Balancování nad uhelnou jámou

Hlavní sál roudnické galerie moderního umění zaplnilo uhlí. O výstavě Hérakleitův princip aneb 100 let uhlí v českém umění, která představuje tvůrčí reflexe dosud neuzavřené kapitoly těžby hnědého a černého uhlí, píše Zuzana Řičářová.

Balancování nad uhelnou jámou

„Vidět uhlíře při práci – čekají vás déletrvající nuzné časy, po kterých znovu přijde štěstí.“

Jolana Havelková ve svém projektu Sny o uhlí (2019–2023) shromažďuje výklady snů hovořící o miliony let starém nerostu, jenž ovládá naši přítomnost. Za poslední století, během něhož spotřeba suroviny překotně rostla, až dosáhla svého vrcholu, definovala energie extrahovaná z uhlí každý aspekt lidské existence. Koncepce roudnické výstavy chápe těžbu a spotřebu energetického zdroje jako ústřední motiv nejen hospodářských, technologických a environmentálních dějin, ale také jako aspekt dějin společensko-kulturních. Je zřejmé, jak zásadní roli hrál při vyváření moderní geopolitiky přístup k energii a boj o ni. Méně diskutované však bývá to, do jaké míry energetické bohatství spoluutvářelo náš vztah k tělu, jak formovalo identity, sociální vztahy nebo jak ovlivnilo podoby rozmanitých lidských projevů, které chápeme pod pojmem kultura.

Labilní plastika Stanislava Kolíbala Vratká poloha (1968) sestává ze dvou nestabilních sádrových desek a vyvolává dojem, že se může kdykoli převrhnout a zničit. Napětí, které vzbuzuje, prostupuje celou expozici. Stejné uhlí, jemuž vděčíme za automatizaci vedoucí ke vniku konceptu volného času a k rozšíření vzdělání, zároveň ohrožuje budoucnost naší planety a všech jejích lidských i nelidských obyvatel. Právě z ambivalentní podstaty suroviny vychází interpretační rámec výstavy: Hérakleitův princip hovoří o střídání cyklů růstu a úpadku – o neustálém boji protikladů vedoucím k nikdy nekončící změně, kterou lze považovat za jedinou konstantu. My se nyní nacházíme v bodu zlomu, kdy se zdroj našeho blahobytu stává příčinou naší zkázy.

V bývalé zámecké jízdárně se nám představují díla komentující fenomén, který zásadně formoval lokalitu zdejšího ústeckého kraje, ale také Kladenska či Ostravska, jeho stopy však sahají do všech koutů republiky. Do hlubin uhelné problematiky vstupujeme skrze seskupení maleb z období okolo poloviny 20. století – poeticky liduprázdné krajiny, jimž dominují jámy, haldy a šachty, zračí fascinaci nelidskou silou, fascinaci její schopností přetvářet zemský povrch i snahu zde žijících umělců a umělkyň vypořádat se s drastickou změnou jejich bezprostředního životního prostoru. O něco ranější jsou díla zobrazující jednotlivce: anonymizovaného horníka Stachanovce, protagonistu pokroku vykonávajícího drsnou práci. Týž motiv transponuje v kompozici Řez hlubinným dolem (2023) Pavel Karous, který zasazuje sošky havířů do rozměrného panelu, v němž jsou vyřezány důlní šachty. Z izolované pozice na piedestalu se havíři stávají aktéry, jsou součástí sítě vztahů, v nichž nejsou redukováni jen na archetyp socialistického realismu.

Maxima dosáhla těžba v 70. a 80. letech, kdy doslova pohltila celé regiony, po sametové revoluci přišel útlum. V 90. letech byly stanoveny územní limity těžby hnědého uhlí zamezující dalšímu rozšiřování povrchových dolů. Pomník zaniklým obcím, které ustoupily velkolomu Vršany, a vysídlenému obyvatelstvu vytvořil v rámci Klimakempu autor Michal Kindernay (Těžby oběti, 2018). Těžbu provází nespočet konfliktů – mezi dělnickou prací a kapitálem, pohodlím a exploatací, tvorbou a destrukcí. „Bez uhlí by tady tohle město nestálo,“ zpívá melancholickým hlasem kus uhlí v baladě Public Tinitus Poliny Davydenko (2020). Umělkyně přirovnává proces těžby k šumění v uších, kterého si jako společnost postupem času přestáváme všímat, jelikož je vedlejším produktem získávání komodit. Historie fosilního průmyslu, nejdříve uhlí a poté ropy, je úzce provázána s dějinami kapitalismu. Fosilní energie stála u zrodu modernity, která se uplatnila také v zemích komunistického bloku. Nelze proto usuzovat, že by viníkem současné environmentální krize byl pouze kapitalismus, ale spíše stávající civilizační struktura – excesivní spotřeba energie definuje všechny moderní společnosti.

