com