Mezi fosilní energií a svobodou panuje problematický vztah. Činit opatření na ochranu klimatu nutně znamená znovu definovat, co pro nás pojem svobody znamená. Dekarbonizace ekonomiky vyžaduje změnu našich zvyků, vztahů, citlivosti i očekávání. Denisa Langrová přezpívala populární píseň o lásce britské zpěvačky Dido – Nemůžu dát ruce vzhůru, když držím těžké věci (2019). Recituje v ní o svých pocitech bezmoci (nejen) své generace: Lapena do systému, v němž nemá na vybranou než se nevzdat a dál svádět pro jednotlivce úmorný boj za záchranu planety. Přitom se musí balancovat mezi pozicí predátora a oběti, mezi využíváním a zneužíváním planetárních zdrojů.

Jsme energetická stvoření, spotřebováváme mnohem více energie než všechny před námi existující společnosti. Charakter našich hodnot, politických praktik a sdílených představ je fosilními palivy hluboce formován. Kapitál vytěžený z tohoto průmyslu nevyhnutelně ovlivňuje také institucionalizované umění. Etika kulturního provozu je v souvislosti s udržitelností balancována od šetrného zacházení s materiálem (v této výstavě je využita uhlíkově neutrální instalace z recyklovaných panelů) po bezúhonnost dárců, kteří provoz zajišťují. Klimatickou spravedlnost požadoval při příležitosti otevření největší soukromé výstavní síně umělec Vladimír Turner protestní performancí Art Washing Kunsthalle (2022–2023). Po akci zbylé transparenty a velkoformátové makety bankovek ležící při zdi výstavního prostoru zhmotňují hlavní předmět kritiky – snahu koupit si image nezištného mecenáše. Bohatství, které existenci pražské galerie umožnilo, pochází převážně z předchozího vlastnictví povrchových dolů a Turner ironicky nabídl skrze prodej svých děl očistění uhlím zčernalého svědomí spolumajiteli kunsthalle.

Česká republika patří mezi šest evropských zemí, které se nechystají černou surovinu do roku 2030 kompletně vyřadit. Přitom se zavázala plnit cíle Pařížské dohody o udržení globálního oteplení pod hranicí 1,5 °C. Spotřeba uhlí navzdory všeobecnému dojmu utvářenému soustavnou dezinformační kapaní v posledních letech vzrůstá a vzniká tak propastný rozdíl mezi skutečností a rétorikou o změně klimatu. Environmentální krizi lze také spojovat s krizí imaginace. Jako společnost si nedokážeme představit alternativní scénáře budoucnosti a naše vize je uvězněna mezi dvěma póly: statem quo a apokalypsou. Přestože Hérakleitův princip počítá s kolapsem, autoři jeho prostřednictvím interpretují problematiku optimisticky: změna je přirozeným stavem a selhání je nevyhnutelné a očistné.

Tématem i záběrem výjimečná výstava zahrnuje široké spektrum výtvarných projevů a dočasně zastává v galerii funkci stálé expozice, která přibližuje milníky dějin umění. Prostor sbírkotvorné státní organizace je tak nyní věnován planetární události – nacházíme se na okraji námi vyhloubené propasti, kterou lze přemostit pouze včasnou energetickou tranzicí. Roudnická galerie zaujímá institucionalizací fosilní tematiky angažovanou pozici a jasné stanovisko v boji proti klimatické nouzi.

Daniel Balabán, Cyril Bouda, Vladimír Boudník, Jiří Bradáček, Martin Dušek – Ondřej Provazník, Vladimír Fuka, František Gross, Jolana Havelková, Julie Hrnčířová, Dalibor Chatrný, Magdalena Jetelová, Jiří John, Ivan Kafka, Pavel Karous, Michal Kindernay, Viktor Kolář, Stanislav Kolíbal, Bohdan Kopecký, Kamil Lhoták, Bohumír Matal, Pavel Mrkus, Martin Netočný, Eduard Ovčáček, Jaroslav Paur, Jiří Petrbok, Antonín Procházka, Rafani, Michal Ranný, Jan Steklík, Pavel Sterec, Josef Sudek, Tomáš Svoboda, Miloš Šejn, Jakub Špaňhel, Václav Špála, Dagmar Šubrtová, Vladimír Turner, Jitka Válová, Květa Válová, Eugen Wiškovský, Martin Zet, Jan Zrzavý / Hérakleitův princip: 100 let uhlí v českém umění / kurátorka: Magdalena Deverová / Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem / 16. 6. – 22. 10. 2023

Fotoreport: Jakub Hrab